Jako všichni dobří holubi se i já ráda vracím na oblíbená místa, které mi připomínají domov. Do hor, do terénu, do přírody a krajiny. V posledních letech je pro mě takovým místem Kaprun a jeho okolí.
V zimě na lyže a skialpy, v létě na trailové kempy a závody.
Na jeden z nejtěžších evropských trailových závodů GGUT jsem letos zavítala už po páté v řadě.
První dva neúspěšné pokusy na 110 km, jeden fyzicky přepálený, druhý zastavený bouřkou. Napotřetí úspěšně dokončená štafeta 110 km s Patricií Puklovou a následně dvě dokončené 57 km trasy.
Grossglockner ultra trail je pro mě krásná a svou náročností extrémně lákavá trasa. Běh ve stínu alpských gigantů a na březích jezer je korunován výhledem na dominující GK.
Závod se koná během celého víkendu. Trasa 57 km se startuje z Kals am Großglockner v sobotu 7:30 ráno. Do místa startu je možné se dostat z Kaprunu díky organizované autobusové dopravě, která je k dispozici pro závodníky i jejich support týmy.
V 5:00 vyrážíme busem v plné polní na start. Já a dalších zhruba 400 závodníků se v ranním frišnu připravujeme na náročné stoupání, které začíná hned po startu z 1324 m.n.m. Během deseti kilometrů se dostáváme na 2642 m.n.m., kde je na chatě Glorer Hutte připravena první občerstvovačka.
Z předchozích ročníků si tento úsek dobře pamatuji, byla to vždy nejtěžší část. Myslela jsem si, že hlavním důvodem mého pomalého stoupání v tomto úseku je absence hůlek. Proto jsem se jimi letos vybavila a na tomto úseku jsem je využila. Bohužel to byl ale stejný “hard core” jako vždy.
Zdá se, že výstupy do vysoké nadmořský výšky hned po startu mi jednoduše nejdou… s těžkým dechem přehodnocuji svoji představu, že doběhnu v top 10 a ve své master kategorii budu do 3 místa, s časem ideálně do 9 hodin. Mám pocit, že zpomaluji s každým krokem, pouštím před sebe další a další závodníky, kteří pomalu zadupávají do země mé běžecké ego.
Snažím se motivovat pozitivními myšlenkami na seběh, který následuje po první občerstvovačce. Tu proběhnu, abych se ještě víc nezabrzdila a seběh pěkně rozbalím, vychutnám si ho jako vždy….
I když je tato část trasy nádherná, běžím po úzkých pěšinách s výhledem na GK, žádné rozbalování se nekoná, běžecký drive nepřicházejí. Potácím se dolů jako bezmotorové letadlo proti větru. Nejde mi to.
Následuje další výstup, další zpomalení, pouštím před sebe další závodníky. Chodníky mě vedou na Stockerscharte (2 465 m.n.m.) s krásným výhledem na Pasterze. Jdu do těžkého technického seběhu, který jsem si loni celkem užila, ale ani tento další pokus o nahození svého vnitřního motoru není úspěšný. Držím se menší skupinky běžců, kteří mě dotáhnou na hráz nádrže Margaritze, za kterou je další občerstvovačka Glocknerhaus na osmnáctém kilometru.
Dlouho se tady ale nezdržuji, cvaknu kelímek coly s kofeinovým gelem. Pokud mě tohle nenakopne, končím s během…. Zatímco soupeřky ještě bufetí u občerstvovačky valím nahoru. Konečně cítím sílu a zrychluji. Jde se mi líp a líp. Stoupání je prudké, následuje sněhové pole a dechberoucí výhledy.
Mám trochu strach,aby mi brzy nedošlo, tak se snažím doplňovat energii doplňky i pitným režimem.
Jsem nahoře, konečně vrchol, směrem dolů sněhové pole s lany. Adrenalin mi stříká z uší, když se spouštím kolem pár závodníků, kteří mají se sněhem očividné problémy. Přidřepnu si na lyžaře a sjíždím po teniskách dolů, dole mě odchytí a zkontroluje horská služba, která pomáhá v této složité části závodu všem závodníkům.
Po technickém úseku následuje 10 km seběh. Jsou zde drobné prameny vody u kterých se osvěžuji a namáčím kšiltovku.
Následuje usek “na morál”. 5 km roviny po otevřeném slunci. Na tyhle úseky musím mít človek natrénováno, je třeba držet tempo a nevyměknout, pravidelně pít a i u konce závodu doplňovat energii doplňky. Na poslední občerstvovačce se zdržuji asi jen 30 sekund. Závodníci okolo začínají vypadat dost použitě, což mi trochu zvedne náladu 😉 Cítím se dobře a mám dost sil na závěr.
Poslední stoupací úsek 4 km / 800 m. up. Předbíhám závodníky, který pomalu dochází. Sem tam zaznamenám českou nebo slovenskou vlajku na startovním čísle. Zdravím je a lehce povzbuzuji. Do řeči ale nikomu z nich není. Všichni se soustředí na udržení frekvence v prudkých serpentinách, které jsou kompletně vystavené slunci.
Cestou z kopce mi dochází, že pod 9 hodin to dnes nedám, ale nevadí. Žádný závod není stoprocentní. Někdy je krize na konci, někdy se nejde hned rozhýbat, sem tam nefunguje žaludek a jindy zase hlava.
Ani nevím jak, ale jsem 2 km od cíle, mám spoustu sil a najednou se mi zdá trasa moc krátká, ještě bych si nějaký kopeček klidně dala 🙂 Předbíhám před cílem poslední soupeřku v dohledu, běžím lehce a poslední cílový kilometr si užívám.
Finiš za 9 hodin a 14 minut. Jsem jedenáctá, což je trochu zklamání, ale v porovnání s dvacátým místem na první občerstvovačce beru tohle umístění všema deseti. Navíc jsem 3. v master kategorii, což je částečné splnění vytyčené mety.
Celkový pocit ze závodu mám pozitivní. Myslím, že můj tréninkový plán pod novým trenérem se začíná pomalu vyplácet. Ležím v trávě kousek od cíle a přemýšlím nad účastí na GGUT v příštím roce 🙂 Tímto bych ráda tento závod doporučila běžcům všech levelů, kteří se rádi pohybují, běhají a alpské přírodě. Zároveň moc díky organizátorům a všem, kteří mě v závodě podporovali.
