První ročník 155 kilometrového běhu po Sibiři – Altai Ultra Trail

Pro ty, co nechtěly běžet nejdelší trasu, byly připraveny i kratší závody na 105 km (převýšení ke 4000 metrům v rozmezí 850 až 3060 metrů), 50 km (převýšení 2600 metrů) a nakonec nejkratší varianta pro širokou veřejnost 30 km (převýšení 2070 metrů).

Nejdelší první den závodu při běhu do hor

První den závodu se startovalo ve dvě hodiny ráno s tím, že se běželo do hor. Na 64 kilometrech se nastoupalo celkem 3850 výškových metrů. Na start ve dvě ráno vyspaná rozhodně nejsem. První kilometry jsme po kontrolu na šestnáctém kilometru běželi v úplné tmě. Viděli jsme naprosté minimu a nejvíc ze všeho jsme se báli pádů. Sama ve tmě špatně vidím, ale naštěstí se nic nestalo. Po šestnáctém kilometru začalo svítat a běh jsem si začala užívat na plno. Následně nás se Svetou na hřebenu v malé vzdálenosti míjí jelen.

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Další kontrola je na 36. kilometru, kde už okolní svět hraje všemi barvami duhy. Výhled z cesty Oroktoyskoj je dokonale kruhový a nutí nás dost často fotit. Běžíme na další kontrolu na 47. kilometru, kde mě chytla menší výšková nemoc. Byla to škoda, ale je jasné, že to chtělo nějaký čas věnovat aklimatizaci na běžecký závod ve vysokých horách, a nebo aspoň se pořádně vyspat před závodem. Dala jsem si jednu tabletu Fenotropilu, hodně jsem zpomalila, ale přesto jsem pokračovala dále.

A protože někteří lidé (včetně mě) se na profil trasy podívali velmi nedbale, tak mě dost překvapilo šplhání téměř 600 výškových metrů z údolí Tekel. Chtělo se mi doletět jako pták zbývajících 9-10 kilometrů do Vysotnika. Do Vysotnika jsem se nakonec dostala indiánským během – kus jsem běžela a kus jsem šla.  Za deště jsem byla v cíli první etapy za 14:24 h jako čtvrtá z žen.

Na základně nás čekalo teplé jídlo, pití, suchý úkryt… ale nebyl tady vrtulník, v němž byly všechny naše věci: náhradní oblečení, hygienické potřeby, pochoutky na doplnění k večeři, spacáky a to nejdůležitější pro další dva dny závodu – sportovní výživa. Pilot odmítnul letět kvůli nízké husté oblačnosti.

Provizorně jsme vyřešili koupel i přespání díky dobrovolníkům. Od organizátorů jsme se také dozvěděli, že dostaneme zpátky 50 procent startovného za dovoz věcí vrtulníkem.

Druhý den závodu zkrácený na téměř polovinu

Podle původního plánu měla být druhá etapa altajského ultratrailu v délce 32 km při převýšení 1650 metrů. Vrtulník za ještě horšího počasí nemá smysl čekat, gely na plnohodnotné pokračování v závodě už nikdo nemá, takže se nedá mluvit o rovných podmínkách. Výsledkem tak je, že organizátoři se rozhodli pro nouzovou variantu druhého dne – 40 km běhu směrem zpátky s jedním sedlem a celkovým převýšením 800 metrů.

Třetí den se podle tohoto rozhodnutí mělo běžet 50 kilometrů společně s ostatními účastníky zkrácené trasy.  Řešení je to určitě v dané situaci dobré, ale mě, dvěma klukům z Moskvy a dívkám z jeskyňářského klubu Slunce se to nelíbilo. Zúčastnili jsme se tohoto závodu ve variantě „výletní“, tj. chtěli jsme si vše proběhnout, aniž bychom trhali nějaké rekordy. Nechce se nám probíhat keři, bahnem a loužemi na klasické padesátce v poslední den.

V důsledku toho bylo rozhodnuto, že pokračujeme v původně naplánované trase, ale už mimo soutěž. Vyrazili jsme pozdě, doběhli k jezeru „Horských duchů“, a potom jsme se rozhodli zahřát čaje. Hodinu jsme strávili přípravou čaje na suchém klestí, a přitom jsem úplně promrzla. Celkem toho bylo za druhý den 17 km při převýšení 800 metrů.

Závěrečný den Altajského ultratrailu v délce 54 km

V noci jsem spala špatně, mraky byly velmi nízko v dolině a ani rozehřátý sporák nedokázal vyhnat vlhkost ven z domu. Předchozí promrznutí způsobilo, že mám ucpaný nos a bála jsem se, abych ostatní nerušila svým možným chrápáním v důsledku ucpaného nosu. Nakonec jsem usnula, ale brzo jsem se probudila, i když ostatní spali nerušeně dál.

Start byl za neustálého mrholení v sedm hodin ráno. Dnes nás čekalo jenom jedno sedlo. Rozdělili jsme se do dvou skupin: výkonní „Moskviči“ a já, zatímco druhou skupinu tvořily dívky z jeskyňářského klubu. Po nějaké době výběhu na Karatjurek říkám klukům z Moskvy, aby na mě nečekali, že nechci kvůli nachlazení překročit svou komfortní zónu zatížení. Na Karatjurek jsem vyšla-vyběhla, aniž bych si prakticky všimla svahu za deště, chladna a při viditelnosti do pěti metrů. V samotném sedle jsem se potkala s dobrovolnými organizátory závodu a také mi došlo, jak moc jsem promrzla.

Běh po stezce byl srovnatelný se zimním sjezdem na lyžích…

Sama bych se nedokázala obléct a ruce mě vůbec neposlouchaly. Děkovala jsem jim za pomoc, když na mě natáhli fleesku, vestu a na promrzlé ruce mi natáhli rukavice. Kousek pod sedlem na druhou stranu jsem se dostala do jiného světa – nepršelo, bylo teplo, a co bylo nejdůležitější – dostala jsme se na kamenitou stezku, která v traverzech klesala do údolí. Běh po této stezce byl srovnatelný se zimním sjezdem na lyžích.

Před seběhem k jezeru Kucherla jsem se potkala s kluky, kteří mi odběhli před sedlem: „Ola, utíkej rychleji na kontrolu, je tam teplá polévka!“ Bylo krásné vidět na další kontrole známé tváře. Za kontrolou už bylo všechno podle plánu – bahnitá cesta rozšlapaná koni, ale jednoduchá z hlediska orientace. Běžím v tempu, jak jsem si naplánovala a přibližně 18 kilometrů před cílem začíná to, co jsem od svého těla čekala nejméně. Začíná mě hodně silně bolet žaludek, natolik silně, že nemůžu běžet, pouze jít.

Dostala jsem do sebe aspoň čokoládu. Na další kontrole se mi podařilo dostat do sebe alespoň kuřecí bujón, což mi trochu ulevilo, ale stejně jsem stále nemohla běžet, i když stezka byla snadná. Bohužel se mi tak nepodařilo dostat do cíle před setměním. Škoda, čekala jsem, že budu mít problémy s koleny nebo kyčlemi, ale ne se žaludkem. Ve třetím dnu běhu byla vzdálenost 54 km a převýšení 2070 metrů.

Výsledky a podrobnosti k trasám jsou na http://altai-trail.ru

Text a fotografie: Olga Bespalova