Dlouholetá úspěšná reprezentantka v bězích do vrchu i v letním biatlonu, která má na svém kontě i řadu medailí z domácích šampionátů od kratších krosů až po titul ve skyrace. V září běžela poprvé slavného „Dolomiťáka“ a v ženských týmech skončily na druhém místě. Pavla Schorná se ale nevěnuje jen svému tréninku. Vedle profese učitelky ještě trénuje děti v letním biatlonu, kterému se věnují i její dva synové – a podle jejich úspěchů to vypadá, že zdědili geny po mamince. Nejvíc si sport užívají všichni společně i s tátou Lubošem, který Pavlu už dlouho trénuje.
Pavlo, běháš úspěšně už hodně dlouho od vrchů přes dráhu, silnici, krosy, a teď jsi běžela i Dolomitenmana. Jaký to byl pro Tebe zážitek a jak jsi se svým výkonem spokojená?
Úplně v první řadě Tě musím opravit, dráhu neběhám. Pokud si pamatuji, běžela jsem na dráze jen pár školních závodů na 800 a 1 500 metrů. Pak už jsem se dráze vyhýbala s tím, že mě to nebaví kroužit po ovále a nemám tu potřebnou rychlost. I když později mě napadlo jít zkusit nějaký závod, ale nenašla jsem odvahu. A teď zpět k Dolomitenmanovi, zážitek to byl opravdu silný. Přece jen je to nejslavnější závod extrémních štafet, proto jsem snad neváhala ani minutu a kývla jsem na nabídku startovat. Byla to pro mě nová motivace k tréninku po nepovedeném mistrovství Evropy. Pak jsem se začala obávat, jestli jsem udělala dobře a zvládnu to. Pověsti o náročnosti trati jsou veliké. Trať jsem znala jen z mapy, videí a byla jsem se podívat na střední část, ze které jsem byla úplně nadšená. Jen jsem si nedokázala představit, jak náročná musí být závěrečná pasáž. Věděla jsem, že nesmím přepálit první čtyři kilometry, což se mi podařilo. Běželo se mi opravdu dobře, jen v první náročné pasáži se šlo ve vláčku a nedalo se předbíhat. Poslední čtyři kilometry s převýšením 1 400 m jsou nezapomenutelné. Strašně jsem se těšila, až vyběhnu z lesa a uvidím závěrečnou pasáž s horskými loukami a sedlem, kde je předávka.
Jak jsi byla spokojená se svým výkonem?
Spokojená jsem, ale určitě by se dal výkon vylepšit, šla jsem do závodu s velkým respektem. Poslední metry jsou o euforii, kdy vidíš před sebou bránu, v ní svou týmovou kolegyni, která tě povzbuzuje a čeká, až dorazíš, kolem spousty fanoušků, vidíš už létat paraglidisty a při tom se snažíš běžet stoupání, kdy téměř ryješ nosem o zem 😂
Čím je podle Tebe ten závod tak specifický? Dá se nějak srovnat s klasickými běhy do vrchu?
Závod je o dost těžší než klasické běhy do vrchu, jako se třeba běhají závody mistrovství světa či Evropy, ale pro vrchaře je zvládnutelný a jde si jej i užít. Závod je hlavně specifický tím, že je to štafeta. Člověk to cítí úplně jinak, když běží za tým, než když jde jen sám za sebe. Navíc si myslím, že ostatní disciplíny jsou opravdu extrémní. Běh do vrchu je tou nejlehčí a nejbezpečnější disciplínou. Vůbec nechápu, jak jsou třeba paraglidisti schopni odstartovat v takovém terénu.
Myslíš, že je dobře, že od loňského roku můžou běhat i dívčí týmy?
Pořadatel se dlouho bránil pustit do závodu ženy, ale byl dotlačen. Jeho úvaha o tom, že nechce vidět trápit se něžná stvoření, je pochopitelná, ale myslím, že někteří muži se tam trápí mnohem víc. Pro běžce nebo běžkyně to není tak extrémní, ale projet některé úseky divoké vody je na hranici možností. Dnešní společnost tlačí do genderové vyváženosti a každý musí sám zhodnotit, jestli je v jeho možnostech toto zvládnout.
Jak již bylo zmíněno, jsi velmi univerzální běžkyně (tedy i bez té dráhy, kterou neběháš 😊). Co Tě baví nejvíc a v čem se cítíš nejsilnější?
Asi nejsilnější se cítím v klasických závodech up and down, kdy se běží prudká technická stoupání se změnou sklonu, terénu a následují technické seběhy. Ty si moc užívám. Mám ráda ale i těžší lesní krosy. Příliš nemusím masové městské běhy, tam mě opravdu často neuvidíte.
A jakého svého úspěchu si nejvíc vážíš?
Těch úspěchů, kterých si opravdu hodně cením, je více. Určitě bych sem zařadila zlaté medaile z ME v letním biatlonu z italského Martellu a estonské Haanji v letech 2011 a 2013, bronz z ME v tureckém Pamukale. Tento závod si pamatuji s úplnými detaily do dneška. Ale také bych sem zařadila druhé místo v závodě Grossglockner Berglauf v roce 2008, kdy jsem v rámci světového poháru doběhla za Aničkou Pichrtovou, nebo vítězství ve štafetovém závodě v italském Morbegnu. Těch závodů je hodně a člověk nemusí zvítězit, aby měl ze závodu a z výkonu dobrý pocit.
Co delší závody, neláká Tě připravit se na maraton? A lákaly by Tě do budoucna delší trailové závody?
Už mockrát jsem slyšela otázku, kdy že poběžím ten maraton, ale nevím, jestli k tomu dojde. Mé časové možnosti úplně nehrají k tomu, abych se dobře připravila na maraton, a nejsem si jistá, zda by mě tato příprava bavila. To už opravdu spíš směřuji k delším trailovým závodům. Musím v sobě ale najít odhodlání a jít do toho. Mám z těchto závodů obrovský respekt a nejsem si jistá, že jsem na ně připravená. Pomalu své vzdálenosti prodlužuji, ale neplánuji osmdesáti či stokilometrové vzdálenosti. Tento typ závodů mě opravdu neláká.
Kdy jsi vlastně s běháním začala a jaké byly Tvé první úspěchy?
S běháním nebo spíš venkovním sportem jsem začala v devíti letech, kdy jsem domů přišla s tím, že chci zkusit běžecké lyžování a biatlon. Do té doby jsem dělala balet, ale tréninky v lese a v zimě na horách v partě kluků a holek mě bavily mnohem víc a baletu jsem zanechala. Z počátku jsem běhala jen biatlonové závody a občas krosy. V zimě klasické biatlony a závody v běhu na lyžích, ale ty mi příliš nešly. Stejně jako střelba, která byla mým kamenem úrazu, ale neodradilo mě to a u biatlonu jsem zůstala. Vlastně až v dospělosti jsem se hodně zlepšila technicky a také jsem objevila kouzlo běhů do vrchu. Asi mým prvním větším úspěchem bylo vítězství na MČR v letním biatlonu někdy v roce 1992.
Jak vypadá Tvůj běžný tréninkový týden?
Tréninkově naběhám mnohem méně než jiné běžkyně. Měla jsem to tak vždy. Dávám raději přednost kvalitě a intervalovým tréninkům před objemy. Vím, že objemy jsou potřeba, ale nemám na ně příliš času. Pokud má člověk přibližně hodinu na svůj trénink, musí se přizpůsobit. Kolik toho naběhám týdně, záleží samozřejmě na období přípravy, ale snažím se chodit 6 tréninků týdně. Střídám běh, kolečkové lyže, trochu kolo, ale na to je zase potřeba více času.
Přečtěte si také: Běhá teprve 3 roky a už vyhrála MČR v ultrasky
A jak tréninky zvládáš vedle práce , péče o domácnost a o děti a tréninku dětí?
U nás se vše točí kolem sportu, takže trénujeme vlastně najednou. Trénuji skupinku malých biatlonistů, ve které je i můj mladší syn, a ten starší je většinou také s námi, jen trénuje s dědou. Už je fajn, když vyrazíme na kolo či lyže společně. Když byli kluci menší, jezdili se mnou na kole, do kopce jsem je tahala nebo tlačila, ale dnes se s nimi rozhodně nenudím a brzy budu mít co dělat, abych je stíhala. Někdy si společný trénink protáhnu nebo nejčastěji jdu po skončení tréninku dětí ještě sama. Bývají to docela dostihy, když přijedeme ze školy, cestou vyzvedneme mladšího Kubu, doma jen dáme svačinu, převlékneme se a jedeme na trénink. Domů přijíždíme večer, pak rychle úkoly, večeře, společné čtení. Asi to doma nevypadá, jak bych si úplně představovala, ale vždy se najde chvilka i na domácí práce.
Trénuje Tě manžel, jak vám to funguje? Řešíte doma běhání a tréninky hodně? A co říká na to, když se Ti někdy na trénink nechce nebo ho neodběháš tak, jak bys měla?
Jak už jsem říkala, u nás doma se točí vše kolem sportu a bavíme se o něm hodně. Tréninky dáváme s manželem dohromady společně a vždycky jsme vycházeli hlavně z pocitů. Pokud trénink neodběhám, jak bychom si představovali, nevadí to. Často se stane, že si trénink upravím v průběhu podle toho, jak se cítím. Už spoustu let nejedeme striktně podle daného plánu.
Přečtěte si také: V kopcích jsem limitem sama sobě
Kde nejraději běháš – u nás a případně i v zahraničí?
Ráda běhám v přírodě a ráda poznávám nová místa. Samozřejmě nejvíc běhám v okolí Starého Města pod Landštejnem, kde žiji, ale také mám ráda Jeseníky, kde jsem v podstatě vyrostla, trávila jsem tam v dětství každý víkend i prázdniny. Nemám to daleko do Alp, a tam je spousta nádherných míst, kam se ráda vracím. Miluji horské louky lemované skalnatými kopci, nejvíc na podzim.
Jak jsi říkala, sportujete celá rodina. Pomáháš dětem s přípravou na závod?
Jak už jsem uvedla, trénuji mladšího Kubu, takže spolu trávíme většinu tréninků. Těší mě, že před závodem kluci přijdou, jestli se s nimi rozcvičím a rozběhám, a chtějí, abych byla u trati.
Máš při všech svých úspěších ještě nějaký běžecký sen, který by sis chtěla splnit? Tedy třeba zaběhnout si nějaký závod, případně nějaký týmový či individuální úspěch?
Každý sportovec má mnoho tajných snů, ale s postupujícím věkem si přeji, aby mě sport stále bavil, byla jsem zdravá a mohla se mu věnovat. A přeji si, aby sport také tak bavil mé kluky a oni si splnili své sny, kterých mají hodně. Rozhodně se nevyhýbám výzvám a snad ještě nějaké přijdou. Jednu mi nasadila do hlavy Terka Hrochová. Pokusit se kvalifikovat a postavit společně tým na krátkém trailu na MS. No, uvidíme. Také bych se ještě chtěla vrátit do Lienzu na Dolomitenmana. Se starším synem Honzíkem jsme měli před pár lety ještě jeden sen, startovat na MS v kopcích společně.
