Perfektní matka tří dětí, perfektní manželka, perfektní kamarádka, perfektní ve své práci, perfektní sportovkyně. Celý život jsem zvládala vše, co jsem si usmyslela. Stačilo si vybrat cíl a cesta k němu i úspěch již byly zaručeny díky mojí tvrdohlavosti, urputnosti, sklonu k perfekcionismu a velkému tlaku na výkon. Že se tyto vlastnosti mohou obrátit proti mně samotné, to by mě ani ve snu nenapadlo. Za posledních 12 let s dětmi, tedy po třech porodech, jsem stále přidávala na síle ve všech oblastech života. Co se běhu týče, s každým dalším dítětem jsem prodlužovala vzdálenosti, obtížnost a výškové metry. Měla jsem pocit, že zvládnu prostě cokoliv. Tréninky mezi prací, učením se s dětmi, odvozy, úklidem, nákupy.
Sportuji celý život, mám odběhány stovky závodů a kromě běžné předzávodní trémy jsem nikdy nepociťovala žádný diskomfort. Uvědomila jsem si, že tak trochu žiju od závodu k závodu a jsem závislá na endorfinech, k jejichž vytvoření bohužel potřebuji čím dál extrémnější zážitek.
V březnu mi poprvé při delším běhu začala tuhnout pravá noha, přidala se i slabost v pravé ruce a brnění celého těla. Nakonec z toho vznikl obrovský stres při podezření na roztroušenou sklerózu. Přesto jsem nikde nepolevila, tedy ani v tréninku.
Místo na start závodu do nemocnice
Při cestě na ultramarotonský závod Mozart 100 mi můj strach, úzkost a obavy vyústily v moji první panickou ataku. Stav, který je tak nepředstavitelně hrozný, že byste ho nepřáli ani svému největšímu nepříteli. Odvezla mě záchranka, skončila jsem v nemocnici a neměla jsem absolutně tušení, co se se mnou děje. Po několika opakováních a pocitu zešílení mi lékaři sdělili diagnózu – panická porucha.
Byl to šok. Že zrovna já mám takovou diagnózu, kterou nelze ovlivnit mojí silnou vůlí? V životě jsem nebyla ani pořádně nemocná, sotva jsem si někdy vzala paralen.
Ďaň za perfekcionismus
Silný tlak na výkon ve všech oblastech života, perfekcionismus, snaha vše mít pod kontrolou a příliš povinností bez jakéhokoliv odpočinku mě dostaly až do úplného psychického vyčerpání. Vůbec jsem už neuměla správně vnímat a poslouchat své tělo, a tím se pro mě závody staly docela nebezpečné. Ustavičně jsem jen šlapala na plyn a nedokázala se už zastavit.
Tělo mě tedy zastavilo samo. Nejvíce mě fascinuje fakt, že jsem se před svojí první panickou atakou cítila v životní formě.
Jak se panická ataka projevuje?
Jak nejlépe popsat pocity při panické atace? Danou situaci prožívám, jako kdyby mi hrozila reálná hrozba, i když reálná není. Je to pocit, jako když s vámi padá letadlo nebo jako když se na vás řítí vlak, máte nohu zaseknutou v kolejích, ale s tím rozdílem, že v reálu by to trvalo jen pár vteřin, než by vás vlak srazil, ale ataka trvá minuty, u mě ze začátku i hodiny.
Nejčastějšími tělesnými příznaky při panické atace bývají rychlé bušení srdce, svírání v oblasti hrudníku, tíha nebo bolest na hrudi, zrychlené a prohloubené dýchání s pocitem nedostatku vzduchu a lapáním po dechu, napětí svalů, třes, pocení – hlavně v dlaních, znecitlivění a mravenčení, bolest hlavy, závrať a omámenost, poruchy zraku, mžitky před očima a rozmazané nebo tunelové vidění, nevolnost a zvracení, sucho v ústech a obtížné polykání s pocitem knedlíku v krku, návaly horka a chladu. Pro mě je ale naprosto nejhorší pocit ztráty kontroly a téměř zešílení.
Panické ataky přicházejí jako blesk z čistého nebe. Jsem například úplně v klidu, řídím a povídám si s dětmi a najednou mi začnou ochabovat a brnět končetiny, tuhne a pálí mě šíje, je mi nevolno a začínám panikařit, tedy mít pocit, že se zblázním, že situaci neustojím. Spouštěčem může být třeba poznámka dítěte, že chce pomoct vyřešit nějaký problém, že ho něco bolí, a mé tělo už najede na paměťový systém strachu, napětí a úzkosti z očekávání další ataky.
Panická ataka je příkladem reakce „bojuj, nebo uteč“, která se nekontrolovatelně spustí. Naše amygdala (párová mozková jádra umístěná v hloubce spánkových laloků) příchozí informace bleskově vyhodnotí jako ohrožující a aktivuje tělo k akci.
Panické ataky nejsou prý nic jiného než přehřátí vašeho mozkového počítače. Situace, do kterých se dostáváte, váš mozek neumí rychle vyřešit a při hledání vhodného řešení se jednoduše přehřívá.
Naučit se zpomalit…
Jak se tudíž poprat nejen s panickou poruchou, ale i se závislostí na endorfinech a extrémních zážitcích? Najednou jsem nemohla být chvilku sama a svět se mi zastavil. Musela jsem si přiznat, že jsem se do takového stavu dostala sama. Přiznat si chybu. Dávala jsem si v rámci okolností nereálné cíle. Za každou cenu jsem z toho nesnesitelného stavu chtěla rychle ven. Bojovala jsem všemi dostupnými prostředky. Naučila jsem se správně dýchat, vynechala jsem kofein, zkoušela jsem všechny relaxační techniky, zahájila psychoterapii, zkoušela jsem vypozorovat, co mi dělá dobře, jako např. plavání pod vodou, protahování, dokonce i vážná hudba.
Od lékařů mám absolutní zákaz dělat cokoliv na výkon. Stavy nesnesitelné úzkosti, které vyústí panickou atakou, se mi zatím vrací. Na srovnání chemické nerovnováhy v mozku bohužel neexistuje rychlé řešení, a i kdybych oběhla zeměkouli, nepomůže mi to. Zrychlovat je jednoduché, ale mojí největší výzvou je nyní umět zpomalit a být trpělivá.
Podpora nejbližších
Nedílnou a největší součástí úspěchu při boji s panickou poruchou je podpora rodiny a blízkých. Panika se zmírní i tím, že vám někdo věří a snaží se váš stav pochopit.
Nenasazuji si růžové brýle, už vím, že panická ataka mě dokáže ochromit zcela nečekaně, ale jsem už připravená. Pro tyto případy mám nachystaný plán B, učím se říkat si o pomoc a jsem vděčná za své spolehlivé přátele. Jejich objetí je skvělým lékem i na panickou ataku.
Na závěr bych chtěla dodat, že není mým cílem radit, jak bojovat s panickou atakou, ale spíše si myslím, že bude účelnější upozornit, jak je důležité věnovat se prevenci a první panické atace se raději obloukem vyhnout.
„Sport mi umožňuje posouvat své hranice. Sport mě navíc posiluje a motivuje při překonávání překážek v běžném životě. Nastavuje mi každodenní disciplínu a zásadně mi pomáhá nezbláznit se z radostí i starostí spojených s velkou rodinou. A jako bonus názorným příkladem ukazuji dětem, jak lze tréninkem a systematičností dosáhnout vysněného cíle.“
Toto motto jsem si napsala před svou první panickou atakou. Je částečně pravdivé, ale zpětně uznávám, že ve vztahu k dětem příliš ambiciózní a zbytečně tlačící na výkon. Nyní se zaměřuji spíše na zlepšení schopnosti vnímat své tělo a pečovat o něj, větší pokoru ke zdraví, dovolení si neúspěchu, zpomalení a odpočinku.
Tentokrát to bude doslova běh na dlouhou trať, a to na tu nejdelší. Běh k cíli s názvem uzdravení. O tom zase příště.
