Když jsem v termínovce našla závod v mé oblíbené a trochu odlehlé části Jizerských hor, dlouho jsem neváhala. Nohy sice ještě nejsou úplně zotavené z delšího závodu v Beskydech, ale závod se z tréninkových důvodů hodí, a navíc, na Smrku jsem sice už několikrát byla, ale vlastně jsem na něj ještě nikdy neběžela.
Myšleno s detaily pro závodníky
V sobotu ráno tedy přijíždíme do areálu nad Bílým Potokem, kde je již vše připravené. Skromnější zázemí, kde ale nechybí vůbec nic. Pozorní a milí pořadatelé mysleli i na takové drobnosti, jako je opalovací krém či repelent pro závodníky, kteří by na tyto doplňky zapomněli (a obojí se hodilo, o muších hejnech pod Smrkem se psalo už v loňském roce a letos to asi nebylo o moc lepší). Před stanem s registrací je vyvěšena velká přehledná mapka se všemi trasami, které jsou dnes v nabídce: na té nejdelší se závodníci podívají až na nejvyšší horu Jizerských hor Smrk, pro ty, kterým se tak vysoko a daleko v dnešním teplém počasí nechce, je zde kratší 16 km dlouhá trať a dále Kari Traa Run pro ženy v délce přes 8 km.
Pekelné teplo
Už před startem je velké vedro, při rozběhávání se všichni snaží být co nejvíc ve stínu a pošetřit energii na závod. Pořadatelé na předpověď počasí reagují přidáním 2 občerstvovacích stanic na hlavní trasu. Na poslední chvíli se tedy rozhoduji, že pití brát nebudu (za což si pak ve druhé polovině závodu trochu nadávám 😊
Vzhůru na Smrk
V 11 hodin startují společně závodníci ze všech 3 tras. Prvních pár „zahřívacích“ kilometrů se běží společně, na 5. kilometru po první občerstvovací stanici se kratší trasa odpojí a závodníci té nejdelší začínají stoupat na Smrk. Postupně vybíháme z lesa a před námi se otevírají výhledy do okolí, na Jizerské hory, které z této strany nejsou sice tolik známé, ale o to jsou odsud hezčí, i na rovinu Frýdlantského výběžku. Zhruba po 10 kilometrech po posledním prudším stoupání vybíháme na Smrk, otáčíme se u rozhledny a po zelené sbíháme dolů, přes občerstvovačku pod vrchol kopce Měděnec, jehož okolí je celé protkáno známými singltreky. Poslední stoupání na Svinský vrch už je trochu na morál, ani patřičně nedoceňuji závěrečný úsek po hřebínku mezi borůvčím a skalnatý vrcholek a těším se na poslední občerstvovačku a ještě víc do cíle. I když těch posledních 5, nakonec vlastně 6 km ještě docela prověří, s ubývajícími výškovými metry roste teplota, a tak po doběhu snad všichni závodníci míří do potoka, který teče přímo za areálem a nabízí parádní tůňky ke zchlazení i uvolnění nohou.
Ještě jednou moc díky pořadatelům za krásný závod, dobrou organizaci, které bych nic nevytkla, perfektní značení tratě a hlavně krásnou a ne příliš známou trasu. Kdo tuto část Jizerských hor neznáte, určitě doporučuji navštívit! Třeba příští rok v rámci tohoto závodu, nebo můžete vyzkoušet další závod této série, který se poběží za necelý měsíc v Beskydech.
