Je sice spousta věcí, co běžce vyruší od jeho soustředěné přípravy na blížící se vrchol sezóny, ale je jich jen pár, co ho vyloženě rozhodí. A to natolik, že začne značně pochybovat o svých schopnostech a kvalitách nejen dosavadního tréninkového plánu, ale i o kvalitách jeho maličkosti.
Opravdu si myslím, že seznam situací, které běžce dokážou potrápit víc než dlouhá fronta na toitoiky před startem a nespolupracující střeva po experimentech s novými gely před závodem, by byl kratší než počet párů bot ve vašem botníku. (Což mě dostává k prvnímu poznatku: dojděte si na záchod opravdu s předstihem. Já musela na návštěvu do jedné z cukráren na třeboňském Masarykově náměstí, protože dlouhou frontu běžců s překříženýma nohama a strastiplnými výrazy v obličeji bych do startu rozhodně nevystála.)
Zpátky ale k mému vytrápenému předmaratonskému měsíci. Jednou z takových situací je bezpochyby uhnat si bolístku pár týdnů před již zmíněným vrcholem sezóny. A to ať už je tento vrchol jakýkoliv. Pro srovnání: můj byl zdárně poprvé dokončit maraton a nezdechnout při něm. Jenže mě tři týdny před startem začala bolet noha tak, že jsem při každém pokusu o krok měla slzy na krajíčku. Byla to bolest, o které každý běžec ví, že se zkrátka přeběhat nedá. A tak jsem se s bolavým nártem začala propadat do nám všem známé běžecké deprese.
Obrečela jsem svou nekompetenci a neschopnost. Obrečela jsem promeškaný start. Po dlouhém přemlouvání sebe sama jsem si dokázala přiznat, že to zkrátka není konec světa a začala jsem se dávat dokupy. A co si budeme nalhávat, on by to konec světa opravdu nebyl.
Naordinovala jsem si procházky, dobré jídlo a na Instagramu přestala sledovat všechny běžce, kterým jsem na cestě za vysněnou vzdáleností dala follow, abych následovala jejich erudované rady. Ano, jen dívat se na někoho, jak běhá, ve mně vyvolávalo úzkostné myšlenky. Návštěvy fyzioterapeuta střídaly návštěvy terapeuta. Poslední slova pár dní před startem ale z úst odborníka na pohybový aparát zněla: „Neříkam běžte, neříkám neběžte, musíte se rozhodnout sama.” A v mojí hlavě se už slavilo, koutky úst vyletěly nahoru. Poběžím maraton!
Rozumný plán je polovina úspěchu
A já ho opravdu běžela! Je bez debat, že má každý pro závod jinou strategii. Já zvolila rozdělení trati na kratší úseky. Rozuměj od občerstvovačky k občerstvovačce. Abych měla doopravdy pojištěné, že přísun energie bude kontinuální, při ranní bojové poradě s rodinou nad miskou s jogurtem a ovesnými vločkami jsem si na ruku propiskou vypsala přesnou kilometráž, kde občerstvení očekávat.
Do druhého řádku jsem si napsala, kde můžu čekat protivítr, a tudíž bych se měla schovat za statnějšího spoluběžce. Třetí řádek hlásal jen “křeče”. Dvě čísla, pod kterými se měly na trati skrývat protikřečové tablety. Vědět, kde mě čeká přísun rychlých cukrů, kde čekat, že z pekelného utrpení se stane utrpění ještě o stupeň horší (jako kdyby to snad bylo ještě možné) kvůli povětrnostním podmínkám, a kde hledat záchranu v podobě hořčíku, se rozhodně hodí.
Horší bylo ale provedení v praxi. Provedení naprosto všeho, co jsem si v hlavě naplánovala jako až směšně lehké cíle, pokulhávalo snad ve všech ohledech. Asi podobně tomu, jak jsem pajdala já po doběhnutí zpátky na náměstí v Třeboni.
Sacharidová superkompenzace, co se mi tak úplně nepovedla
Vezměme to ale pěkně popořadě. Příprava na závod začíná už několik dní před samotným startem. Pokud se v prostředí potrhlých běžců uhánějících za osobákem nebo jiným pokořením sebe sama pohybujete delší dobu, určitě jste slyšeli o sacharidové superkompenzaci (více o ní si můžete načíst tady nebo tady).
O tu jsem se totiž pokusila i já, ale nemyslím si, že zcela úspěšně. Ládovala jsem do sebe sice sacharidy horem dolem asi pět dní před závodem, ale střevům se to rozhodně nelíbilo, i když já si ty sladkosti patřičně užívala. Taky mi to můj trávicí trakt dal pořádně najevo už pár kilometrů za Třeboní.
Do bříška jsem v pravidelných intervalech posílala tabletky s rychlými cukry a na občerstvovačkách je zalévala ionťákem a vodou. Už před půlkou jsem byla přeslazená tak, že bych trumfla nejednu romantickou komedii. Na zbylých občerstvovačkách jsem do hrsti nabírala sůl (protože protikřečové tablety jsem jaksi nezvádla se zamlženým mozkem maratonského běžce najít) a nutila se si aspoň párkrát loknout iontové záchrany. Pokaždé se ale ozvala nespokojená střeva a já jen dál ostražitě kontrolovala všechny keříky po cestě, kde „by to šlo“.
Strategii běhu od jedné občerstvovací stanici ke druhé hodnotím sice jako dobrou, ale druhým dechem bych ráda dodala, že už by někdo mohl vymyslet doplnění rychlé energie i jiným způsobem, než tak, že si nejeden ambiciozní běžec zalepí pusu. Nicméně, a to mě opravdu překvapilo, tam, kde ostatní zpomalovali, začali protahovat unavené a zkoucené nohy vedle cesty, já zrychlovala, a přestože se mi rty vším tím cukrem lepily k sobě, usmívala jsem se. Maratónská zeď nepřišla!
Přišly sice jiné problémy, ale i ten můj neprofesionálně poskládaný jídelníček pár dní před startem a ládování se sacharidy horem dolem mi pomohly k absolvování těch 42 kilometrů v relativní pohodě. A i ten pojem relativní je v tomto případě velice relativní.
Je to o hlavě!
Druhou část strategie, tedy „schovej se před větrem“, se mi povedlo realizovat ještě o poznání míň než mé pochybné stravování. Nejen, že jsem se neměla za koho schovat, aby mi rozrážel občasné poryvy větru, ale naopak jsem dělala bariéru mnohdy já. Dokonce běžcům o hlavu vyšším než jsem já. Kdo ví, k čemu jim to bylo, mě to akorát frustrovalo.
A tím se dostávám k poslednímu bodu plánu, kterým jsem se snažila udržet v provozu celých dlouhých dvaačtyřicet kilometrů a pár set metrů k tomu. Je to o hlavě! Vím, že to víte, ale občas je opravdu potřeba to říct nahlas. Někdy dokonce zakřičet z plných plic. Protože při závodě (a zejména po něm) budete rádi, že ze sebe sem tam vydáte skřeky podobné těm dinosauřím z Jurského parku.
Pokud máte natrénováno, a troufám si říct, že ve chvíli, kdy upisujete svou duši pořadatelům běhu, opravdu natrénováno člověk má, tělo to uběhne. Ale musí to uběhnout i hlava. Nepodceňujte se. Vždyť jste trénovali tak poctivě. Ale musíte trénovat i tu hlavu.
Připravit se psychicky na to, že to bude bolet. Že to bude sakra hodně bolet. Že to bude bolest, kterou nepochopí snad nikdo jiný než maratonský běžec. Že budete bojovat sami se sebou, abyste zbytečně nezrychlovali a nevytuhli ještě před půkou (a to fakt nechcete), abyste se následně mohli plynule přesunout k přesvědčování se, že už za tou půlkou jste a doběhnete to, protože na to máte.
Taky jsem si nebyla jistá, že to dám. Vypadnout tři týdny před svým vrcholem sezóny nechce nikdo. Postavit se na start a doufat, že bolest nohy nebude tak nesnesitelná, abych to musela vzdát. Ale když už jsem na tom startu stála se slzami v očích, pulzujícím srdcem a neuvěřitelným přívalem energie, věděla jsem, že doběhnu. A já fakt doběhla!
Endorfinová nálož
Už by to bylo jen jedno klišé za druhým, tak se svoje vyprávění pokusím dovést ke konci. Ale na moji obranu: všechny z mého okolí už ukrutně nudí (a dokonce snad i štve, přestože se mi to zatím neodvážili říct) moje vyprávění o čtřyřhodinovém závodě.
„Ty jo, vidíš ji? Já bych chtěl být taky tak mladej a hubenej,” slyšela jsem za sebou. „No jo, ale i tak mě to bolí!” odpovídala jsem mezi výdechy. „Tak si ale představ, jak to bolí nás,” smáli se další závodníci, když jsem je míjela. Okolo sebe jsem od 30. kilometru viděla odpadající spoluběžce, kterým se obličej křivil bolestí. Protahovali nohy vedle cesty, hekali a nadávali. Ale já zrychlovala.
A to teprve byl ten pravý doping. Maratonskou zeď jsem oběhla obloukem, větší krize se nekonala a já už si představovala doběh zpátky na Masarykovo náměstí. V předposlední zatáčce mě čekal táta, v poslední jsem viděla strýce, všichni mě povzbuzovali, tleskali a smáli se. Já brečela.
„Katko, pojď, tak ještě zrychli, vždyť už je to jen kousek,” křičel do mikrofonu šéf celého závodu. V cíli si se mnou plácnul, ptal se na pocity a já ze sebe vydávala jen neurčité zvuky. „Tak mi to povíš za pár dní,” zněla jeho odpověď. Povídám to teď vám všem a doufám, že jsem vás neunudila. Přece jenom, první maraton je zkrátka zážitek na celý život.
Přestože jsem za cílovou čárou prohlásila, že „tohle už nemám nikdy zapotřebí”, po jedné tyčince, jablku a spoustě vody jsem začala vymýšlet, jakou kravinu spáchám příště.
