Petr Soukup, vicemistr světa v Ironmanu z Havaje 2017 a držitel nejlepšího českého času na této trati (8:41:41) z loňska, špičkový vytrvalec, hrdina dokumentárního filmu #226nakrev, ale i vystudovaný a praktikující fyzioterapeut, vystoupí se svojí přednáškou na outdoorovém festivalu Obzory v Praze na Filozofické fakultě 10. a 11. listopadu. I to je důvod, proč tam vyrazit.
Jak překračuješ Obzory, respektive spíš jak ty zapadáš do koncepce festivalu?
Jsem tady v zastoupení sportovců. Chci přiblížit Ironmana na Havaji nejen z hlediska samotného závodu, ale i prostředí, podmínek, odlišností a psychologických souvislostí, jak zde výrazně ovlivňují sportovní výkon.
Všichni si představí obrovské vedro a vlhkost, žár na lávových polích, kudy se běží, ti poučenější taky silný vítr mumuku na trati cyklistiky. A dál?
Chci popsat celý ostrov Big Island, kde se závodí. Sice v krásném prostředí, závod samotný je ale hnusný. Hlavně jsem si ale všiml, že lidi se tu často ničí sami přílišným očekáváním a vytvářením tlaku na sebe sama. Tak dlouho trénuju, tolik jsem tomu dal práce, času i peněz, chci tak dobrý výkon, že si sám na sebe šiju bič. Málokdo si uvědomí, že i nejlepší profíci tu jedou až o čtyřicet minut pomaleji než jinde, ti ostatní klidně o hodinu.
Přitom vím, že v celé historii závodu sem ze zhruba sto dvaceti Čechů snad kromě Petra Vabrouška jednou nebo dvakrát nikdo nevyrazil za delší aklimatizací…
Teď mě trošku přivedl do údivu jeden z našich nejlepších Pavel Petrásek z Hradce Králové. Mám ho rád, ale s tímhle nesouhlasím. Řekne, že celý život trénuje, že to bude možná jeho poslední závod v životě… a přitom se tam chystá jen sedm dní předem. Za tu dobu se stěží vyrovná s jetlegem, který je dvanáct hodin, natož s vedrem a vlhkostí. Radši beru, když někdo řekne, že si chce na Havaji užít závod, protože sportovní vrchol měl už jinde v kvalifikaci. Tím se chci zabývat ve svém vystoupení na Obzorech, souvislostmi. Jaký je rozdíl je profíkem a amatérem, když ti druzí trénují někdy možná ještě víc.
Triatlon tvoří přece relativně harmonie, ale tu je třeba správně, velmi individuálně nastavit.
Triatlon vnímám jako výborný kompenzační sport, jeho disciplíny se perfektně doplňují, když se to nepřehání. Dnes už začínáš v mládí jako triatlonista, ale dřív záleželo, z jakého sportu jsi přišel – buď běžec, nebo cyklista, a podle toho se musela ladit další příprava. Já do patnácti vymetl všechny oddíly v Jičíně, od házené přes orienťák, k tomu i tenis a basket, karate, hledal jsem. Ve třinácti jsem začal plavat, na kole u nás jezdí všichni, dal jsem to dohromady. Ale právě detaily v celé přípravě a přístupu rozhodují možná víc než samotná dřina. A taky jak nakládáš s investicemi, což málokdo správně chápe. Někdy je lepší než koupit kola za padesát tisíc vyjet dvakrát na pořádné soustředění.
Taky se – nejen při triatlonu – řeší, zda dávat přednost tréninku slabší disciplíny, anebo pěstění té silné. Jaký máš názor?
Cílem je být vyrovnaný ve všech, to považuju za úspěch. Musíš říct, jaký máš cíl a kolik jsi ochoten tomu dát. Pak je potřeba to rovnoměrně rozvrstvit. Nezapomenout na regeneraci, kterou do toho času počítám. Den volna neznamená, že nic nedělám. Musíš si to všechno ale ověřit. Aktuálně pracuješ vždy na tom, co je nejslabší. Potřebuješ nastavit systém, vyzkoušet a když nefunguje, změnit. Hledáš dál a najdeš ho třeba za tři roky, až když pochopíš všechny souvislosti, jak pracuje tvoje tělo. Musíš ho poslouchat a vnímat, nečíst jen čísla a watty. Ty často zabíjejí a poznání oddalují.
Sám jsi ve dvaatřiceti první rok profíkem, jak to jde?
Je to jen papírově. Ořezal jsem práci, přibližně o patnáct procent se mi to povedlo, abych měl víc času na regeneraci. Objemově jsem na tom stejně, mám víc intenzity, ale řeším pečlivě detaily a kladu na ně důraz. Bez toho to nejde. Teď jsem asi na pětadvaceti hodinách tréninku a pětadvaceti hodinách práce týdně. Jestli se chci ještě dál zlepšit, musím tomu podřídit všechno, a to se mi nedaří, to je hlavní zjištění. Jestli se budu chtít zlepšit, musím seknout s prací. Zlepším se možná o deset minut, bude mě to stát tisíc hodin práce, stojí mi to za to? Zvažuju to. Triatlon mě pořád baví, mám ho rád.
Jsi spokojen s letošními výsledky?
Na mistrovství světa ITU na dlouhé trati v Pontevedře jsem skončil 20., na střední trati Challenge Prague 11., čeká mě koncem října Ironman v Malajsii. Dál uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Bylo to důležité takhle zkusit, v amatérech bych se neměl kam posouvat, ve věkové kategorii bych vyhrával. Takhle mě to motivovalo, posouvám se.
Jak budeš po třech letech přímé účasti sledovat letos Havaj na dálku?
Těším se na živý přenos v televizi, lehnu si, dám si pivko, zajímá mě to. Přeju úspěch našim klukům, aby si splnili sny. A taky jsem rád, že nemusím závodit. Zajímavé to bude sledovat z hlediska taktiky, ta se mění, to je pro mě obrovský zážitek. Vždycky se něco očekává a skoro vždycky se to vyvine jinak. Půjdou Frodeno, Amberger a Brownlee po plavání hned do úniku na kole? A kdo se na ně dokáže zezadu dotahovat? Jede se přece mistrovství světa, to má úplně jiný spád než kvalifikační Ironmani, kde se sejdou dvě tři esa a ta si jdou podle svého. Když sám závodíš, tohle všechno nevnímáš. Až v dalších dnech si přehraju přenos a přemýšlím, co jsem udělal dobře, kde jsem chyboval. Vidím drobné věci, které málokdo jiný postřehne a snažím se je využít do budoucna.
Tomáš Nohejl
Další informace o programu festivalu Obzory najdete
Víkend zajímavý osobností. Patříš mezi ně?
80 přednášek, workshopů a filmů.
Festival OBZORY 9.-10.11.2019, FFUK Praha
