Rozhovor s (Ultra) Katkou Kašparovou: „Jistoty neexistují… teď trénuji nejvíc hlavu“

Opustit zaměstnání bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě

Katko, mám připravenu spoustu záludných otázek. Pro začátek se tě ale zeptám, jak vypadal tvůj dnešní den?

Pondělí deset hodin a můj den pomalu začal, nejdřív ledová voda ze studny na nohy, pak snídaně pro kočku, pro mě hlavně kafe, vyřídit několik telefonátů, pustit compex a zasednout k počítači a emailům. Tuto poslední činnost hodně nemám ráda:-). No a pak už mě čeká jen rozhovor s Etou, fyzio, nové nehty, zaklusnu, skočím na Křivoklát na jógu a večer ještě nějaká práce na běžeckém projektu.

Co děláš, když zrovna neběháš (v profesním životě)?

Učím soukromě matiku od prcků až po dospělé. Je to pro mě strašně nabíjející a zároveň zcela odlišný svět než běhání. Čistím u toho hlavu od běhu a u běhu zase čistím mozek:-). A taky poslední dobou čím dál víc přednáším pro velké společnosti. Baví je moje odhodlání všechno změnit, běhat ultra, kreslit na dům srdíčko, být blond, ale zároveň mít vystudováno. A mně baví jim humorně podávat to, že k ultra je potřeba se problít, ale taky u toho dobře vypadat, ale zároveň je motivovat, že člověk může opravdu cokoli, jen musí chtít, vyjít z davu a znát nejen své silné stránky, ale i ty slabé.

Nedávno jsi opustila zaměstnání. Jaký pro tebe byl přechod ze zaměstnání, převzetí odpovědnosti za svůj čas? Většina lidí v tomto případě bojuje se spoustou démonů ve své hlavě. Jak ses vypořádávala s těmi svými?

Bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě a každý den za něj děkuji. Nedávno jsem se do Siemensu vrátila, ale „jen“ přednášet, bylo to moc hezký zavzpomínat na prvního a jediného zaměstnavatele, Siemens mě hodně naučil, dal přátele a dal zkušenosti z business světa. Neodešla jsem, že bych měla málo peněz, nebo by mi tam někdo štval, já si šla prostě jen za svými sny. Na ten den, kdy jsem podávala výpověď nezapomenu, já se rozhodla prostě v daný okamžik. Nadřízený se mě ptal: „mám tě přemlouvat?“ Řekla jsem, jak chceš, ale bude to ztráta času tvého i mého… Měla jsem spočítáno, že volno mi vyjde na léto, že podporu mít budu a taky to, že nejde naplánovat vše, ale že to dobře dopadne. A hlavně, jistoty neexistují. Jedinou jistotu máme všichni stejnou, že jednoho dne zemřeme. Jinak je vše risky business 🙂

Na ultra si nepřipustím, že už fakt nemůžu

Dali ti těžké nebo složité chvíle něco, co je přínosem i pro ultra?

Dali mi nejvíc, dali mi to, co nelze natrénovat, že bolest duševní je nesrovnatelná s tou fyzickou. Ony obecně pády na dno jsou potřeba, protože když se odrazíš a vstaneš, jsi silnější. Mně poslal na dno brácha, aniž by chtěl, ale když o někoho přijdeš, nejde říct „kašlu na to, vzdávám se“. Stejně když onemocněla vážně mamča, byla jsem po bráchovi dost vyčerpaná, ale nemohla sem říct, „hele, víš co, já nemůžu“. Proto když v ultra mám pocit, že už fakt nemůžu, tahle slova nahlas neřeknu. Naopak se vždycky podívám do nebe a říkám si „tvl, brácha, tak teď mi ale pomoz, potřebuji energii, ale hned“ :-).

Změny plánů na poslední chvíli

Vzpomeneš si na nějaký hodně těžký moment, v tréninku nebo závodě, který nad ostatní krušné chvíle vyčníval? Jak se ti jej případně podařilo překonat?

Vzpomínám si na první 24hod ve svém rodném Kladně. Šla jsem do toho po hlavě a poslední dvě hodiny už chodila, říkali mi, Kačí, tvl, popoběhni, chybí ti jen kilák na áčkový limit na Spartathlon. V tu chvíli mi byl nějaký Spartathlon kdesi…já fakt nemohla popoběhnout, noha nateklá, já oteklá… limit jsem splnila pak měsíc na to na stovce. Pak mám silný okamžik, kdy jsem právě na Spartathlonu šla v kopci, měla jsem za sebou asi 23 hod běhu a začala usínat. Byla jsem tam sama, ale všude viděla lidi, šla jsem vlevo u skály, probudila se vpravo u svodidel. Nakonec se objevil nějaký Brit, tak jsem si s ním povídala, dal mi kofein bonbón, a pak jsem mu utekla. Ještě týden na to jsem se budila doma v tento čas, zdálo se mi, že jsem stále v tomhle kopci.

A jak je to v opačném případě. V čem tě nejvíce ultra posouvá (nebo brzdí) ve vztahu k neběžeckému životu?

Ultra je jako život, nepředvídatelný, ale krásný. Každé ultra tě posune, ultra mi nebere, ultra mi dává. Občas ti dá pár dnů bolavých nohou, občas tě vyškolí, když si myslíš, jaký jsi machr a za chvilku se sotva vlečeš, ale dá ti tolik zážitků, z kterých čerpáš energii ještě několik měsíců, možná i let.  Ultra je prostě láska, je to radost, je potřeba trpělivost, je to trochu závislost a hlavně, hlavně to je svoboda.

Víš, v ultra vyhrává každý, protože bojuješ sám se sebou. Zrovna jsem nedávno přednášela na Rakovnické60, kde jsem říkala…. Sebepřekonávání je úžasný pohon, představuje vývoj… a to je právě to super na ultra, prostě to dáš, překonáš sám sebe…

V čem se liší průběh 100km a 246km? Je pro tebe jednodušší držet hranu třeba 8 hodin nebo běžet pomaleji a jít s únavou opravdu hluboko?

Jsou to zcela odlišné závody. Stovka je podobná maratonu, potřebuješ rychlost, je to ještě docela fičák. 24 hod a Spartathlon rozbíháš mnohem pomaleji, řešíš jinak logistiku, výživu. Spartathlon je zážitek jako veliký, ale zároveň nechci běhat „jen“ tyhle mega dlouhé závody, to budu po 40ce, po 50ce pak třeba i delší viď. Ale nejvíc mám ráda 12hod. To nejdeš přes noc, běžíš v podstatě povídací tempo, no a jen běháš a běháš 🙂 po 6 hod si vezmeš za odměnu MP3, tak si pak zpíváš, ale ne moc, aby tepy neletěly příliš nahoru, no a pak už si řekneš, tak už jen 3 hoďky a je to.

Jak se při takové fyzické zátěži a při takovém výdeji stravuješ?

Při závodu na 100km gely, ionťák, při delším přiberu ovoce, rýži, prostě více klasického jídla. Jinak v životě normálním jím zcela všechno. Ale prvojídla. Když trénuji více, více jím sladkého, pro to mám slabost velkou, takže peču, hodně často. Je to pro mě i způsob relaxace. A hodně chodím pro jídlo na zahradu, mám totiž skvělého zahradníka.

Jedním z velkých závodů měl být Comrades Marathon (je nejstarší ultramaraton světa 87km/1500m+), proč nakonec do Jižní Afriky neodcestuješ?

Nevím, jestli do Afriky opravdu neodcestuji, ale vím, že letos Comrades nepoběžím. Počkám si na verzi z kopce, víš jak, trpělivost 🙂 ne opravdu, nejsem líná, jsem „jen“ zraněná. Noha, levá. Dlouho jsem bojovala, udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla, stejně tak všichni kolem mě. Ale jak se říká „netlač řeku, teče sama.“ Takže jsem poslechla tělo, protože nejsem zastánce injekcí apod. oblbováků. Chci ještě nějaké roky dobře běhat.

Tušíš, jak dlouhá bude rekonvalescence?

Netuším. Netuší ani nikdo z fyzioterapeutů a lékařů. Můžu se zítra ráno probudit a zase skákat, nebo se probudím a sednu na kolo, skočím do fitka, na kryo nebo jen s compexem na lehátko.

Je to tvoje první zranění? Máš nějaké zásady pro rychlý a zdravý návrat do procesu?

Není první a asi není ani poslední. Žádné zranění není příjemné, kort v půlce sezóny, ale tělo se neptá, tělo dává signály. Zásadová příliš nejsem, vše je proměnlivé a dočasné. Víš, v ultra je důležitá hlava a teď má prostor na hodně kvalitní trénink. Nebudu dělat siláka, nejednou jsem to obrečela, ale nejednou jsem se tomu zasmála. Takže hlava zatím odvádí skvělou práci a i mé nejbližší okolí. Stále opakuji: vytrvalost, trpělivost, pokora…Prostě když zvládneš pád na dno, a pak se dostaneš zase nahoru, jsi silnější.

Bude teď  Spartathlon hlavní cíl sezóny?

Uvidíme, co zítřky přinesou. Já mám ráda závody v utajení 🙂

Comrades i Spartathlon jsou velké výpravy. Pomáhá ti v tomto někdo materiálně, finančně nebo jinak?

Ano. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi čísla v matice přinesou i horentní sumy na účtu. Pomáhá mi Mizuno, CitFin, PetrKlier.com, ETA. Mám i super výživu Hammer nutrition, regeneraci compex, super zázemí v Daily Fitness Zličín a hodně veselý, bezstresový život. Velmi důležitý je pro mě trenér, Pavel Novák, zná mě, ví, jak mi poskládat trénink, ví, že jsem živel a umí mě nenápadně krotit, takže už docela poslouchám.  Nemám podporu svazu nebo tak, ale mám vybudovaný skvělý tým doktorů, kteří jsou tu pro mě na zavolanou. Dále mi pomáhají doma, protože i když jsem někdy vyčerpaná, neřeknou „stojí ti to jako za to?“, ale naopak mi posekají zahradu, vypěstují „jídlo“, vyloupou oříšky, hlídají psa, dojdou ráno pro loupáky, já mohu spát do devíti, někdy i déle, opalovat se několik hodin mezi tréninky na lehátku a nikdo mě neruší, neptá se… prostě se doma staráme jeden o druhého, ale zároveň se respektujeme a necháváme svobodně dýchat. Pak mám kolem sebe pár skvělých přátele, kteří jsou spíš také moje rodina, rodina je totiž základ. A já se o ně potřebuji občas opřít, třeba ve stádiu u dna 🙂 Věřím, že jsem na nikoho nezapomněla, protože ultra není individuální sport a každý zmíněný článek mi pomáhá k mým cílům a já jsem si toho opravdu vědoma. Děkuji všem 🙂 a dodám ještě, že když jsem teď musela odříct velký závod, tak všichni zmínění jsou obrovská opora. Především Mizuno a trenér. Je to opěrná zeď, která stojí na pevných základech, na kterých se dá ještě hodně postavit.

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně sil!