Toto téma je součástí seriálu mých zkušeností z ultramaratonských běhů. Mám mnohaletou praxi z tréninku i závodění, devětkrát jsem běžel závod na 100 km, 19x na 24 hodin, 24x na 48 hodin a 20x jsem startoval v jiných závodech. Především bych chtěl upozornit na nejdůležitější úskalí této disciplíny.
Zdraví
Je základním kamenem úspěchu nejen v ultra, ale v jakémkoliv druhu sportu. Takže na ultramaraton by se měl dát jen ten, kdo je zcela zdravý. Považuji však za nezbytné upozornit, že trénink a závodění na ultramaratonských tratích nemají s během pro zdraví vůbec nic společného. On je totiž nebetyčný rozdíl v tom, když si jde někdo párkrát týdně zaběhat, nebo když se rozhodne zaměřit na ultra – naběhat tisíce tréninkových kilometrů a závodit na tratích, jejichž délka je pro běžnou populaci jen málo představitelná – tam už jde totiž v řadě případů zdraví většinou stranou. To by si měli uvědomit všichni, kteří se pro trénink a závodění na ultramaratonských vzdálenostech rozhodnou.
Závod za všech okolností
Samostatnou kapitolou je pak start v závodě, pokud člověk není zcela fyzicky fit, je zraněný či snad dokonce nemocný. Nastupovat v takovém stavu na závod nemá vůbec žádnou cenu a dovolil bych si to po svých zkušenostech označit za zbytečný hazard. Neváhám se totiž přiznat, že jsem nejednou nastoupil do závodu zraněný. Pokaždé jsem ale dopadl špatně, protože jsem podvědomě šetřil poraněné místo a tím jsem si zranil něco jiného. A jaký byl výsledek? Nedoběhl jsem… Ultramaraton je totiž nesmírně těžký pro zdravého, natož když je někdo zraněn.
Psychika
Tu řadím za zdravím na druhé místo ve svém pomyslném žebříčku a považuji ji pro úspěch v ultra za nezastupitelnou. Vytrvalec si musí před závodem uvědomit, na co má, podle toho také závod rozběhnout a nenechat se strhnout neúměrnou rychlostí běhu některých soupeřů. Většina závodníků však bohužel ke své škodě začíná běžet neúměrně vysokým tempem. Vzpomínám si, že na mistrovství světa a Evropy ve Francii jsem ze začátku figuroval až někde kolem 80. místa, zatímco většina těch přede mnou běžela na světový rekord, který stejně nepadl, ale vhodně zvoleným tempem jsem se v poslední hodině závodu probojoval do první desítky.
Pozitivní myšlení
Vždy, když běžím nějaký závod, snažím se v jeho průběhu pozitivně myslet. Když se mě někdo ptá, na co, odpovídám, že na všechno možné. Hlavou mně probíhá celá řada myšlenek, někdy si třeba i přeříkávám násobilku, vybavuji si slovíčka z němčiny a angličtiny, občas komunikuji s okolím. Velkým problém nastává, když se psychická únava potká s fyzickou. Tělo nechce jít dál, hlava také ne. Zde je třeba hledat příčinu a snažit se ji odstranit. Mnohdy pomůže i dobrá rada od doprovodu a rozhodnutí navštívit maséra či lékaře, nebo si jít na chvilku odpočinout. Na základě svých zkušeností jsem došel k závěru, že ze všeho se dá vychodit – prostě „jen“ vydržet na trati závodu. A že vás soupeři předbíhají? To v této chvíli vůbec nevadí, protože i oni budou mít krizi, a pak jim to vrátíte. Ultramaratonec se musí vypořádat i s tím, že ho přepadne pocit, že mu velmi pomalu přibývají uběhnuté kilometry. Kromě toho se stává, že oproti před závodem stanoveném tempu zůstává zpět. Nesmí ztrácet hlavu a věřit svým schopnostem.
Pevná vůle
Ten, kdo se chce věnovat ultraběhům, musí být psychicky silná osobnost. Pro slabochy a maminčiny mazánky není v této disciplíně místo. To by si měli všichni ti, kteří se rozhodují věnovat ultra, plně uvědomit. Mnozí z vytrvalců prošli podobně jako já nějakou složitou životní krizí a hledali jinou dimenzi, do níž vložili veškerou svoji energii. A ta jim umožňuje realizaci sebe sama – v mém případě to bylo obléknutí reprezentačního dresu a poměrně úspěšné starty na 24 a 48 hodin na mistrovstvích Evropy i světa.
Ultra je mimořádně obtížná disciplína, a proto před každým závodem musí mít vytrvalec náležitý respekt, a to bez ohledu na své třeba i dlouholeté zkušenosti. Traduje se, že olympijský vítěz v maratonu v roce 1956 Francouz Alain MImoun prohlásil, že maraton je disciplína, o níž člověk nikdy neví, jak skončí. Pro ultra jeho výrok však platí mnohonásobně.
Víra v sebe sama
Víra v sebe sama je pro ultramaratonce velice důležitá a náleží k jeho nezbytným vlastnostem. Musí být však podložena tvrdým tréninkem a vědomím, že v přípravě pro očekávaný kvalitní výkon udělal maximum, víc prostě v jeho možnostech nebylo. A právě proto si musí stále uvědomovat, že splnění vytčeného výkonu je reálné a že neexistuje nic, co by mohlo jeho snahu zhatit. Soudnost a trpělivost – to jsou další dvě tolik potřebné vlastnosti ultramaratonce. Každý by si měl stanovit reálné cíle, nepodceňovat se a ani nepřeceňovat. Měl by být obrněn trpělivostí, protože dosažení kvalitního výkonu je podmíněno mnohaletým tréninkem a absolvováním mnoha tisíc kilometrů. V dnešní době ale bohužel mnoha lidem tyto tolik potřebné vlastnosti nejen pro ultra chybějí. Chtějí totiž všeho dosáhnout co možná nejrychleji a pokud možno s vynaložením co nejmenšího úsilí. Neumějí se patřičně odhadnout a často chtějí dosáhnout něčeho, na co nemají. To však v žádné běžecké disciplíně, zvláště pak v ultra, v žádném případě neplatí. V poslední době se stalo nežádoucí módou absolvovat bez předcházejícího dlouholetého tréninku maraton nebo dokonce ultra. To je úplně zcestný nápad, který nejenže nemusí skončit dobře, ale může zanechat i škody na zdraví či nechuť k dalšímu běhání či závodění. K tomu přispívají i organizátoři závodů, kteří stanovením „turistických“ limitů lákají masy k účasti. A masy podléhají… Cožpak lze považovat např. výkon čas pod 7 hodin v maratonu za běžecký, pokud má člověk méně než 80 let?
Přečtěte si také:
Petr Solnička: Trénink a strava
