Petra Popová: Špacír je největší sraz úchylů a velká zkouška vůle

„Zúčastnit se Špacíru byl nápad Adama,“ říká Petra a hned dodává: „A vlastně mě nemusel vůbec přemlouvat.“ Adam přitakává s úsměvem: „Jen jsem to navrhl a ona mi skočila na háček.“
Po závodě sice Petra napsala na svůj facebook: „Děkuju Áďo, že jsi nás do toho uvrtal :-D. Nevím teda, jestli jsi se mě chtěl zbavit a nebo zjistit, co všechno vydržím ;-).“ Jak napovídají smajlíky, bylo to myšleno s humorem, což dokládají slova obou, když na otázku: S odstupem času už si říkáte, že byste zase mohli něco podobného zažít, byla jejich odpověď jednoznačná: Určitě!

Letos už po dvacáté třetí

Letos byl 23. ročník Špacíru a start se tradičně konal ve Vsetíně. Dále se šlo přes kopce jako např. Tanečnici, Soláň, Velký Javorník, Filku a zpět do Vsetína. Tohoto extrémního závodu (závodu, kdy člověk bojoval ne se soupeři, ale sám se sebou, s počasím či s únavou) se zúčastnilo 230 odvážlivců. V časovém limitu jich do cíle dorazilo 67. Nejrychlejším mužem byl Milan Hauer, mezi ženami si prvenství vyběhala a vychodila Daniela Cehlárová.

Krize

Ale vraťme se k Petře Popové a Adamu Galdiaovi. Protože oba už dlouhodobě sportují, nijak velkou přípravu nedělali. „Spíš jsme řešili věci jako je doprava, vybavení a v neposlední řadě stravu,“ podotýká Petra, která se živí jako státní zaměstnanec. „Základem pro nás bylo mít sebou dostatek tekutin a jídlo, co už máme odzkoušené. Takže pečivo, banány (ty nesmí chybět) a nějaké proteinové nebo čoko tyčinky,“ vypočítává Adam. Ale i zkušeným sportovcům, jakým Petra s Adamem jsou, se krize nevyhnuly. „U mě krize nastala asi kolem 80.km, když už jsem měla puchýře nejen na nohou, ale i na rukou. Posledních 20 km už to byl opravdu boj o přežití,“ vzpomíná na nepříjemnosti sympatická běžkyně. I její parťák přiznává, že zažíval krušnější chvíle. „Na 50.km mi tak trochu vypověděla hlava a pak asi na 90.km při posledním výstupu na Filku. Totální stěna, nevidno konce.“

Necelá třetina v cíli

Přesto dokázali dojít (doběhnout) do cíle. „Myslím, že jsme skončili kolem 15. místa,“ podotýká Petra, ale sama ví, že celkové pořadí není úplně důležité. První i třicátý, čtyřicátý člověk, co to došel, zaslouží velké uznání. Bohužel ne všem se to podařilo. Z 230 lidí jich do cíle dorazilo v limitu 24 hodin, jak už bylo zmíněno, necelých sedmdesát účastníků „Hlavně díky nepříznivému počasí. Trasa byla extrémně náročná a k tomu i nemalé převýšení. A také tam bylo nespočet zranění,“ vyjmenovává Adam důvody těch, co vzdali.„Pršelo, byla mlha a toho bláta, tedy spíše jílu, co bylo téměř po celé trati. Takže to klouzalo a lepilo. Už od začátku jsme měli mokro v botách. Tolik bláta jsem snad v životě na sobě neměla. Mně jak bláto nevadí, tak ke konci už se mi z něho chtělo zvracet,“ přidává Petra k dobru nelehké podmínky závodu.

Sraz úchylů

Ale našlo se ještě dalších 19 účastníků, kteří navzdory nesplněnému časovému limitu měli touhu dorazit až do cíle! „Špacír je největší sraz úchylů,“ říká se smíchem Petra, ale pak dodá s úctou k účastníkům: „Ale hlavně velká zkouška vůle“. Klidně už můžeme prozradit, že Petra s Adamem tvoří pár. A navzdory tomu, že je dělí od sebe 400 km, tak při setkání se snaží nevynechat i společný běžecký trénink. „A tím se hodně motivujeme a zlepšujeme. A také se skvěle doplňujeme. Adam má na dálky nohy a já hlavu,“ podotýká s úsměvem Petra Popová.

Další plány

Jak už bylo zmíněno, Petra s Adamem už mají navzdory mladému věku už něco odběháno (odchozeno) a to i včetně náročnějších závodů. „Za mě je to určitě B7,“ odpovídá Petra na otázku, kterého běžeckého závodu si doposavad váží. To Adam spíše vnímá jako nejvíc účasti na týmových závodech. „Mohu zmínit např. Heroesrace, Run Labe Run, závody v Jeseníkách atd.“  A právě do Jeseníků se v nejbližších týdnech Petra s Adamem chystají. „Začátkem července máme v plánu závod BK12 Extrémní ultra trail. Je to 12 hodinovka ve Zlatých Horách,“ dodává usměvavá běžkyně.