Orientační běh jako vášeň

Občas si ve světě orientačních běžců připadám jako v kouzelnickém světě z knihy o Harry Potterovi. Skupina sportovců, která má výjimečnou soudržnost a většinu volného času tráví společně ať už na závodech, při trénincích, na soustředění, při cestování, během společného bydlení na privátech nebo při posezení v hospodě na jednom regeneračním. Máme vlastní časopis, na internetu spoustu blogů. Někteří o nás ani neví, většina neorienťáků (mudlů) našemu sportu nerozumí. Proto se v tomto článku pokusím o základní osvětu, anebo jen o sdělení nějakých zajímavostí z „našeho“ světa, který ani zdaleka není tak zvláštní jak by se na první pohled zdálo.

Historie

Kolébkou orientačního běhu je Skandinávie, kde jsou ideální podmínky pro tento sport: nekonečné lesy, které jsou technicky velmi náročné a vášeň pro sport obecně. Od roku 1897, kdy se v Norsku uskutečnil první závod v OB, se sport vyvíjel z turistické podoby až do moderního dynamického sportu, ve kterém je pro šanci na úspěch potřeba běžecká připravenost na úrovni špičkového atleta.

Pravidla hry

Princip závodu je následující: po startu závodník dostane mapu s tratí, kterou musí oběhnout v určeném pořadí. Ze startu na první kontrolu, na druhou, a tak dále až do cíle. Závodník k orientaci používá podrobnou mapu a buzolu. Kontroly „razí“ do elektronického čipu, v cíli díky tomu dostane mezičasy na jednotlivé kontroly se ztrátou na nejrychlejší a zároveň se tím zkontroluje, jestli proběhl všechny kontroly. Do většiny závodů se startuje podle startovky individuálně. Kvůli divácké atraktivitě se především na Světových pohárech čím dál více zařazují hromadné starty nebo start podle výsledků předchozího závodu.

Disciplíny orientačního běhu

Existuje několik disciplín. Původně jediná klasická trať (long) byla rozšířena o middle a sprint. Long je královská disciplína a v mužích bývá čas vítěze okolo 90 minut (15-20km). Middle bývá v technicky náročnějších terénech a běhá se okolo 35 minut (5-8km). Nejnovější a divácky nejatraktivnější disciplínou je sprint, který se na rozdíl od longu a middlu většinou neběhá v lese, ale v centru měst nebo v parcích, čas vítěze 12 minut na trati okolo 4km. Kromě individuálních závodů se běhají také štafety. Vedle tradičních „lesních“ štafet byly loni do programu MS zařazeny poprvé i sprintové štafety ve městě, kdy v jednom týmu běží postupně 2 ženy a 2 muži.

Trénink

Špičkový orienťák tak musí být rychlý na asfaltu, po cestách i v drsném terénu. Trénink se tak skládá z atletických tréninků na dráze, objemových tréninků po asfaltu, výběhů kopců terénem i po cestách a klasického orienťáku pro nácvik správné mapové techniky, protože jsou to právě drobné mapové chyby, které rozhodují v bojích o světové medaile.

Největší orienťácké akce

Nejdůležitější světovou akcí je každoroční mistrovství světa. Nejvíce běžců se sjíždí každé léto do Švédska na pěti-etapový O-ringen (v roce 2008 přes 24 000 závodníků) a pro skandinávské kluby jsou nejprestižnější noční štafetový závody Tiomila (v květnu ve Švédsku) a Jukola (v červnu ve Finsku).

Ještě jedno video: Srovnání běhu a orientačního běhu a taky důkaz, že má orienťák hodně společného s trailovým běháním