Od Spartathlonu už nějaký ten pátek uběhl, ale tento rozhovor musel trochu uzrát. Povídali jsme si v něm nejen o letošním ročníku legendárního běhu z Athén do Sparty a o ultrabězích, ale i o skyrunningu, ve kterém nás Radek před lety také reprezentoval, o Radkově přístupu k tréninku a o tom, co pro něj běhání vlastně znamená.
Radku, vraťme se na úvod k letošnímu Spartathlonu. Letos to nakonec dalo pro Tebe „až“ na 12. místo, ale v solidním čase, jak jsi se závodem spokojený? Mohl bys nám popsat jeho průběh?
Doběhl jsem jako 9. chlap, ale smejkly mě ještě 3 ženský. K průběhu: od startu se mi neběželo kdovíjak dobře, nicméně podle mezičasů to byl můj nejrychlejší Spartathlon ever. Možná se mi neběželo tak dobře proto, že se okolo furt motaly nějaký holky. Běžím tempo 4:20 – 4:30 a ona mě předbíhá? To není normální. Pak se to někde okolo maratonu zklidnilo, hezky jsme se opět seřadili nejdřív kluci a pak holky a pokračovalo se. Moje obvyklá chvíle problémů se žaludkem nastává vždy před Korintem, na cca 70. – 75. km. Do Korintu na 80. km dobíhám většinou ve velmi špatné náladě a rozbitý. Pak se dávám znovu dohromady a od 120. km to už zase jde. Tentokrát to ale bylo jinak. V Korintu jsem byl ve svém nejlepším mezičase, krize nikde, žaludek v pohodě. Tohle člověku v hlavě hodně pomáhá. Navíc se mi dařilo stále postupně stahovat soupeře přede mnou. Postupně jsem se tak prokousával trasou, až jsem se posunul na třetí místo. Bohužel za soumraku, někde okolo 150. km mě žaludek dohnal, bylo to přesně v serpentýnách na hlavní kopec. Tam šlo všechno ven, energie komplet odešla. A já se z toho už nedokázal do konce závodu vzpamatovat. Žaludek jsem opakovaně prosil, aby byl v pohodě, ale on si mlel svou a vše, co šlo dovnitř, šlo zákonem jeho logiky hned ven. Naposledy ještě na 230. km. Pak už jsem si ani nic nevzal a nepil a doklepal jsem to do cíle. O třetí místo jsem přišel někde okolo 180 – 190. km, v tu chvíli mi hlava komplet vypla a z modu závodník jsem se stal pomalým zoombie.
Na Spartathlonu jsi startoval od roku 2015 každý rok kromě roku 2020, co pro Tebe tento závod obecně znamená?
V roce 2020 byl závod zrušený kvůli covidu. Jinak mám nepřerušenou sérii osmi startů. Ten první rok jsem to jel jen zkusit. Ale tak nějak jsem se do toho zamiloval a zatím mě to drží. Už několik let si říkám: „Ok, tak letos to odběhnu a konec.“ Letos to bylo stejné. Celý rok jsem věděl, že to bude můj poslední Spartathlon. V jeho průběhu jsem si říkal, že si to musím všechno pořádně prohlížet podle trati, protože už to nikdy neuvidím. V cíli jsem ležel na kapačce a svojí Janě přísahal, že už to nikdy nepoběžím, že to je hrozná blbost. Ale druhý den už jsem si tak trochu promýšlel, co bych měl příště udělat jinak a lépe. Já to tam prostě mám rád. Tu atmosféru okolo, tu běžeckou rodinu. A i když to letos organizačně dost skřípalo, tak tohle je prostě SPARTATHLON.
Jakého výsledku si ceníš nejvíc a jaký je Tvůj nejsilnější zážitek z něj?
Tohle těžko posoudit. Já si cením všech startů, toho že se mi vždy podařilo dostat se do cíle. Spousta běžců udělala super výsledek, ale další rok třeba ani nedokončili. Pětkrát bednu v řadě tam nemá nikdo. Emočně nejsilnější byl asi ten úplně první v roce 2015. Tehdy jsem to dal za 30 hodin, takže jsem dobíhal až druhý den odpoledne, a ta atmosféra ve Spartě je úžasná. Všechny další roky už jsem byl v cíli brzy ráno, to je tam pár lidí. A letos jich bylo ještě míň. Vítěz to dal v traťovém rekordu, v cíli byl někdy ve tři ráno, podle fotek tam byla asi půlka města. V těch mých ranních sedm hodin tam bylo zase prázdno a všichni spali:)
Osobně si vůbec neumím představit, že bych takovou nálož kilometrů běžela v kuse. Co bys doporučil někomu, kdo by si chtěl Spartathlon zaběhnout a chtěl se na něj co nejlépe připravit?
Tomuhle se trochu musím smát. Je to totiž něco, co mě právě mojí cestou na Spartathlonu provází. Než jsem ho běžel poprvé, jen jsem o něm četl. Jak je to náročný a legendární závod, kde mohou běžet jen ti nejlepší a vyvolení. Navíc že spousta se jich ani do cíle nedostane. Pak jsem tam byl a vše zažil na vlastní nohy. Do toho roku 2015 tam jezdili vždy tak 1 – 2 Češi. Na rok 2015 jsem přemluvil Ondru Veličku a Pavla Sedláka, že pojedeme. A začal jsem o tom v Čechách po návratu mluvit. Aby i ostatní věděli, že to není závod pro vyvolenou elitu. Že s poctivou přípravou to může odběhnout spousta běžců. A vidíš, za tu dobu český tým stále narůstal, Spartathlon tady začali lidi sledovat, začalo se o něm psát. A pro spoustu ultráků se stal podobným cílem jako třeba UTMB. Poslední roky máme na startu početnou českou skupinu. A hlavně dokážeme bojovat o solidní umístění. Na druhou stranu, už je ta česká skupina tak veliká, že je to někdy až komplikované vše organizačně zkoordinovat. Každý rok jsem se snažil pro český tým dávat spoustu věcí do kupy. A letos už jsem cítil, že bych se zase radši vrátil trochu zpátky a jel tam ve skupince 3 – 4 běžců. Ale ono je to těžké. Z tohoto pohledu organizace bych to bral, z pohledu společných večerů na pláži, se západem slunce, pak hvězdami na obloze a partou společných bláznů by mi to bylo hodně líto, že jsme tam třeba jen tři. Takže to nechme, jak to je:)
Jak vypadá Tvoje příprava? Kolikrát týdně běháš a jakou přibližně kilometráž?
Moje příprava za ty všechny roky prošla velkým vývojem. Vyzkoušel jsem spoustu různých metod, zkoušel jsem spolupracovat s pár trenéry. A vždy jsem se po pár měsících vrátil k tomu, co mi vyhovuje nejlépe. Já sám. Nikdo mě a moje tělo nezná tak jako já. Ze svojí vlastní přípravy jsem zaběhl svoje nejlepší výsledky, pokud jsem zkusil s někým spolupracovat a běhat tak, jak to on rozepsal, dopadlo to neslavně. Pro někoho je to ideální cesta, mně to ale nefunguje. Já jsem solista. Potřebuju vědět, že jsem za vše zodpovědný sám. Rozhodnout se vždy sám a sám si pak nést zodpovědnost za výsledek. V současné době nemám žádnou pevně stanovenou kostru tréninku, běhám minimálně 6 dní v týdnu, někdy sedm. Pokud ale cítím, že jsem unavený, tak prostě bez obav vynechám den dva. Když to jde, dám něco intenzivního, když to nejde, prostě se jen proběhnu. No stress. Běhání mám jako zábavu a nechci z toho dělat další povinnost. Kilometrově se pak pohybuju od 100 do 200 km/týden. Ale někdy spadnu i níž, před závody se zase snažím držet na té horní hraně.
Zařazuješ i doplňkové sporty, např. kolo, plavání?
Plavání ne, nebaví mě, je mi ve vodě navíc zima. Kolo mám rád, ale moc nejezdím. Kolo beru jako prostředek pro společné vyjížďky se ženou, jedeme na výlet, pak pivko a tak. Letos jsme s partou projezdili na kolech Korsiku a to bylo super. Je to vlastně zvláštní, když běhám, jsem nejradši sám, ale jezdění na kole mě samotného nebaví. Tam potřebuju parťáky.
A jak vypadá Tvoje regenerace? Zvládáš to vše při své práci skloubit?
Máme s Petrem Válkem, mým nerozlučným kámošem na běžeckém poli i mimo, takový rituál ‑ vždy v pondělí sauna. To je asi ta hlavní regenerace. Jinak se snažím občas protahovat, posilovat. Ale nemá to žádný systém, je to tak, že když mě začne něco trápit, hasím problém po doktorech a fyzioterapeutech, začnu se tomu víc věnovat. Když problémy nejsou, šidím to.
Před pár lety jsi běhal i skyrunningové závody a dokonce jsi nás reprezentoval na mistrovství v ultrasky. Jak se Ti takové závody líbí a jaký je rozdíl v atmosféře na takových závodech a na silničních ultra?
Nedokážu to asi úplně posoudit, byl jsem na jediném závodu ‑ v Chamonix. Atmosféra super, parta okolo Sama Straky byla taky parádní. V kopcích mi přijde, že je daleko větší komunita okolo ‑ ohromné množství fanoušků a nadšenců, kteří jsou okolo trati. To tedy mluvím o UTMB, které pravidelně sleduju. To mě baví. Nevím, jak je to na jiných sky závodech, to jde mimo mě. U silničního ultra je to pro diváky větší nuda, trvá to dlouho a chybí tam ty scénické pasáže, které divák i běžec zažije v horách.
Neplánuješ se tedy ke skyrunningu nebo trailovému běhání vrátit? Letos se poprvé běželo i mistrovství světa masters, kde byla výborná konkurence, neláká Tě to?
Já kopce běhat neumím. Nezvládám technické pasáže, hrozně jsem v nich ztrácel. Hory a kopce jako takové mám rád, líbí se mi v nich pohybovat všemi způsoby, ale na nějaké závodění to už v mých letech nevidím.
Jaké máš plány do další sezony?
Vlastně zatím žádné nemám. 2. prosince bude losovačka na Western States, kam se už pár let snažím dostat. Takže pokud budu mít kapku štěstí, bude to můj plán na rok 2024.
V běhu už jsi toho spoustu dokázal – v mládí jsi dělal atletiku, máš zaběhnuté kvalitní časy na 10 km, v maratonu jsi byl dokonce 5. na MČR (v čase 2:30:59), jsi několikanásobným vítězem v běhu na 100 km, na 24 hodin a na ultrazávodech jsi nás dlouhodobě úspěšně reprezentoval. Je ještě něco, čeho bys chtěl v běhu dosáhnout? Máš nějaký nesplněný běžecký sen?
Tohle všechno, co tu píšeš, jsou pomíjivé úspěchy. Nějaký řádek do běžeckého životopisu. Mým snem je dosáhnout toho, abych mohl běhat co nejdéle, abych mohl být aktivní i za deset či dvacet let. Jít na kolo, na skialpy, vylézt na kopec. Nebo si třeba jít zaběhat na hodinu nebo i víc. Prostě se běháním a nějakým honěním na těmi egoistickými výsledky a medailičkami neodrovnat. Jsem rád, že můžu běhat i s těmi všemi zdravotními komplikacemi, a jediné co si běžecky přeju, je, aby to tak zůstalo i nadále.
