Přes tisíc závodníků se postavilo na startovní čáru běžeckého závodu, který pro většinu z nich byl tím nejtěžším v životě.
V Liberci se o víkendu uskutečnil další ročník akce Red Bull 400, která přilákala velká česká olympijská jména. Strmý skokanský můstek vyzval na souboj Alexander Choupenitch, beachvolejbalové duo Ondřej Perušič s Davidem Schweinerem i Barbora Hermannnová a o titul mezi štafetami dokonce bojovala česká skateboardová reprezentace s finišmanem Maximem Habancem. Závodníci a diváci mohli v zázemí stihnout fotku i s Evou Samkovou.
Jak prožil závod bronzový muž Tomáš Maceček?
Organizátoři si perfektně poradili jak s covidovými opatřeními, tak sychravým podzimním počasím, které udělalo výběh skokanského můstku ještě obtížnějším. Jako by nestačil samotný sklon přes 50 procent, mrholení z prudkého svahu s umělým kobercem udělalo velmi kluzkou zábavu a nejlepší časy byly velmi vzdálené těm z roku 2019.
V tom roce zvítězil slovenský skialpinista Jakub Šiarnik, kdy mě porazil na cílové „rovince“ o jeden krok. Letos však dominoval od kvalifikace, přes semifinále až do finále a nedal nikomu šanci, ani olympionikům, ani reprezentantům v běžeckém lyžování a ani mě.
V kvalifikaci i semifinále se většinou šetřím. Ale i tak to bolí. Kvalifikace je super na rozdýchání, rozhýbání a nastartování těla, ale konec nemusím jít úplně do maxima. Zatímco na jiných můstcích bývá přírodní tráva, v Liberci je koberec, který na vlhku strašně klouže. Člověk musí stoupat na pomocnou síť z lan a obzvlášť ve štafetách šlo až komicky pozorovat, že čím se borci a holky více snažili do toho dupat a rvát, tím více klouzali a padali.
Před finále zpestřuje program neskutečná show slacklinistů na vysokém laně a taky několik průletů Red Bull letky, program komentují neúnavní moderátoři v čele s Jakubem Smetanou na vrcholu můstku. Mezitím tři letadla manévrují těsně vedle sebe nad skokanským můstkem, jako jeden stroj, oblétají Ještěd zahalený v mlze, není prostor na sebemenší chybu.
Ani ve finále není prostor na chybu. Tradičně se rozhoduje na přechodu z nejprudší pasáže, na hraně, kde se skokani odrážejí k letu. Tam je potřeba se opravdu rozběhnout. Na rozjezdové dráze už jsme jen ve třech a já se snažím ze třetí pozice dvakrát zaútočit alespoň na stříbro a obhájit loňské druhé místo. Dvakrát zkouším, ale dvakrát v té snaze podklouznu a nemám šanci. Dneska budu spokojený s bronzem, protože přede mnou skončili dva mí dobří kamarádi.
Atmosféra byla elektrizující, každý si vyzkoušel svůj limit. A o tom to je. Je jedno, jestli s můstkem bojujeme 10 minut nebo 4, ten laktát, tuhé nohy, spálené průdušky, slinu u pusy a chuť zvracet pak máme všichni stejnou.
Tak snad zase za rok!
