Závodní sezóna v horských bězích je už za námi, nejvyšší hory Alp i Tater už pokryl první sníh a někteří se už těší, až nazují běžky nebo skialpy. Pojďme se ještě vrátit k legendárnímu závodu na Slovensku, Psotkovu memoriálu, který se konal v polovině října. Třeba to některé naláká do dalšího ročníku.
“Hore sme my, horolezci, vari o niečo lepší ako dolu. Pobyt vo výškach je pre nás akousi očistou, odpútaním sa od zeme, dostávame krídla. Žiaľ na ceste nadol krídla zvačša odkladáme.“
Slova Jozefa Psotky, ve své době nejstaršího člověka, který dosáhl vrcholu Mount Everestu bez použití kyslíkového přístroje. Právě ve jménu tohoto slovenského horolezce se i lotos pořádal již 38. memoriál, extrémní a divoký trailový tatranský závod, který láká ne jen běžce, ale i sportovce, kterým nejsou cizí mačky, lyže nebo lano.
Moje první účast na PM byla před 9 lety. Pro ženy byly v kategoriích lezkyně, běžkyně a skialpinistky měřené dvě časovky. Trasa vedla ze Sliezskeho domu přes polský hřeben (2 200 m n. m.), do Prielomu (2 290 m n. m.), přes Zbojničku, Hrebienok a zpět na Sliezsky dom. Muži měli trasu prodlouženou o Priečné sedlo (2 352 m n. m.) a Teryho chatu a měření ve třech časovkách.
Od té doby se v závodě hodně změnilo. Od tras až po organizátory, kterými je v posledních letech skvělá partička z Trilkinson HK a spolek James.
Aktuálně je možné se registrovat na trasu Basic 26 km s převýšením 1600 UP nebo Extrém 38 km a 2 500m UP. Delší trasa je stále řešena formou měřených časových úseků ve stoupání a vede přes rozcestí pod Kriváňom, Chatu pod Soliskom, vodopád Skok a nejvýše položené sedlo Bystrá lávka, následně zpět do cíle ke Štrbskému plesu.
Časovkami je závod řešen hlavně kvůli bezpečnosti. Trať bývá často zledovatělá a ve vyšších polohách pokrytá sněhem. Při špatném počasí jsou běžnou součástí výbavy závodníka nesmeky. Těžký technický terén vyžaduje velkou dávku soustředění, dobrou adaptaci a koordinaci pohybu. Během celého závodu na závodníky na občerstvovačkách a exponovaných částech dohlíží členové horské služby (dále HS).
Bonusem k časovkách je také možnost setkávat se na trase se známými, bavit se, užívat si krásy hor a celkově si závod užít jako druh společenské akce.
Na startu se setkává 200 závodníků v obou kategoriích. O půl osmé ráno vyrážíme navnadění podzimním sluníčkem “o dušu hore”. První časovka ze Štrbského plesa tatranskou magistrálou, okolo Jamského plesa až k rozcestí v Krivánskom žlabe. Extrém vydechuje, basic se řítí dál. Doplňuji energii kousnutím do tyčinky a vodou. Dávám se do hovoru s Karlom, který směrem dolů zvolňuje stejně jako já. Karol je v kategorii 60+ a za svůj život odběhal nepočítaně závodů, je domácí, zkušený horal a houževnatý trailista.
Zpod Kriváňa sestupuji na občerstvovačku k vysmátým dobrovolníkům, kteří nabízí různé dobroty. Kamarád Rasťo mi při rychlo-masáži trapézů dává do pusy banán, prohodí pár vtípků a posílá mě dál. Připadám si trochu jako F1 při výměně pneumatik. Vybíhám za Karlem do druhé časovky. Při stoupání vidím už jen jeho záda. Nekecal, je dobrej 🙂
Druhá časovka je nejdelší, končí na chatě pod Soliskom. Snažím se držet tempo a jsem ráda, že druhou část mám z krku. Na občerstvovačce mě vítá Rado s Danic, nabízí mi slazený čaj. Po pár minutách příjemného small talku sbíhám po sjezdovce, proběhnu esíčkem a pokračuji do třetího, nejtěžšího úseku, který vede Mlýnickou dolinou až k Capímu plesu do výšky 2 100 m n. m. Tam naši životaschopnost kontroluje horská služba. Rozhlížím se po plesech a skalnatých štítech, zaručeně jedno z nejkrásnějších spotů závodu. Stoupám do sedla na Bystrou lávku ve výšce 2 300 m n. m., užívám si hravého technického terénu, zdravím se s dalšímu dobrovolníky z HS a všem vnitřně i verbálně děkuji za podporu a pomoc při závodě. Poslední seběh Furkotskou dolinou okolo Wahlenbergových ples až k chatě pod Soliskom. Potkávám tady fotografa Jaraje a kamarádku Aďu, trávím s nimi dalších několik minut povídáním.
Dávám poslední seběh sjezdovkou a pálim to do posledních 400 m časovky, která končí cílem. Dobíhám 13 minut před skončením 8 hodinového limitu, který na trase extrému je.
Mám skvělý pocit ze svého výkonu, z příjemných i překvapivých setkáních na trase. V cíli se setkáváme s dalšími přáteli a zbytkem naší brněnské výpravy. Společně se radujeme, a asi i lehce dojímáme pozitivními emocemi a zážitky celého dne. Objevují se slzy štěstí i bolesti.
Na občerstvovačce si dáváme guláš a pivko, hraje hudba kapely z řad dobrovolníků, následuje vyhlášení.
Jsem čtvrtá žena a vítězka veteránské kategorie. Na stupních vítězů si užívám poslední paprsky podzimního sluníčka, dostáváme krásné řemeslné medaile i fajn ceny.
Po závodě čeká naši brněnskou partičku ještě domácí after party. Zahradní muzika z Bratislavy složená z dobrovolníků, členů HS a organizátorů to rozjíždí naplno, my s nimi 😀 pogováním do rytmu pomalu končí další ročník této tatranské srdcovky. Doufám, že se sem příští rok opět vrátím, ať už jako závodník nebo dobrovolník na trati.
