Štafety v orientačním běhu jsou oproti jiným sportům velmi specifické: nejsou nikdy předem rozhodnuté, pořadí se přesýpá, dělají se chyby a tlak na přesnost orientace při běhu ve skupině je obrovský… Pojďme se podívat pod pokličku této atraktivní disciplíny.
Štafety jsou jediným týmovým orienťáckým závodem, ostatní disciplíny se běhají individuálně. Běhají se závody tří- či vícečlenných týmů soupeřících v přímém souboji, kdy první v cíli se stává vítězem. V České republice se nejčastěji běhají tříčlenné lesní štafety složené ze závodníků jednoho klubu – ročně je na programu 7 závodů Českého poháru štafet, které vrcholí na podzim štafetovým MČR. Tyto závody jsou jedinečné svou atmosférou a klubovou soudržností, kterou lze pozorovat téměř na každém kroku.
Tradiční schéma štafet bývá takové, že závodníci prvních úseků vybíhají hromadně na svou trať. Na té oběhnou kontroly v určeném pořadí až do cíle. Několik kontrol před cílem bývá divácký průběh arénou, aby závodník dalšího úseku věděl, že se má připravit na předávku. Ve stejném formátu pak absolvuje závod druhý i třetí úsek, u finiše pak o celkovém pořadí rozhoduje pořadí na cílové čáře nikoli oražení cílové krabičky.
Co dělá štafety orienťáckými?
Pokud by závodníci ve štafetách měli všichni stejnou trať, mohlo by se stát, že by mapovali jen ti na čelních pozicích a ostatní by se jen vezli a běželi „kros“. S orientačním během by závod již neměl mnoho společného. Proto se na tratích používá tzv. farstování, tedy způsob rozdělení trati, při kterém závodníci různých týmů jdou na různé kontroly (farsty). Závodníci dopředu netuší, které kontroly mají společné a které farstované, na některých kontrolách se tedy balík běžců opět seběhne a má některé kontroly společné (uzlové kontroly). Vzdálenost mezi uzlovými kontrolami by měla být vždy časově zhruba vyrovnaná, aby startovní pole běželo stále pospolu a byla tak zachována vyrovnanost závodu a kontakt se soupeři. Pro zajištění férovosti závodu mají všechny týmy ve výsledku stejnou trať. Toho je docíleno tím, že každý z běžců jednoho týmu má na mapě jinou farstu, tým tedy celkově běží všechny varianty trati. Existuje mnoho variant farstování, jak závodníky rozdělit, nejpoužívanější metody pro tříčlenné štafety můžete vidět v boxu níže. Letošní Mistrovství ČR se běží 14. října nedaleko Hlinska.
Sprintové štafety
S nástupem nového tisíciletí se díky větší medializaci orienťáku začalo běhat i ve městech a parcích. Nejdříve se jednalo výhradně o individuální sprintové závody, později byly vymyšleny i sprintové štafety, které se rychle zabydlely v programu mistrovství světa. Jedná se o smíšené štafety, které běží dvě ženy a dva muži, a podobně jako u sprintu je důraz kladen na různorodé volby postupů s pečlivým čtením mapy při maximální rychlosti běhu. Jednotlivé úseky mají délku mezi 12-15 minutami a používají se u nich podobné druhy farstování jako u lesních štafet. Specialitou sprintových závodů pak bývají umělé překážky, které mají za úkol ztížit závodníkům rozhodování při volbách postupů a udělat závod pro diváky atraktivnější. Čeští reprezentanti sprintové štafety umí a dlouhodobě to prokazují na světových akcích – letos na světovém poháru brali stříbro, na MS jim stupně vítězů několikrát těsně unikly. Letošní Mistrovství ČR se běží 1. října v Opavě.
Světové štafetové megaakce
Ve Skandinávii se každoročně konají štafetové závody, o kterých by se nám mohlo v Česku jen zdát. Jejich pořádáním žije celá země, a kdo je neběží, jako by nebyl. Tyto závody vysílají domácí televize přímým přenosem i 12 hodin v kuse. Dalším specifikem je to, že většina světových hvězd běhá právě za severské kluby, které jim poskytnou skvělé zázemí a přípravu právě na tyto závody. Ve Švédsku se již od roku 1945 běhá Tiomila, tedy 10členné štafety, které patří mezi nejprestižnější na světě. Startuje se kolem půl desáté večer a většina úseků se tak běží za tmy, vítězové pak dobíhají nad ránem. Spolu se závody 5členných ženských štafet a týmů mládeže bývá na startu každoročně přes 900 týmů. Jestliže se na předchozích řádcích psalo o Tiomile jako o megaakci, pak se musí zmínit i její „finská sestra“ Jukola. Ta má velmi podobný charakter, pouze s tím rozdílem, že se běhají jen 7členné štafety, kterých se například letos na start postavilo přes 1700! Ve Finsku se občas běhají tyto štafety také úplně za tmy, ale záleží na místě konání, protože někdy polární den zkrátí noc na minimum a běží se pouze za pološera. Být na startu je tak jako tak zážitek na celý život.
Rodinné štafety
Česko má své tradiční rodinné štafety, které pořádá orientační klub Lokomotiva Pardubice na konci sezóny již od roku 1993. Závod se většinou koná v oblasti východních Čech a jednotlivé štafety jsou složené ze třech členů jedné rodiny z kteréhokoliv místa na světě. Štafeta musí být složena ze členů jedné rodiny spřízněných nejdále „do 2. kolena“ a členové musí být alespoň ze dvou věkových generací rodiny. Na tyto speciální závody se každoročně sjíždí kolem stovky štafet ze všech koutů ČR.
Druhy farst na štafetových tratích:
- hnízdo – kontroly jsou blízko u sebe a každý závodník razí jednu z nich
- farsta na postupu – kontroly jsou dále od sebe v jedné linii
- farsta do šířky – kontroly jsou dále od sebe, startovní pole se větví do šířky
- křižná farsta – křížení větví jednotlivých farst
- více kontrol na větvi – závodníci mají mezi uzlovými kontrolami více farst
- různý počet kontrol – různé větve obsahují různé počty kontrol
- kombinace všech výše uvedených způsobů a dalších
Zvláštním druhem farstování, které se používá spíše při individuálních závodech s hromadným startem, je „motýlek“ či „phi loop“. Motýlek spočívá v tom, že se v různém pořadí běží dva okruhy, které mají společnou uzlovou kontrolu, na phi loop pak jsou uzlové kontroly dvě.
Zlato ze štafet, na které se nezapomíná
Poslední zlatou medaili, kterou Češi na Mistrovství světa v orientačním běhu vybojovali, byla právě ze štafet. Psal se rok 2012, kdy ve švýcarském Lausanne ji vybojovali Tomáš Dlabaja, Jan Šedivý a Jan Procházka. Do závodu šli s vědomím, že terén by jim měl sedět a pokud do závodu půjdou dostatečně sebevědomě, mají šanci bojovat o vítězství. V dechberoucím finiši Jan Procházka dokázal udolat favorizované Nory i Švédy a první štafetové zlato v historii bylo naše. „Brilantní výkony české trojice, i místa, kde se někdo ze závodníků čelní skupiny odvážně rozhodl vydat se sám zcela jinou cestou a hrát tak trochu vabank. Udržet si ve skupině přiměřenou míru vlastní aktivity, a přitom zbytečně neriskovat – i v tom vězí krása štafet,“ uvedl po závodě tehdejší reprezentační trenér Radek Novotný.
FOTO: Remy Steineger, Petr Kadeřávek
