Z jednoho koutu na druhý. Tak by se dala popsat podzimní cesta dvou bratrů ze severních Čech po stopách Slovenského národního povstání, jejíž délka je 770 km.
Jsme Honza a Jirka Kočíbovi a více jak čtvrt stolení nám vítr jemně profukuje skrze náš řídký fous. Již nějaký čas se oba mimo jiné věnujeme chůzi/běhu na dlouhou vzdálenost. K dálkoplazectví jsme se dostali poměrně dlouhou a trnitou cestou.
Mladší z bratrů (Jirka) se dostal do spárů dlouhých tratí již v osmnácti letech, kdy absolvoval pěší túru z Prahy do italských Benátek. Na tento projekt tento chodec navázal o pár let později přechodem Norska (2500 km). Starší Honza dlouho chodil ruku v ruce s orientačním během až nakonec doslova vyběhl z mapy a začal prodlužovat vzdálenosti. Slovo dalo slovo, a nakonec jsme v tom skončili spolu. Náš první společný projekt byl takový oťukávací – výzva Everesting, kterou jsme absolvovali na libereckém Ještědu (1012 m.n.m.) kde jsme si dali přes dvacet strmých výstupů za 24 hodin. Následně jsme začali přípravy na náš vrchol sezóny – cestu SNP klikatící se přes celé Slovensko.
Cesta hrdinů Slovenského národního povstání. Sedm set sedmdesát kilometrů dlouhá poutní stezka s převýšením blížícím se k třiceti tisícům metrů nás oslovila jako krásný výhled na „malou“ procházku na začátek podzimu.
Naše plánování a přípravu jsme nastartovali začátkem jara kdy jsme si přečetli oficiální rekord 7 dnů. Bylo jasné, že se nemůžeme kvalitám autora tohoto nadčasu vyrovnat. Stanovili jsme si tedy poněkud lidštější tempo. Na tento dobrodružný zážitek nám byl zaměstnavatelem určen vyměřený čas 14 dní. Po absolvované hodině matematiky došel bystřejší člen výpravy (Honza) k závěru, že se již teď nacházíme v časovém presu. Oficiální statistiky absolventů SNP totiž uvádějí průměrnou dobu trvání celé trasy na 30+ dní. Do projektu jsme uvrtali i našeho otce, který za svých mladých let také koketoval s dálkovými trasami (Dodnes jsme jeho časy na 100 km a maraton nepřekonali – pozn. autorů). V této akci se nás rozhodl podpořit a celou procházku po SR absolvoval jako support a řidič doprovodného spacího vozu. Tento tah nám umožnil jít/běžet relativně nalehko, což je pro takovou vzdálenost značná výhoda. Tím jsme si ale na sebe upletli bič. Každý den jsme museli spolykat danou dávku kilometrů a dojít do vytipovaných míst s možností parkování vozidla. To však mnohdy obnášelo noční cesty slovenskou divočinou. Fascinující pohledy na hvězdnou oblohu prokládali bručící medvědi, kteří pozorně monitorovali náš postup po trase.
Od startu cesty na Dukelském průsmyku nás doprovázel převážně asfaltový podklad, ale i nespočet vojenské techniky a památníků jako připomínka těžkých bojů. Úzké asfaltové komunikace střídaly zpevněné prašné lesní cesty, podmáčené louky a rozsáhlé, mnohdy hluboké, kaluže jako pozůstatek vytrvalých dešťů z minulých týdnů, které se téměř nedaly překonat suchou nohou. Vše však v mírně zvlněném terénu. Oba dva jsme již nedočkavě vyhlíželi dominanty Nízkých Tater. Tento výhled zdál se předem zajímavý svou dramatičností. Avšak z důvodu omezené možnosti autospaní v těchto končinách jsme si střihli přechod/přeběh Nízkých Tater za dva dny. To už tak romantické není. Pomineme-li však dramatické převýšení, které bylo nutno na tomto úseku trati překonat, čekal na nás nespočet nádherných výhledů v tiché krajině, bez přítomnosti jiných osob což nám dodalo prostor pro čerpání všech vjemů tohoto luxusu. Úzké trailové pěšinky v borůvčí a kleči doslova vybízely k běžeckému tempu a ladnému překonávání povalujících se kamenů a spadaných větví. Nevýhodou úzkých pasáží byli hlavně všudy přítomní hadi vyhřívající se u kamenů přímo na pěšině. Téměř denně jsme střídavě přeskakovali zmije spatřené na poslední okamžik, a to prostě nechceš, aby se ti zrovna tady něco přihodilo.
Na těchto dlouhých etapách mnohdy sahajících k 70 kilometrům, jsme se také potýkali s nedostatkem vody. Na oficiálních webových stránkách SNP je podrobně vyznačen každý pramen či horská studánka, ke kterým bylo většinou nutné na čas opustit značenou trať. Často jsme se však na těchto místech nesetkali s dostupností vody a sušili „hubu“ ještě x kilometrů do možného setkání s naším supportem.
Po překonání Nízkých Tater jsme se z Donoval přeplněných turisty pustili na téměř vražedný trailový úsek po značně zvlněných hřebenech čítající asi 70 km. „Cesta zde vedla“ přes všechny vrcholky na trati. Po dobytí každého vrcholu vedla cesta přímo strmě dolů do údolí a opět znovu kolmo k vrstevnici na další vrchol, někdy vyžadující pohyb i ve stylu 4×4 s uzávěrkou diferenciálu. Při pohledu do mapy jsme museli trochu nevěřícně konstatovat, že výuka pohybu po vrstevnici byla slovenským ministerstvem školství zřejmě vyřazena z osnov a navždy zakázána. Toto převýšení pak doplňovalo prodírání se rozrostlými křovisky, přelézání mohutných kmenů a uklouzaná podložka v nejstrmějších pasážích. Všechny tyto okolnosti nás donutily oproti původnímu plánu tuto etapu rozdělit na etapy dvě s nižší denní kilometráží a přespat na odpočívadle u jediné silnice protínající tuto oblast. Zde si Jirka při nočním mytí nádobí doslova popovídal (monolog a liščino tiché zírání) s místní liškou, jejímž záměrem nebylo dát dobrou noc, ale ukořistit alespoň nějaký zbytek z naší večere.
Několik následujících dní se houpavý terén trochu uklidnil, otevřel a denní porce převýšení již nebyla tak markantní. Co se ale opět začalo navyšovat byla porce kilometrů, která se blížila k 60+ km za den. Zde jsme ale začali narážet na fakt laxnosti značitele této trasy, kterému zřejmě docházela barva. Charakteristická červeno bílá značka se z trati pomalu ztrácela a na pár místech jsme si díky tomuto faktu střihli jen tak na chuť pár kilometrů navíc. Dostali jsme se i do situace kdy cesta skončila a stáli jsme u ukazatele „Pokračujte přes pole k mostku přibližně kilometr“. Kolem dokola jen travnatá louka. Hned nás napadlo, že v Čechách by již nějaký vtipálek ceduli přetočil jiným směrem a nechal by poutníka tápat. Oddali jsme se však do rukou ukazatele a přistoupili k tomuto jako k malé výzvě uprostřed výzvy a vykročili na azimut předepsaným směrem. Po ujití onoho kilometru jsme začali pochybovat o správnosti směru, jelikož zde nebyl přítomen žádný mostek. Po chvíli jsme objevili další ukazatel s korekcí směru, který nesl podobné znění jako ten předchozí. Nakonec jsme tuto malou vloženou výzvu absolvovanou bez náhledu do mapového podkladu splnili a přiblížili se cíli.
Cestou procházející více zalidněnou oblastí jsme měli možnost nocovat v lázeňském městě, ve kterém jsme podstoupili i lázeňskou proceduru. V přítmí žhnoucích parkových lamp jsme naskákali do ledového potoka za účelem (již nutné) hygieny. Bohužel jsme tak v tomto místě a jeho okolí vyrušili několik párů na romantické večerní procházce parkem, kteří pro naši proceduru očividně neměli takové pochopení, jak by se mohlo zprvu zdát. Časně ráno jsme tedy raději místo opustili. O pár kilometrů dále se nám opět povedl podobný kousek jako předešlý večer. V tento den panoval totiž na Slovensku státní svátek, na nějž měl i tuto zemi poctít svou návštěvou samotný papež. Není tedy divu, že ve všech obydlených místech probíhaly bohoslužby – ve všech případech venkovní. Jedné takové jsme se chtě nechtě k nelibosti místních museli velice krátce účastnit. Naše cesta totiž vedla přímo kolem kostela, před kterým stál obří dav naslouchající místnímu faráři. Toto místo bylo obehnáno z obou stran ploty, ke kterým se tísnili lidé a nás tlačil čas. Jediná schůdná cesta tak byla vyhodnocena jako přímo středem. Složili jsme běžecké hole, abychom nevyrušovali jejich klapáním o žulové kostky, sundali čepice a vyšli vstříc nevraživým pohledům doslova vystřelujícím z davu, který se před námi postupně rozestupoval. Protože nás tlačil čas, hned za kostelem jsme v klidu posvačili na autobusové zastávce a poté pokračovali přes dlouhou asfaltovou pasáž skrze Trenčín.
Tohoto dne jsme se vrátili i do naší vlasti. Cesta napříč Slovenskem totiž zahrnovala i 20 kilometrovou pasáž v ČR zakončenou výstupem k vysílači na Velké Javořině, kde se cesta opět překlápí k našim sousedům. Po tomto „na skok domů“ nám zbývali do konce tři dny cesty. 1/3 těchto dnů nás navštívil velice silný téměř celodenní déšť, který nám umožnil ve všech nížinách chůzi po kotníky ve vodě. Z vybraných místních prašných cest se totiž stalo doslova řečiště a pohyb v těchto místech byl poněkud znesnadněn. Samozřejmě, jako správní bratři jsme se bavili utrpením toho druhého. Tam kde Jirka na čele pelotonu házel solidní placáky, Honza házel záda bezprostředně po pobavení sebe sama bratrovým výkonem což taktéž nezůstalo bez odezvy.
Poslední dva dny se nesly v duchu závodním. V tyto dny totiž probíhal proslulý závod Štefanik trail, jehož trasa téměř kopíruje posledních 140 km cesty SNP. První z těchto dní jsme nepotkávali žádné ze závodníků, jelikož jejich start proběhl až toho dne večer. Den následující jsme se však shodou okolností probudili přímo v místě startu na 80 km závodní trať. Chvíli jsme zvažovali, že se dojdeme zapsat do startovního pole. Od tohoto geniálního nápadu jsme nakonec upustili, jelikož start probíhal v době, kdy jsme již dvě a půl hodiny šoupali podrážky směr Bratislava (Z Jirkovy závodní obuvi opravdu zbyly jen podrážky – pozn. autorů). V průběhu trati jsme dostávali klepec od desítek závodníků. V paměti nám však utkvěl hlavně jeden ze závodníků – padesátník, který nás stihl na trati předběhnout celkem 5x, ale my jeho jsme vědomě nepředešli ani jednou. S každým setkáním tento závodník vyvíjel rychlejší a rychlejší tempo, a bylo možné si povšimnout, že mu na trati začínáme trochu vadit. Často také došlo k naší záměně se závodníky ze stran pořadatelů, kteří nás naváděli do kontrolních stanovišť k časomírám, k oražení těchto kontrol a neváhali nám přitom bránit vlastním tělem v pokračování bez check-inu, u čehož nás fotografovali místní závodní fotografové za doprovodu bratislavských fanoušků.
Po průstupu změtí uliček hlavního města a návštěvě několika významných památek, které trasa protíná, opouštíme Bratislavu za vydatného deště vstříc posledním kilometrům do cílové destinace – hrad Děvín. Těsně před Děvínem si dáváme bahnité kolečko okolo místní rozhledny, míjíme cíl Štefanik trailu až nakonec staneme v našem cíli. Průchod touto pomyslnou čarou se konal na den přesně 13,5 dne od startu na severovýchodu Slovenska.
Naše tělesné schránky zde prošly tvrdou zkouškou doplněnou o pár krizových momentů. Jirka zažíval jeho největší krizový moment při třinácti kilometrovém stoupání na nejvyšší bod celé trasy – Chopok ( 2024 m n.m.). Na tento výšlap se přišla, kromě medvědů, podívat také silná bolest obou nártů, která nahlodávala morálku a bylo to jen pár kroků od nedokončení výzvy. Krize byla nakonec překonána a mohli jsme dokončit denní přísun kilometrů. Aby to nebylo staršímu Honzovi líto, tak na něj krize přišla o pár dní později v podobě svalového únavy v oblasti pravého stehna. Starší člen bratrského dua tak přešel z normální chůze do chůze kymácivé, kdy ho od pádu na kteroukoliv stranu dělily jen běžecké hole. V některých momentech to byla opravdu podívaná, která bavila především mladšího vtipálka Jirku. Ten se po pár dnech a asi stovce kilometrů nemohl na utrpení svého bratra koukat a pomohl mu stehno zatejpovat. Toto řešení zafungovalo a výrazně napomohlo v dokončení celé výzvy.
Oba jsme bezprostředně po dokončení konstatovali, že celá naše procházka byla velmi náročná a že do podobných legrácek se jen tak nepustíme. Nicméně při dnešním ohlédnutí musíme říci, že to stálo za to! Prošli jsme si téměř celé Slovensko a získali mnoho zkušeností do dalších výzev. Největší poučení, které si Jirka klade na srdce před každým projektem je následující – „Budu konečně pořádně trénovat a určitě si pořádně prošlápnu boty“ (zatím se to nepovedlo – pozn. autorů). Staršího z bratrů cesta utvrdila v tom, že tento druh dobrodružství dokáže člověka zavést na místa, kam by se jindy nedostal a svoji sportovní výbavu rozšiřuje o kineziotejp.
Čtenáře, který dočetl až sem by mohlo zajímat o jakých dalších projektech mluvíme. Nechceme úplně prozrazovat, co přesně plánujeme dále v našich sportovních kariérách, ale určité nápady jsou již na stole a trpělivě čekají na svou šanci.
Jirka a Honza Kočíbovi
