PETR SOLNIČKA: Mé ultramaratonské zkušenosti (IV.část) – Plán a taktika v závodě

17. 5. 2015

Petr Solnička

Pokus se rozhodnete vyjt na závod, je důležité si umět stanovit správnou taktiku v závodě. Poslední díl seriálu mých zkušeností z ultramaratonských běhů. Především bych chtěl upozornit na nejdůležitější úskalí této disciplíny.

Plán a taktika v závodě

To jsou dva velmi důležité komponenty, které není radno podceňovat. Obě musí být na každý závod podobně jako u všech sportů i v ultra určeny. V ultra se většinou stanovuje na počet kilometrů nebo na konečný čas. Já to praktikuji tak, že si určím, kolik chci uběhnout celkem kilometrů a z toho odvodím průměrné hodinové tempo. Počítám s tím, že začátek závodu se běží rychleji, doprovod mně každou hodinu zaznamenává, kolik kilometrů mám k dobru, kolik mám uběhnuto celkem, kdy a kolik jsem jedl a pil, návštěvu WC, maséra či lékaře, převlékání apod. Když si určím, že poběžím nějaký závod, chystám se na něj nejen fyzicky, ale i psychicky. Několikrát si ho nechám proběhnout v mysli, přemýšlím, když mně to např. půjde, kdy bych mohl dostat krizi, jak ji překonat, kdy zařadit masáž atd. Prostě se snažím, abych měl dopředu vše řádně promyšleno… Ono však člověka vždy něco překvapí.

Důležité je snažit se i v závodě dodržovat denní režim, na co je člověk zvyklý v běžném životě. Víš například, kdy vstáváš do práce, obědváš, kdy chodíš spát… Tomu by se měl člověk přizpůsobit v závodě, takže není třeba vhodné plánovat zrychlení tempa v noci.

Doprovod

Na rozdíl od ostatních běžeckých disciplin je doprovod při ultra pro závodníka nepostradatelný. Každý takový člověk by měl vědět, co, kdy a kolik závodníkovi podat k jídlu a pití, podávat zprávy o plnění stanoveného tempa dle plánu, povzbuzovat, zajišťovat masáže a služby lékaře. Největší práci ovšem má na konci závodu. Musí zabalit veškerý materiál, starat se o závodníka, který je třeba zcela vyčerpán, a odvézt ho domů.

Já jsem si na této pozici vychoval dceru Zdenu, která se mnou absolvovala hodně závodů. O tom, jak mně pomáhala, svědčí následující příklad: V roce 2010 jsem chtěl překonat český rekord na silnici na 48 hodin v kategorii 50-54 let. Mým cílem bylo zdolat hranici 336 km. Jednu chvíli jsem však byl úplně grogy. Vedl jsem a řekl jsem dceři, že se soustředím už jen na vítězství a o rekord nebudu usilovat. Ona mně však odpověděla: „Taťko, podle plánu máme na rekord náskok 9 kilometrů, tak to nesmíme pustit.“ Měla pravdu. V noci druhého dne mně oznámila: „Běžíš pomalu,“ a asi dva okruhy začala běžet přede mnou. To byla také velká pomoc. Uvážím-li, že toho už musela mít dost, nespala, nemohl jsem ji proto zklamat. Srovnal jsem si myšlenky v hlavě a až do konce závodu jsem běžel ze všech sil. Rekord jsem nakonec překonal o 12 kilometrů a celý závod jsem dokonce vyhrál!

Co dodat na závěr? Když jsem se bavil s lidmi o svém běhání a zmínil se, že běhám závody na 100 km a delší, tak jejich první reakce byla: „Víte, že jste…“, teď se trochu zarazili, a já je doplnil: „…blázen. Jen to řekněte, já se neurazím.“ Člověk totiž musí být trochu blázen, když běhá takové vzdálenosti. Vždy jsem říkal, jsem jinak zdráv, až na tu hlavu…

Pouze zarputilost, obětavost, překonávání překážek a náročný trénink vede v ultra k vítězství a k překonávání sebe sama. Ultramaratonec si musí uvědomit, čeho chce dosáhnout, kam se posunout, co pro to musí udělat, zda se pokusí dojít na samý vrchol nebo si běhat pro radost. Pokud se rozhodne pro to první, musí být k sobě nesmírně tvrdý a nelítostný. Jestliže mu fyzická zátěž přináší bolest, musí zatnout zuby a přesvědčovat se, že může být mnohem hůře. Jiné cesty není.