Na redakční poradě to zaznělo jasně. Někdo by se měl jet podívat, jak to ty Báječné ženy v běhu dělají. Šéfredaktorčin prst byl neoblomný. Cože? Já pivař mám běžet Vinařský maraton? Ukecal jsem to na půlmaraton a hned obvolával kámoše, že si v hospodě beru deset dní náhradního volna.
Doma jsem v botníku začal hledat tenisky a na internetu trasu závodu. Bylo mi jasné že 21 km a převýšení 379m bude chtít pořádný trénink a že ten týden do závodu bude perný. Nechtěl jsem nic podcenit a když už jsem měl tu absenci v hospodě omluvenou, vyrazil jsem v úterý a ve čtvrtek kolem baráku. Normálně běhám bez počítače a na pocit, takže tentokrát jsem při běhu měl pocit, že se součet délek tras přiblížil délce trasy závodu. O běhu mám hodně načteno, takže dost času jsem věnoval regeneraci a mentální přípravě…
V sobotu ráno jsem zalepil bradavky, vazelínou natřel důležité partie a vyrazil směr Velké Bílovice. Start závodu byl asi 800 metrů za obcí uprostřed vinic. Ve startovním koridoru jsem podle střihů dresů vytušil, že tam za pivaře nepoběžím sám. Zařadil jsem se tak abych nezavazel abstinentům a po výstřelu jsem spolu se 443 běžci vyrazil na trať. Během prvních dvou kilometrů jsem se dozvěděl kde v okolních sklepích mají jaké víno a ve kterém kdo včera ladil formu. Asi na třetím kilometru byla první občerstvovačka. Podle umístnění u velkého vinařství se dalo tušit co se bude nabízet. Informace od spoluběžců můj předpoklad potvrdily. Kromě vody a ionťáku se v kelímcích dalo najít také víno, což prý mnozí běžci využili. Podobná nabídka byla i na další občerstvovačce v Čejkovicích, takže i tuto jsem proběhl bez většího zaujetí. Trasa závodu vedla mezi poli a vinicemi a klikatila se nejenom vertikálně ale i horizontálně. Vzhledem k naběhaný kilometrům jsem zvolil poklidné konverzační tempo, kochal se okolními podzimními scenériemi a v hlavě měl obavy, aby mě nemuseli někde na trati resuscitovat. Když jsem v poklidu a bez většího zadýchání zdolal obávaný Čejkovický Tourmalet uvědomil jsem si, že mám docela dobrou životní pojistku a že tedy není úplně nutné jít tak zadrženě a obávat se že si budu muset připlácet za případné využití záchranného systému, a že když trošku zrychlím, že to pivo z místního minipivovaru ochutnám o to dřív. Vdechnul jsem nějaký ten zapomenutý energetický gel, co jsem našel v trenkách a vyrazil. Okolní sklepy a další nabídka na občerstvovačce mě stále připomínaly, že jsem na Vinařském maratonu, já se však těšil do cíle a k pípě.
S přibývajícími kilometry přibývaly i nastoupané metry, trasa však byla hodně členitá, takže v pěkném podzimním počasí příjemně ubíhala. Na poslední občerstvovačce jsem opět odolal lákadlům z místních sklepů a s vidinou zlatavého moku pelášil do cíle.
Tam jsem dostal skleněnou medaili ve tvaru koštovačky na víno, něco, co se do ní dalo nalít a los do tomboly. Další losy jsem si zakoupil ve stánku a mohl tak přispět místnímu třináctiletému Honzíkovi, který neměl v životě tolik štěstí a jemuž výtěžek z losů aspoň trošku ten život zjednoduší.
Na stupně vítězů mě můj výkon neposlal, přesto jsem počkal na vyhlášení výsledků a na tombolu. To že jsem v ní nevyhrál žádné víno od místních vinařů mi nevadilo, ale to že na mě, jakožto pivaře, nezbylo ani jedno dárkové balení z místního minipivovaru, mě trošku zamrzelo.
No nevadí. I tak byl tento závod, na kterém nejde o posouvání osobních rekordů ale o zaběhání si v krásném zvlněném terénu v podzimní přírodě, fajn a rád se na jeho příští, již desátý ročník, nejen mezi Báječné ženy v běhu vrátím.
A to místní pivo jsem si také pochopitelně dal😊
Poznámka redakce: Fotografie jsou pouze ilustrační. Pivař chtěl zůstat nepoznán
