Na jaře se mi po letech začalo líp běhat, a hledala jsem, kde bych kilometry tréninku mohla uplatnit, a zachtělo se mi dobrodružství. Zrak padl na Čertovskej ultratrail. Ne kvůli čertům – přiznávám, že k závodům a akcím s kostýmy chovám určité předsudky. Zato mám nostalgický vztah ke Kokořínsku (ačkoli trať jím vede jen zpočátku, jak jsem později upozorněna) zahájený na gymnáziu nočním pochodem z Prahy na Bezděz – úvod do delirií a euforií dlouhých tratí – a posílený melancholickými osamělými vyprahlými výlety. Otázku čertů nechávám stranou a odhodlaně si na Facebooku seženu číslo na trať 66,6 km.
Do Hamru na Jezeře jedeme autem, v Mělníku nabíráme Lukáše Kozlíka. Už závod vícekrát běžel, těším se, jak se bude rozplývat nad krásou trati a její relativní zvládnutelností. Místo toho nás uvítá otázkou, co nás proboha vede k tomu tenhle závod jít, a moje rozhodnutí zvolit delší trať hodnotí jako „odvážné“. Dále nadává na „debilní nechutný Ralsko“ a prý po každé účasti přísahal, že tohle už nikdy nepoběží. To bude určitě tím, že je moc rychlý a má úplně jiné ambice než nasávat vůni borovic a písku.
Vyzvedáváme čísla, popojíždíme sotva pochopitelně sem a tam mezi Hamrem a kempem, ztrácíme a nacházíme klíčky od auta a chystáme se na zítřek. Nechávám se unést očekáváním neznámého nebo spíš pozapomenutého, protože jsem už před lety podobně dlouhé trasy ušla nebo uklusala a vím, že to jde. Večer v kempu potkáváme zvláštní postavy pohybující se křehkým lámaným krokem, nicméně snad bez výjimky dobře naladěné. Až po chvíli mi dojde, že se běží Čertovská výzva, osmidenní etapový závod v celkové délce 666 km. Vše s cílem v Hamru na Jezeře s tratěmi v celém širokém okolí. Pohled na mapu vzbuzuje touhu všechna ta místa proběhnout, racionální úvaha říká něco trochu jiného. Každopádně respekt komukoli, kdo se téhle šílenosti účastní – ostatně i jako organizátor.
A jak se běžel Čertovský ultratrail loni?
Neděle ráno, hrad Houska, nádvoří se hemží čerty a část mých předsudků vůči akcím s převleky se vytrácí (ba později na trati čertům občas lehce závidím úkoly navíc). Vybavují se mi ultramaratonská moudra, která mi ulpěla z knih a poučování zkušenějších. Například „když se ti zdá, že na začátku ultramaratonu běžíš pomalu, zpomal“. Naštěstí v tomhle pořadatelé mysleli na naše blaho a po úvodních lehkých kilometrech vedou trať do lesa a za Nosálovem do blátivého údolíčka s popadanými kmeny, kde nehrozí, že by se nám nohy mimoděk roztočily rychleji, než je zdrávo. Slyším první nadávky, když někdo uklouzne nebo zakopne. Napojujeme se na zeleně značenou Sellnerovu stezku. Hurá, první kontrola – čerti prolézají rourou, my smrtelníci, aby nám to nebylo líto, se aspoň prodíráme mladými stromky a klopýtáme přes spadané větve. Po chvíli vyběhneme na louku a najednou vidíme zblízka Bezděz. Přemýšlím o svých výpravách do tohohle kraje, a jestli je tohle louka, kterou si mlhavě pamatuju z nočního pochodu, a jestli má vlastně smysl, že někam dojdu, když si to potom nepamatuju. U Bezdězu je první občerstvení. Nenechávám se omezovat gastronomickými konvencemi a dávám si buchtu se sýrem, pomeranč se solí a všechny nápoje, co mají, napůl s vodou.
Proplétáme se mezi výletníky na Bezděz a zpátky dolů a já si začínám krátit čas kalkulacemi. Rozdělovat si trať mentálně na polovinu mi většinou přijde demotivační a tentokrát nejinak. V půlce už bývám citelně unavená a představa, že mám absolvovat ještě jednou tolik, ve mně nevzbuzuje moc optimismu. Proto radši počítám s třetinami, které mají v tomhle případě hezkých 22,2 km. Po první ještě nemá smysl nic hodnotit, protože je to teprve začátek, a po druhé už se naopak blíží cíl. Střídavě propočítávám různé scénáře výsledného času, bavím se se spoluběžci, pozoruju krajinu.
Zkuste si zaběhnout POHO50
Konečně Ralsko, pochvaluje si spoluběžkyně svižným krokem mě předbíhající do kopce, z těch rovin mám nohy v prdeli. Na tuhle část trati jsem se psychicky připravovala už od Mělníka, a tak mě rozhoupaný nástup na kopec nepřekvapuje. Ještěže nevyhrávám a časový limit je milosrdný. Trhám lesní jahody, ulomím si high-tech klackové hůlky, vědomě přestávám koukat na hodinky a s veselou myslí stoupám. Ralsko je spektakulární, dolů kamenitý seběh a další občerstvení. Zde letmo zahlédnu, že čerti mají sčítat čísla na ruletě, a pomyslím na Carla Friedricha Gausse. To už jsme za 50. km a v následujícím úseku pozoruju, že se čas a vzdálenost jaksi natahují – neubíhá ani jedno. Podle Lukáše se ale právě tady má závodit, a tak se snažím o udržitelné klusací tempo, kterým mám ještě šanci pár lidí předstihnout, a připomínám si další moudro vhodné zase pro tuto fázi závodu, totiž že každý krok dopředu (ideálně tedy po trase) je krok správným směrem. Čekají nás poslední dva kopečky s kontrolami. Nedokážu poznat, který z hupů na trati je větší kopec na profilu, co máme vyobrazený na startovním čísle – asi podobně bizarní, jako když jsme kdysi v polských Krkonoších nedokázali rozeznat gulášovou polévku od rajčatové. Díkybohu Děvín už se s ničím splést nedá, ačkoli návodné cedule na trati („Už máš kontrolu č. 6?“) napovídají, že zde už je zmatený kdekdo.
Teď už je jasné, že hranici osmi hodin, se kterou jsem si ještě před několika kilometry v duchu pohrávala, nestíhám ani omylem, a tak se soustředím na to, abych se nenechala opojit blízkostí cíle a nezbortila se ještě před ním. To se daří a šťastně se dostávám na loučku, kde už zevluje plno vysmátých, bosých, kulhajících a jinak závodem poznamenaných lidí.
Následujícími dny procházím v endorfinovo-serotoninovém oparu. Nic mě nebolí, chce se mi zase běhat a tuším, že něco podobného se mi zas delší dobu nepoštěstí.
Závěrem chci vyjádřit poděkování pořadatelům (a jejich partnerům, závod je podpořen mj. Libereckým krajem). Tak přátelský a dobře zorganizovaný závod se jen tak nevidí. Značení bylo blbuvzdorné, občerstvení na trati a v cíli vynikající, nic podstatného nechybělo ani nepřebývalo. Kvituju snahu obejít se bez jednorázového haraburdí i ponožky přiložené ke startovnímu číslu. Snad neběžely Čertovskej ultratrail naposledy.
