Po úspěchu nejdelšího běhu na prvních novodobých olympijských hrách byly v Evropě a v USA pořádány další maratony. Popularita tohoto závodu vzrůstala, a proto byl také zařazen do programu OH v Paříži v roce 1900.
Dva maratony na olympijských hrách
Tam však maraton zaujímal poněkud zvláštní postavení: jednak proto, že přinesl zklamání a také tím, že poprvé a naposledy se na olympijských hrách běžely maratony dva – jak profesionálů, tak i amatérů.
Na start profesionálního běhu z Conflans do Paříže se 8. července dostavil nebývalý počet 130 vytrvalců. Vítězem a majitelem šeku na tisíc franků se stal Angličan Leonard Hurst za 2:26:47,4 na trati, která byla prý měřila 40 kilometrů. Vzhledem k dosaženému času se však dá o její délce pochybovat.
K závodu amatérů se ve čtvrtek 19. července sešlo z 20 předem přihlášených běžců jen 16, k všeobecnému překvapení ale mezi nimi chyběli Řekové. Na jeho trase dlouhé 40 260 metrů panoval značný chaos a v nelidském vedru až 39 stupňů Celsia ve stínu jej dokončilo pouze sedm nejodolnějších jedinců.
Smůla na patách švédského běžce
Smůla tehdy provázela švédského vytrvalce Ernsta Fasta, který pracoval v Paříži jako elektrikář na Světové výstavě, v jejímž rámci se olympijské hry konaly. Na 15. kilometru, když běžel s náskokem v čele, se na jedné z křižovatek ptal pomocného policisty Pierra Vendreaua, kudy má běžet, a strážce pořádku mu omylem ukázal špatný směr.
Podle jeho pokynu Fast odbočil a absolvoval značnou vzdálenost mimo stanovenou trasu. Když byl kolemjdoucími upozorněn, že neběží po trati závodu, musel se vrátit, a trať si prý tak až o 4-5 kilometrů prodloužil. Díky tomu pak v závěru své dlouhé cesty dostal křeče a musel přejít dokonce do chůze, přesto se mu podařilo dosáhnout cíle na třetí pozici.
Zatímco vítězný Francouz Michel Théato dosáhl času 2:59:45, Fast skončil o více než půl hodiny za ním /3:37:14/, což místní tisk označil jako ostudnou porážku. To, že běžel podstatně delší trasu než ostatní, vešlo ve známost až dodatečně. Dá se však předpokládat, že kdyby nebloudil, mohl zvítězit. Takto se musel spokojit alespoň s bronzovou medailí, která byla první olympijskou medailí pro Švédsko. Když ji vybojoval, bylo mu pouhých 19 let a 179 dní a je dodnes nejmladším olympijským medailistou v historii maratonu.
Protesty poražených
Vítězný Théato i jeho krajan Emile Champion, který doběhl druhý /3:04:17/, využívali prý znalosti Paříže a trať si zkrátili. Nejvíce si stěžoval Američan Arthur Newton – ten tvrdil, že jej během závodu nikdo nepředběhl, a přesto byl v cíli klasifikován až na 5. místě.
Na neregulérnost závodu doplatil také další Američan Richard Grand, který byl na trati dokonce sražen a zraněn jedním z mnoha doprovázejících cyklistů. Nechtěl si to nechat líbit, podal na pořadatele i soudní žalobu, ale ta nebyla uznána. Daleko hůře než Fast však podle některých pramenů dopadl pomocný policista Vendreau – ze zoufalství nad svým omylem se prý dokonce zastřelil.
Celková organizace pařížského olympijského maratonu i zájem veřejnosti zůstaly daleko za Athénami a pro příznivce vytrvalostního běhu byl závod velkým zklamáním.
