Osamělost maratonského běžce pohledem sociálních sítí

Tréninkové metody dříve tajné, dnes veřejně proklamované

Ti dříve narození, mezi které se již řadím, si pamatují na dobu svého raného mládí, kdy téměř nikdo nevěděl, jak naše příprava probíhá. Bylo to ostatně tajené, a o to vlastně šlo. Překvapit soupeře svojí připraveností, zaskočit ho skvělou výkonností, a nakonec i konečným výsledkem či časem. Své tréninkové metody a pocity jsme si nechávali čistě pro sebe, tajili před okolním světem, sdíleli maximálně se svým trenérem či nejbližšími v rodině. To byli také jediní, kterým jsme nechali nakouknout do svých, mnohdy intimních pocitů v průběhu přípravy.

Jenže dnešní doba výrazně pokročila a chování dnešních „atletů běžců“ je jako nebe a duby ve srovnání s dobou minulou. Své pocity a zážitky, které by měly opravdu patřit jen nám a zase nám, tak bez problémů a hlasitě křičíme do světa pomocí sociálních sítí a různých dostupných aplikací. Vaši „přátelé“ tak mohou doslova sledovat každý váš tréninkový den jako reality show, dokonce i každý odběhnutý kilometr být online, a nejen život sportovní. Necháváme je nahlédnout přímo pod pokličku všeho.

Mohou například minutu po minutě sledovat naši zvyšující se výkonnost, zároveň je neopomeneme informovat a sledovat záležitosti, které by měly ostatním zůstat zcela skryté. Proto na sociálních sítích můžeme vidět fotky nejen z tréninku, ale i z bytu, koupelny, detailní obrázky vašeho případného zranění a mnozí se nebojí jít ještě dál, do téměř intimních detailů.

Opravdové sportovce lze poznat velmi snadno

Nabízí se otázka, proč se tak chováme? Chceme se více zviditelnit? Ukázat, jak moc jsem dobří? Pomoci druhým? Marně přemýšlím, kam se dnes poděly vlastnosti opravdových sportovců jako jsou skromnost, poctivost, pokora a respekt k ostatním. Místo toho se z mnohých z nás běžců stali prakticky exhibicionisté, narcisové, chlubílci, kteří právě tímto chováním poukazují na svoji jedinečnost, výjimečnost, povýšenost, hraničící mnohdy až s arogancí. Alespoň takový mám občas dojem, když se příležitostně podívám na „sociální sítě“. Legendární píseň skupiny Olympic „Já, já, já, jenom já“, je pro mnohé symbolicky velmi příznačná.

Jaksi se nám propojuje svět byznysu s tím sportovním. V byznyse se dnes klade důraz na to být vidět, pochlubit se svými úspěchy, být nesmlouvavý tvrdý obchodník, kdy cílem a výsledkem je za každou cenu uspět. Ve sportu by přece jen měly převládat jiné vlastnosti. Někteří z nás to pojali zcela opačně a ani si neuvědomují, že ač nevědomky, mohou právě takovým chováním i ublížit. Češi, jak je ostatně v celém světě známo, je národ plných závistivců. Dnes se nezávidí jen peníze, dobře placené místo, luxusní bydlení či drahé auto, ale právě i sportovní úspěch nebo jen to, že ten druhý běhá rychleji než vy.

Přiznejme si to zcela upřímně, je to skutečně tak. Slabší jedinci (jsou mezi námi i tací), kteří naše úspěchy sledují a vidí v nás vzor, pak celkem snadno propadnou možná i depresi. Vynakládají stejné úsilí právě jako ti, které sledují, ale bohužel nedaří se jim vyrovnat, ať se snaží sebevíc. Tito jedinci jsou mnohdy tím tak zaslepeni (není myšleno hanlivě) a nevidí jednoduchou skutečnost, že dva identičtí jedinci být nemohou, a z toho pramení jejich skepse a zklamání, když se svému vzoru nevyrovnají.

Respektujte soupeře svými činy a chováním

O tomto tématu by se dalo popsat mnoho listů, stránek případně i knih. Mnohým z vás, kterým pomáhám dosáhnout svých cílů pomocí tréninků nebo z pozice vodiče na trati radím, aby svoji radost a zážitky sdíleli hlavně s těmi, kteří jim pomáhají nejvíce a zaslouží si to v první řadě, a to s jejich nejbližšími (rodina, přítel, přítelkyně, děti atd.). Pokud mají tu nezbytnost a nutkání „pochlubit“ se prostřednictvím sociálních sítí, nechť tak učiní až jako poslední věc. Souhlasím, že různé weby běžeckých závodů vás stále bombardují a vybízejí zveřejnit své pocity, dojmy, fotky, přesto doporučuji být poněkud zdrženlivější.

Nemám v úmyslu tímto svým příspěvkem moralizovat všechny sportovce běžce, ani snižovat úroveň dosažených výkonů, to bych si ani nedovolil. Jen se snažím, aby se zase mezi sportovce vrátily vlastnosti, které nás vždy ctily jako je skromnost, pracovitost a smysl pro fair play. Mnohdy si totiž připadám, když sleduji sociální sítě, že se z některých z nás stává stále více sobeckých jedinců, zahleděných čistě do sebe, s cílem poukázat hlavně na svoji výjimečnost nad ostatními. Zdá se mi to hodně laciné. Proto si zvláště cením těch, kteří velmi pomáhají, ale téměř o nich ani neslyšíme či nevíme.

Pochlubte se svými výkony, nikdo to za vás neudělá, ale všeho s mírou

Jsem v životě věčný optimista a věřím, že nás poctivých a skromných běžců je převážná většina. Utajit svoji tréninkovou píli, plán a na závodě pak ukázat svoji sílu a všechny překvapit a třeba i porazit. To myslím má také své osobité kouzlo, nemyslíte? Jenže vychovat dnes sportovce s vlastnostmi, které preferoval Miroslav Tyrš, zakladatel Sokola, bude dnes velmi obtížné a díky sociálním sítím dvojnásob těžká výzva. Jenže výzvy jsou od toho, aby se maximálně zkusilo jich docílit.

Veškeré poznatky či názory, které v tomto článku uvádím, jsou vyzkoušeny na základě svých dlouholetých zkušeností, získaných pravidelným běháním na výkonnostní úrovni.