Pinnacle Ridge Extreme – zážitek pro běžce i lezce

Jak v rozhovoru pro tento web nedávno trefně řekl Aleš Sedlák, pro běžce je každá dovolená skrytým soustředěním. Když tedy moje žena přišla s nápadem, abych s ní jel na část léta do Anglie, hned začalo hledání, co by se tak dalo na ostrovech oběhat. Lake District je nádherná kopcovitá oblast na severozápadě Anglie, kterou jsem už před mnoha lety navštívil. Jakmile jsme navíc objevili, že se tam ve druhé polovině července běží i nějaké závody, volba byla jasná – jak známo nejlepším tréninkem je totiž závod. Do oka mi obzvláště padl závod s názvem Pinnacle Ridge Extreme, ve kterém organizátoři slibovali na 28km vzdálenosti 2700m stoupání, mimořádně technické seběhy a hlavně několik lezeckých úseků, kterým vévodí nesmírně fotogenický skalnatý hřebínek Pinnacle Ridge.

V rámci přihlašovacího procesu bylo nutné vyplnit reference vlastních horolezeckých výstupů, a to ať už skalních nebo alpinistických (zimních či letních) případně uvést, jakých jiných podobně technických běžeckých závodů se člověk v minulosti účastnil (přiznám se, že jsem do té chvíle o tomto stylu neslyšel, ale v Anglii tomu říkají Fell running a pohybu v horském terénu na pomezí běhu/chůze a lezení pak scrambling). Dále bylo tak potřeba uvést zkušenosti s ultramaratonskými vzdálenostmi. Nejsem sice žádný extra lezec, ale vzhledem k tomu, že mám nějaké zkušenosti s tatranským lezením, mám za sebou pár, byť lehčích, skalních cest v okolí mt. Blancu včetně Blancu samotného jinak než normálkou a pallaviciniho kuloár na Grossglockner, nebylo pro mě doložení lezeckých zkušeností problém. Nějaké ultra už jsem taky běžel, takže tady taky bez problému. Moje přihláška byla organizátorem potvrzena hned na druhý den, a moje účast v závodě tak schválena. Organizátor schvaluje každého jednotlivého zájemce o účast a bez potřebných zkušeností vás nenechá se přihlásit. V rámci striktní schvalovací procedury chtějí minimalizovat veškerá rizika spojená s technickou povahou závodu, jeho náročností a relativní odlehlostí míst, kterými se běží – chtějí prostě na startu lidi, kteří se umí pohybovat v horách a skalním terénu, jsou si svými schopnostmi jistí a pravděpodobně nezpanikaří, když se třeba zhorší počasí, zraní se nebo mají čelit jakékoliv nepředvídatelné události. Na začátku jsem byl z tohoto procesu i celého popisu závodu na webu trochu překvapený a říkal jsem si, jestli to malinko nepřehání (nejvyšší kopec, přes který se běží, má přec jen necelých 1000 m.n.m), později to ve mně vlastně budilo mírné obavy a v každém případě respekt a zpětně to hodnotím jako rozhodně rozumný a přiměřený postup ze strany organizátorů. Následně jsem zaplatil startovné ve výši cca 100 GBP (tedy přibližně srovnatelné s jinými závody v Evropě) a už se jen mohl těšit na den závodu.

Ve dnech 19. – 21. 7. se ve vesničce Patterdale konal běžecký festiválek, který se skládal z několika samostatných závodů v sobotu i v neděli o různých délkách a stupních technické obtížnosti, které jsou součástí britsko-irské Skyrunner National Series. Nejde tedy o žádné lokální pouťáky, ale atmosféra je přesto úžasně rodinná a komunitní, s živou produkcí folkové hudby a několika food trucky s lokálním i mezinárodním jídlem a dobrou kávou v prostoru stratu a cíle. Osazenstvo závodů tvořili převážně britští závodníci, případně cizinci žijící dlouhodobě v UK. Řekl bych, že cizinec, který nežije dlouhodobě na ostrovech, jsem tam byl jediný. Vrcholem sobotního programu byl závod Helvellyn Sky Ultra, při kterém na účastníky čekalo 57 km a 3700m převýšení. V neděli v 8:15 pak startoval Pinnacle Ridge Extreme, startovní pole čítalo 73 závodníků žen i mužů a vzhledem k tomu, že jsme na severu Anglie, tak je třeba zmínit jednu zásadní věc – počasí. Dle britských statistik je v Lake Districtu ročně přibližně 200 dní, kdy prší (dalších cca 20 sněží), a přibližně 51 dní se dá označit jako slunečné. Závodní víkend z tohoto pohledu i dle místních vyšel naprosto výjimečně – tedy nepršelo od rána do večera. V sobotu dokonce měli závodníci takové štěstí, že nespadla ani kapka. To ovšem neznamená, že by trať byla suchá – do cíle se všichni vraceli zablácení jako by se účastnili spartana spíš než trialového běhu a ponožky většina účastníků v prostoru cíle rovnou ždímala. Pro nedělní závod už navíc tak dobrá předpověď nebyla. V sobotu odpoledne začalo pršet a pršelo celkem vydatně až do večerních hodin. Přes noc a ráno už sice voda nepadala, ale vzhledem k teplotě, která i přes den dole nepřesáhla 16°C a na hřebenech 7°C, všudypřítomným mrakům a mlze na hřebeni, bylo stejně všude vody víc, než mi bylo milé. To byl ostatně jedna z prvních lekcí z běhu v Lake District – je nutné přijmout, že běžíte úplně mokří a v botách máte bažinku případně vodní rezervoár. První a poslední místo, kde jsme běželi po hezké travičce a neráchali se po kotníky v bahně nebo potoce, byl prostor startu a cíle na místním kriketovém hřišti. Z toho jsme ale po startu přímo vyběhli na okolní notně podmáčené pastviny a dále pak na rozbahněné pěšinky vedoucí skrz k pasu vysoké husté a úplně mokré kapradí.

Druhým (a pro mě hlavním a nejzajímavějším) terénním specifikem závodu byly slibované „lezecké“ části trati. Scramblingové pasáže, které byly tedy nejtechničtějšími částmi na trati, byly v podstatě několik desítek metrů dlouhé velmi příkré svahy se skálami nebo skalnaté hřebeny, které člověk překonával místy opatrnou chůzí a přeskakováním z kamenu na kámen, oblézáním či obcházením po travnatých částech a místy skutečně lezeckými kroky v obtížnosti okolo III UIAA (většinou spíš lehčí, jednu pasáž bych klasifikoval za III-IV UIAA). Vzhledem k obtížnosti a celkem krátké délce scramblingových pasáží se tedy v drtivé většině nedalo mluvit o klasickém skalním lezení (i když i lezec si přišel na své, byť jen krátce), ale spíš o šplhání a balancování a v případě scramblinogvých sestupů pak různé seskakování a slézání skalek a skalních schodů, jízdě na suti a občas jízdě po zadku po mokré trávě až nepříjemně prudkými svahy. Našinci je tenhle pohyb nejlépe znám z mírně složitějších nebo techničtějších přístupů a odstupů z lezeckých cest ať už třeba ve Vysokých Tatrách nebo v Alpách. Mně se na několika místech vybavila sestupovka z Cesty k slnku přes vrchol Malého ľadového štítu v Tatrách a nejtechničtější část závodu (samotný Pinnacle Ridge) pak připomínal zmenšenou verzi alpského hřebenového lezení. Nutno říct, že organizátoři nic neponechali náhodě a všechna „lezecká“ místa (tedy tam, kde se dělaly kroky skutečně vertikálně pouze po skále) vybavili fixními lany a na skalách byli přítomní pomocníci (marshallové), kteří zajišťovali bezpečný průběh závodu. I přesto však první technicky náročnější pasáž byla pro mě osobně malinko „morálová“, protože skála na této straně hor byla úplně mokrá, boty jsem měl durch (a tedy už tak kluzké) a odhadem mohlo být tak 12°C, takže jsem měl pořádně prokřehlé prsty. Za těchto okolností překonávat skalní prahy a oblézat hrany, za kterými byla hustá mlha, tak nebyla úplně sranda. Po této scramblingové pasáži pak následoval výběh na nejvyšší část hřebene a následný pořádně prudký sešup nejprve po skalách a pak sutí dolů do údolí. Tohle spolu s dalším prudkým „seběhem“ (uvozovky proto, že alespoň v mém případě to fakt s během mnoho společného nemělo) podobným terénem o údolí dál pro mě osobně byla jednoznačně nejnepříjemnější část tratě. Dost to klouzalo, několikrát jsem sedl na zadek a byl to pořádnej masakr na kolena, se kterými jinak nemám vůbec problémy a nikdy mě v souvislosti s během nebolí. Tentokrát jsem si po předposledním seběhu/scramblu dolů nebyl jistý, jestli budu schopný závod dokončit.

Další nádhernou pasáží byl přeběh hřebene Striding Edge. Jde o necelé 2 km dlouhý relativně úzký hřeben alpského střihu, který se dá buď hezky přejít a přeskákat po jeho samotném vršku nebo pohodlně obejít po pěšině tu zleva tu zprava, což dělá i většina turistů. Závod byl nicméně samozřejmě trasován po vrcholu hřebene, a tak jsme si mohli užít pořádně vzdušný zážitek z balancování na hraně. Nebýt všudypřítomného mraku, užili bychom si patrně i dechberoucí výhledy. Takhle to ale asi zase bylo milosrdnější pro ty, kteří by snad mohli trpět závratěmi. Po Striding Edge a výběhu na následující vrchol následoval už zmíněný předposlední brutální seběh nejpřímější linií rovnou do údolí (marshall stojící na kopci navigoval běžce ke skalní hraně slovy „right down into the abyss“), jen abychom se pak mohli podívat přímo nad sebe a začít se drápat protějším svahem s nesmlouvavým sklonem nahoru k bonbónku a vyvrcholení celého závodu. Osobně jsem šel s holemi, ale běžci bez holí šli svahem regulérně po všech čtyřech – rukama se prostě opírali o svah před sebou. Běh už se tady snad nesnažil předstírat nikdo. Odhadem po přibližně půl hodině jsem se vyškrábal pod Pinnacle Ridge. Jde o opravdu krásný několik desítek metrů dlouhý skalní hřeben, který místním slouží jako hřiště pro získání prvních zkušeností s hřebenovým lezením, se kterým se můžete potkat v Alpách nebo jakýchkoliv podobných vyšších horách. Technicky nejtěžší pasáží je cca 4-5 m vysoká plotna ve spodní části hřebene, kterou bych hodnotil za III-IV, možná IV UIAA (tedy vyžaduje pár lezeckých kroků, ale nabízí krásné velké stupy i chyty). V plotně bylo navíc opět fixní proplétané lano, takže po technické stránce vůbec žádný problém. Spíš než s lezeckou technikou jsem už trochu bojoval s únavou a rozbitejma stehnama, takže to ale ani tak nebylo úplně zadarmo. Nejfotogeničtější částí Pinnacle Ridge je pak přeskok mezi dvěma skalními špicemi v poslední třetině výstupu. Po obou stranách je v tomto místě navíc celkem slušná díra, takže slabší povahy můžou být za lano rády. Mě tam najel totální lezecko-běžecký high a smál jsem se od ucha k uchu. Pak už následuje jen jednoduchý dolez pár metrů mezi skalkami a doběhnutí pod vrchol St. Sunday Crag a standardní seběh alpského typu dolů do prostoru startu/cíle na kriketovém hřišti v Patterdale. Na tomto místě musím ještě dodat, že na rozdíl od jiných částí trasy jsme měli Pinnacle Ridge zcela suchý, což bylo nepochybně velké plus. S tím, jak bylo zařízeno jištění, bylo by to nepochybně zvládnutelné i za vlhka, ale bylo by to o dost nepříjemnější. Takhle to byla fakt lahůdka.

Závod celkově hodnotím jako jednoznačně výjimečný zážitek – takovouto kombinaci běhu a lezení v krásné přírodě, která komplexně prověří vaše schopnosti pohybovat se rychle v horském, a nikoliv zcela přívětivém, prostředí, jsem opravdu dosud neviděl a neznám jiný podobný závod. Pokud vy ano, dejte mi vědět, protože bych si to rozhodně zopakoval. Pokud bych se na akci měl podívat trochu kritičtějším pohledem, pak mě napadá, že si nejsem moc jistý, za co přesně jsem platil 100 liber startovné… Jasně, trasa byla vymyšlená nádherně a značená perfektně, dvě technicky nejnáročnější místa byla výborně odjištěna a byli přítomni lidé, kteří mohli pomoct řešit jakékoliv případné nesnáze, na každém kopci byli další marshallové, kteří navigovali a kontrolovali regulérnost průběhu závodu a např. v případě radikálního zhoršení počasí (třeba při bouřce) by byli schopni efektivně zasáhnout a poslat běžce nejkratší bezpečnou cestou dolů a všichni jsme byli vybavení live GPS trackovacím zařízením. V cíli byla polívka a nějaké další (domácí) občerstvení. Na trase nicméně nebyla jediná občerstvovací stanice, finisherská medaile byla ze starého recyklovaného papíru, do kterého jsou zalisovaná semena lučních květin a dá se takto zasadit a vypěstovat z ní kytičky, a jediným finisherským dárkem, který si odnáším, je zážitek a vzpomínky (za mě tedy naprosto dostačující, ale pokud startujete kvůli medaili nebo tričku, tady budete mít smůlu). Pokud bych měl tedy závodu něco vytknout, je to jeho cena (a tím samozřejmě myslím pouze startovné, a nikoliv další náklady na cestu, ubytování a ostatní). Za závody v rámci UTMB world series nebo i za tu B7, v rámci kterých je perfektně připravená trasa navíc s bohatými občerstvovačkami každou chvíli a lidskými kontrolami v klíčových místech samozřejmostí, totiž zaplatíte velmi podobnou částku. Jak jsem se navíc od místního strážce národního parku o dva dny později dozvěděl, běhají se v okolí místní závody, které stojí třeba 10 nebo 20 liber. I v místním kontextu je to tak celkem přepal. Je tedy na každém, aby si rozmyslel, jestli mu to za ty peníze stojí. Ale víte, jak to je – zážitek je k nezaplacení a na všechno ostatní je tady Mastercard… 😉