Jsou tři hodiny ranní, když se ozve zabouchání na dveře. Karel ještě spí. V první chvíli má pocit, že se mu to jenom zdá. Až to třetí rázné zabouchání ho opravdu probere. Četníci. Je 16. prosince 1851 a Karel Havlíček Borovský se dozvěděl o své nucené deportaci do Brixenu. Ta mu měla být trestem za neustálé útoky na monarchii i samotného císaře. Byl to právě Josef I., který o deportaci rozhodl.
Mě s Jirkou čeká podobná cesta přes Salcburk a Innsbruck. Narozdíl od Karla, odjíždíme do Brixenu (dnes italského Bressanone) zcela dobrovolně. Dostavník jsme vyměnili za auto. Cesta nám tak netrvá týden, ale krásných osm hodin.
Anglicky se nedorozumíme
Do Brixenu přijíždíme 1.7.2022 ve tři hodiny odpoledne. Parkujeme u Hotelu Waldheim Belvedere. Uvítá nás stará babička, která snad pamatuje ještě dobu Rakouska-Uherska. Německy ani italsky se s námi nedomluví a na angličtinu nereaguje. Přesto má naše jméno někde na papírku. Hurááá. Počítají s námi. Věci hodíme na pokoj a vyrážíme do města. Za dvacet minut již stojíme na náměstí Piazza Duomo, kterému dominuje věhlasná katedrála. Prohlídce nemůžeme odolat. Masivní zdi zde udržují příjemnější teplotu, než je venkovních 32°C. Uprostřed náměstí je již vše připraveno na zítřejší závod. Zrovna probíhají závody nejmenších v běhu na 50m. Pozorujeme malé sprintery s pivem v ruce a jsme rádi, že máme dnes pohov. Jediné, co musíme, je vyzvednout startovní číslo. K tomu dostaneme slušný uvítací balíček – kilo těstovin, balík piškotů, termoska, energetický gel, jablko a pár blbostí. Hlady neumřeme.
Cestou zpět na hotel se stavíme v místním obchodě a doplníme zásoby piva. Neumřeme tak ani žízní. Součástí hotelu je výborná pizzerie. Pizza Waldheim a k tomu džbánek červeného vína Malbeck je poezií dnešního večera. Na balkóně pak ve stínu borovice a s výhledem na Brixen pod námi testujeme ještě nakoupená piva. Zítřejší budíček bude v 6:00, takže testování probíhá jen degustačně.
Věci poslány do cíle
Ráno probíhá vše podle plánu. Vlastně nad plán. Od babičky dostaneme snídaňový balíček, který se vejde do batohu, ale ne už do našich břich. Tohle se hodí později. Maraton startuje sice uprostřed Brixenu, ale cílem je vrch Plose ve výšce 2 450 m. Tam si může každý závodník poslat max. 10kg batoh. Jogurty necháme místním bezdomovcům, ale zbytek bereme a posíláme kamionem vzhůru. Jak se dostal pytel s věcmi z kamionu na kopec kam nevede cesta opravdu netuším, ale čekal tam na mě.
Je to opravdu Itálie?
Start závodu Brixen Dolomiten Marathon proběhne přesně v 7:30 hod. Není to poprvé co si nelze nevšimnout, že zde vše opravdu klape tak jak má. Více než na Itálii to stále připomíná nedaleké Rakousko. Startuje se ve vlnách a mě s Jirkou organizátoři zařadili hned do té první. No asi podle abecedy. Po startovním výstřelu nám všichni utekli. Holt, běžci od A-K tady jedou opravdu bomby…Prvních pět kilometrů se točí městem a vede převážně po rovince a po asfaltu. Ulice prázdné, všichni Italové ještě asi spí. Kdo již nespí je Slunce, které i takto brzy ráno o sobě dává opravdu vědět. Bude to opravdu perný a parný den. Cesta vede do kopce, což není žádným překvapením. Celkem nás čeká zhruba 2 400 m výškových a již z výše uvedeného profilu je zřejmé, že to stoupání bude sice pozvolné, ale vytrvalé.
Stihneme limit?
Netrvá dlouho a jsem za desátým kilometrem. Sant’Andrea in Monte. Zde je dnes konečná pro ty, kteří se rozhodli běžet štafetu 4x 10,5km. Krom této štafety se běží i ta na 2x 21 km. Tady je také první občerstvovačka s jídlem. Díky za meloun, více nepotřebuji a raději utíkám dál. Kromě jídla je tady také nástupní stanice kabinkové lanovky vedoucí na vrch Kreuztal – Val Croce. Je to lákavé, ale tam si my běžci musíme dnes doběhnout sami. Všichni to máme rovných 20 km a je jen na nás za jak dlouho se tam dostaneme. Právě zde je také cut-off time pro ty, kteří chtějí pokračovat dále. Trasu 33 km musíš zvládnout za 6 hodin. Na závěrečných 10 kilometrů máš potom ještě dvě hodiny.
Kilometry přibývají pomalu
Alpské louky vystřídá les. Příjemná změna. Konečně stín. Šlapu, co to dá, protože běžet nemůžu. Tohle je pro borce, kteří jsou přede mnou. Závod se již roztrhal, a tak se kolem mě vytvořila bublina podobně (ne)výkonných. Funění si sem tam krátím konverzací se spolutrpícími. San Giorgio di Eores je osada, která spraví náladu. Vesnička vypadá jako z katalogu pro alpské pobyty. Kochám se výhledy na mě neznámé horské štíty a druhým okem tlačím hodinky k lepšímu výkonu. Kilometry přibývají na můj vkus příliš pomalu.
Turisté – nejvěrnější fanoušci
Třicátý kilometr odpípne někde u chaty Rosslam. Objevují se tak i první lidé. Sedí v hospůdce a svým způsobem se také kochají tou krásou okolo. Místo nahoru se cesta točí směrem dolů, čeká nás oběhnutí rezervoáru na vodu a pak už závěrečné dva kiláky na již zmíněný Kreuztal. Tam to opravdu žije. Turistů výrazně přibylo, ale nenajde se jediný, který by nefandil či ti neuhnul z cesty. Na posledních deset kilometrů mám tři hodiny. Vím, že to již zvládnu v časovém limitu. Tohle byl plán. Nepotřebuji vysoké cíle, stačí málo. Radost v tuto chvíli je daleko větší než později ta v cíli. Jsem vděčný za to, že tu můžu být a že mám před sebou cestu, která je cílem. Takto jsem to chtěl.
Povzbuzení hudbou
Od startu mám na uších pauznuté sluchátka AfterShokz Aeropex. Neběhám se sluchátky, přijde mě to škoda. Ochuzuješ se tak o ten okolní klid. Hudba prý dovede povzbudit a tohle chci dnes zkusit. Povolený doping. Pět kilometrů před cílem tak konečně pouštím do uší (nebo do kosti u zvukovodu?) svůj playlist ze Spotify. Songy hrají různé, ale do okolní přírody si zařvu refrén té od Wohnoutů – Svaz českých bohémů – Vracím se domů nad ránem, kvalitním vínem omámen, z přímek se stávaj zatáčky, točí se svět, jsem na sračky. Víno jsem dnes vyměnil za únavu, ale následky jsou úplně stejný – z přímek se staly zatáčky, svět se točí, jsem na sračky. Důležitý je, že tak nějak pozitivně.
Trpím, trpíš, trpíme
Cesta subjektivně ubíhá opravdu rychleji. Čeká mě poslední občerstvení před cílem. Dokonce mají v nabídce pivo (nealkoholické). Hodím ho do sebe a vyrážím na poslední dva kilometry. Dva kilometry, které se tak výrazně liší od těch předešlých. Cesta vede opravdu ke hvězdám. Není to sice tak odstrašující jako Grande Finale na beskydském Perunovi, přesto tady trpím. Všichni trpíme. Celodenní únava, slunce co pálí a nadmořská výška přes 2 000 m.n.m si bere svou daň. Do uší navíc začal hrát úvod písně Když nemůžeš, tak přidej od kapely Mirai. Refrén by povzbudil, ale ten úvod….
Nezvládáš dojít k cíli
odpočíváš každou chvíli
občas rád si
cestu zkrátíš
sotva vyjdeš
hned se vrátíš …
Poslední kilometr
Hledám tlačítko OFF. Tohle dám. A nezastavím. Na Monte Telegrafo vylezu jako zombie. Kóta ve výšce 2 486 m dosažena za povzbuzování dalších turistů. Kousek pod sebou vidím Jirku, od kterého jsem se trhl na pátém kilometru. Neskutečný v jaké formě ten dědek je. Chci zvolnit, ale nemůžu. Musím utéct. Poslední kilometr po hřebenu. Rifugio Plose vidím již před sebou. Do cíle dobíhám (ano, opravdu běžím) v čase 7:00:23 sekund a obsadím 124. místo ze 184 běžců mužů co vyběhli. Ten úplně nejlepší Andreasto Reiterer to dnes dal za 3:43:12 hod.
Jsi v cíli, ale nejsi v cíli
Tady však příběh nekončí. Jsi na vrcholu kopce a je třeba se nějak dostat dolů. Borci, co běhají Lysucup znají. Tady to je však jednodušší. Po vyzvednutí báglu a snězení asi půl kila melounu se s Jirkou vydáváme k lanovce. Cesta zabere dobrých 40 minut. Konečně si můžeme o kus více užít ty okolní výhledy. Sedáme do kabinky a ta nás z již velmi dobře známého vrchu Kreuztal sveze na dolní stanici ve Sant’Andrea in Montedo. Teploměr u vchodu ukazuje 33°C. Bus nám odjede před nosem, a tak čekáme 20 minut na další. Za dalších 20 minut jsme už uprostřed Brixenu na známém náměstí. Jdeme na pasta párty a taky do obchodu pro vychlazené pivka. Čeká nás totiž ještě dnes posledních 2,5 km na hotel. Pro změnu zase do kopce. Konečně vytoužená sprcha, pivo, pizza, víno, pivo… V hlavě mě hraje už zase ten song od Wohnoutů …vracím se domů nad ránem, kvalitním vínem omámen, z přímek se stávaj zatáčky, točí se svět, jsem na sračky…
