Pomýšlíte na lepší výsledky či nějaký ten osobák a nevíte, zda si pořídit či nepořídit trenéra? V článku si rozebereme výhody a nevýhody tréninku pod profesionálem a poradíme, jak zjistit, zda je to pro vás to pravé.
Nejen ti nejlepší využívají trenérů
Za každým velkým sportovcem hledejme ještě většího trenéra. Nebo snad ne? V drtivé většině sportů se pohybují trenéři jako opory svých svěřenců. Radí jim, motivují je a mnohdy je doprovázejí po celou sportovcovu aktivní činnost. Platí to nejen pro profesionály, ale čím dál tím více i pro amatéry, kteří svým sportováním chtějí docílit osobních met. Ať je to zaběhnutí deseti kilometrů pod padesát minut nebo vítězství na Spartathlonu, poslechnutí trenéra je velkým klíčem k úspěchu.
Maslák, Holuša, Homoláč, Vrabcová-Nývltová… dávno neplatí, že pouze ti nejlepší využívají rad trenérů. V současném běžeckém boomu platí, že kdo to se svými výsledky myslí (alespoň pro sám sebe) vážně, radí se s kdekým. A právě tady se láme chleba, protože není trenér jako trenér. I hobík totiž nakonec pozná, pokud běhá podle internetového „znalce“, nebo podle léty prověřeného trenéra, který mu plánuje tréninky na míru. V první zmíněné situaci se může rychle stát, že se přetrénujeme, zraníme, ztratíme motivaci, nebo se sportem dokonce skončíme.
Ve druhé zmíněné variantě se můžeme za pár měsíců posunout takovým tempem, jakým jsme se neposunuli po celou dobu svého dosavadního sportování. Získáme novou krev do žil, začneme ve svých tréninzích vidět smysl a budeme vědět, že někam směřujeme. Jen zmiňme některé případy druhé varianty – Ondřej Fejfar, dlouhodobě jeden z nejlepší českých běžců dovrchu, letošní mistr ČR ve Skyrace, svěřenec Roberta Krupičky, vždy běhal pod trenérem, Tomáš Maceček – skyrunner a běžec do schodů, letošní mistr ČR v UltraSky a vicemistr ČR z Perun Skymaratonu, od loňska svěřenec Zdeňka Kříže, Milan Šumný – letošní pátý muž ze Spartathlonu, svěřen známého trenéra hobíků Miloše Škropila.
- komplexní tréninkový plán na dané období
- osobní změna tréninků v rámci časových možností běžce
- možnost konzultace (i psychiky)
- dlouhodobé vedení, získání motivace
- finanční zatížení (od jednotek tisíc po desítky tisíc)
- v některých obdobích repetitivní tréninkové cykly
- těžší výběr specificky vhodného trenéra
- možný menší posun, než si běžec od trenéra slibuje (zvlášť pokud sám sebe dobře vede)
Proč si pořídit trenéra?
| Proč raději běhat sám podle sebe?
|
Nejen tyto zmíněná jména, ale i řada dalších běžců využívá rad trenérů, nejsou profesionálními atlety a musejí se krom tréninku starat také o svou obživu – práci. Přesto ale dokáží podávat výborné výsledky srovnatelné s celosvětovou špičkou. Jak moc ale v jejich výkonech hraje prim trenér? Není příčinou jejich výsledků v prvé řadě jejich motivace?
Vlastní motivaci stavějme na první místo. Pokud totiž sám svěřenec nemá vůli a chtíč, i ten nejlepší trenér ztrácí smysl. Naopak velké množství běžců touží po dosažení osobních rekordů, ale vlastní roztříštěností tréninků a neznalostí tréninkových cyklů se jim to nedaří. V tomto ohledu je nejlepší radou využití rad trenéra, který nezaujatě zasáhne do běžcovy skladby běhů a tím pozitivně ovlivní jeho další vývoj.
Trenér ≠ úspěch
Ne vždy je to ale zaručený klíč k úspěchu. Jeden z nejlepších českých ultramaratonců (pro mnohé vše dob) Radek Brunner si běhání pod trenérem již zkusil, vrátil se ale pro něj k jistějšímu tréninku „sám pod sebou“. Jiří Čípa dlouhodobě výsledkově dosahuje světové elity, avšak i tento ryzí amatér stejně jako Brunner si skladbu svých tréninků vymýšlí sám. A dodává:
„Nemyslím si, že na moje běhání je třeba mít trenéra. Vzhledem k rodině a práci mám nějaké časové možnosti a od toho se odvíjí moje běhání i samotný trénink. To vidím jako hlavní důvod toho, že nemám a ani jsem nikdy nepřemýšlel o trenérovi. Další věcí je fakt, že nevím, kam by mě trenér mohl posunout a za jakou cenu. Tím chci říct, že žádné přehnané běžecké sny, například v podobě Olympiády v maratonu, nemám. A pro závody nebo mety, o kterých sním nebo uvažuji, bych potřeboval spíše víc času než trenéra,“ a doplňuje: „Samozřejmě že chci být lepší a vyhrávat, ale nechci tomu podřídit myšlení a přístup, díky kterému jsem s běháním začal.“