Ondřej Fejfar: Jak jsem objevil Ameriku

Na začátku září jsem se zúčastnil skyrunningových závodů The Rut v USA. Nabitý závodní víkend obsahoval tři závody. Páteční Vertical Kilometer (pro zahřátí), v sobotu SkyRace na 28 km a v neděli Ultra SkyMarathon na 50 km. Navíc všechny tři závody patřily do Světové skyrunningové série (Skyrunner World Series). Tato kombinace slibovala účast těch nejlepších horských běžců a koneckonců přilákala do Ameriky i mě.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Dějištěm závodů bylo horské středisko Big Sky (jeho název je reklamou na skyrunning sám o sobě) v hornatém státě Montana na severu USA. Chtěl jsem zkrátka zažít tu pravou Ameriku, mimo velká města, daleko v horách. A také porovnat závod pořádaný v USA s těmi Evropskými, potažmo českými závody.

Plánování cesty do Seattlu

V Evropě obvykle tolik neřešíme, jak se do místa závodu dostat. Většinou sedneme do auta a za pár hodin jsme tam. Do Alp to nemáme daleko a i do Pyrenejí se dá celkem v pohodě dojet. Do USA už musíte plánovat více. Najít levnou letenku ve správném termínu není vždy jednoduché. My jsme se rozhodli pro let z Mnichova do Seattlu s přestupem ve Philadelphii, který odpovídal našim časovým i cenovým požadavkům. Navíc Seattle je velice sympatické město, které stojí za to vidět a také skvělým výchozím bodem pro dva nádherné národní parky – Olympic a Mt Rainier.

Z nich jsem stihl navštívit pouze Mt Rainier National Park, kde jsem si perfektně zaběhal a to dokonce i po sněhu. Mt Rainier je nejvyšší hora USA (4394 m.n.m), pokud nezapočítáme Aljašku. Je to vulkán stále pokrytý sněhem a ledovci. Už jenom stát pod samotným masivem je velký zážitek a trochu mě mrzelo, že jsem neměl víc času ho zdolat celý. No ale od toho tu přeci nejsem.

Návštěvy parku Grand Teton a Yellowstone

V Seattlu jsme si půjčili auto a po pár dnech vyrazili směr Montana. Před námi bylo přes patnáct set kilometrů. Do závodu zbývalo ještě více než týden, a tak jsme volné dny využili k návštěvě dalších dvou národních parků. Nejprve Grand Teton ve Wyomingu, odkud jsme přejeli do slavného Yellowstone. Návštěvy obou parků už byly součástí aklimatizace na vyšší nadmořskou výšku, ve které se běžel samotný závod. Oba parky jsme si moc užili, chodili jsme mezi bizony nebo třeba horskými gejzíry. Jen toho medvěda grizzlyho stále ne a ne spatřit.

Do Big Sky, dějiště závodu, jsme přijeli v předstihu pěti dnů. Ubytování v celém resortu vycházelo do závratných částek a začínalo někde na 175 dolarech za noc pro dvě osoby a to se ještě jednalo o zlevněnou variantu nabízenou pořadatelem. Přemýšleli jsme nad alternativními možnostmi a rozhodli se nakonec pro službu sdíleného ubytování Airbnb. Dobrá volba. Našimi hostiteli se stali dva zcestovalí důchodci (byli například i v ČR) a pobyt u nich byl moc příjemný. Oproti hotelu vyšel na necelou polovinu.

Výborný servis a atmosféra závodu nejen pro závodníky

Web závodu nabízel perfektní servis pro účastníky. Technologickou novinkou byla samostatná mobilní aplikace, kde závodníci nalezli všechny užitečné informace, např. mapy všech tratí. Velkou vychytávkou mobilní aplikace byly notifikace, pokud pořadatel potřeboval závodníkům nutně něco sdělit, např. změny tratě v důsledku počasí. Při závodě aplikace sloužila pro live tracking, její použití bylo však samozřejmě dobrovolné.

Na webu byly také podrobné pokyny pro fanoušky, kam se nejlépe postavit a kde fandit. Krom toho nabídl fanouškům 6 tipů, jak se na závod co nejlépe připravit 🙂

1. Přineste co nejvíc kravských zvonců
2. Nemáte kravský zvonec? Nevadí, vemte jelení roh!
3. Běžci milují vidět vás fandit v elastické kombinéze
4. Nemáte kombinézu? Lovecká oranžová vesta a nic pod ní bude také fajn.
5. Vezměte své přátelé!
6. Zmínili jsme kravský zvonec?

Takováto atmosféra vlastně provázela celý závodní víkend. Pozoruhodná byla nabídka suvenýrů s logem závodu. Na takto propracovaný merchandising v Evropě jen tak nenarazíte. Koupit jste si mohli vše od termohrnku, přes pět druhů čepic až po ponožky. Sám jsem první dva dny přemýšlel, co si koupím na památku a když jsem se rozhodl pro hrnek tak už tam v sobotu odpoledne žádný neměli. Američané zkrátka podobné věci milují a tak jsem dost zaváhal.

Absence povinné výbavy – jste přece dospělí!

Nechyběl ani poměrně vtipný výklad trati, který se konal večer před startem. Pochopitelně byl celý v angličtině a to byla od italštiny nebo španělštiny z Evropy příjemná změna. Zajímavostí byla absence jakékoliv povinné výbavy a to i přes celkem nepříznivou předpověď počasí. Zkrátka jste dospělý, víte, že nahoře bude kosa tak je to na Vás, co si vezmete. Vtipný byl dotaz, zda se doporučuje vzít si sprej proti medvědům… Mimochodem takový sprej má podobu menšího hasicího přístroje 🙂

Start v nadmořské výšce přes 2200 metrů je pro nás velice nezvyklý. Je to přesně o šest set metrů výše, než naše nejvyšší hora. Bez dostatečné aklimatizace tam je člověk pouze na výletě do počtu. Takto vysoko položený start není obvyklý ani v Evropě, zato Američanům většinou problém nedělá. Spousta z nich dorazila buď z okolí, nebo z mekky trailového běhání Colorada, kde běžně bydlí a trénují také vysoko.

Nejvyšším bodem tratě byl ikonický Lone Peak s nadmořskou výškou 3403 metrů. Tato hora kamení, jak jsem ji nazval, dávala tvář celému závodu a vydrápat se na něj byl sám o sobě velký výkon a zážitek. Jen škoda, že jsem trochu podcenil rady pořadatele o předpovídané teplotě a slabou bundu si nevzal. Docela jistě by mi přišla vhod. Zima a vítr mi na výkonu moc nepřidaly, avšak po seběhu dolů bylo zase dobře a přežil jsem to bez úhony.

Precizní značení trati, méně občerstvovaček

Americké závody se vyznačují precizně značenými tratěmi, které jsou opravdu „blbuvzdorné“ (dokonce i pro mě) a zapíchnuté vlaječky, které lemují celou trať každých 5 – 10 metrů, nejde přehlédnout. Za to velký palec nahoru celému pořadatelskému týmu. Kde se ovšem trochu šetřilo, byly občerstvovací stanice. Na 28 km dlouhé trati s převýšením 2375 metrů byly pouze tři a to my jsme v Evropě zvyklý na více 🙂 Ale co, nejsme ve městě a tak si člověk musí v případě potřeby vzít nějakou tu běžeckou ledvinku nebo vestu s sebou.

Velice milým překvapením pro mě bylo chování amerických elitních závodníků. Většina z nich byli sympatičtí vousáči podobní těm ze známého bestselleru Born to run.  Stále se usmívali a běh byl pro ně spíš životním stylem než závoděním na život a na smrt. Pokud mě kdokoliv z nich předbíhal, třeba z kopce, kde jsem technicky nestíhal, volal na mě „Dobře jdeš!“, „Drž se mě!“. Žádné nevraživé pohledy. Oni to mysleli doopravdy a vždy mě to nakoplo. To vše se odehrálo v první desítce celkového pořadí. Dalším, i když poněkud smutnějším příkladem bylo odstoupení vedoucího závodníka Jonese Dakoty, který si poranil kotník a šel pěšky do cíle. S každým, kdo kolem něho probíhal, si s úsměvem plácl a hlasitě ho povzbuzoval. Také v cíli za mnou mnozí Američané-soupeři chodili a říkali mi, jak dobře jsem běžel a že je to super.

Live textový přenos na Twitteru a superrychlé vyhlášení

Skvělý byl také výsledkový servis při a po závodě. Na Twitteru probíhal live textový přenos všech závodů doplněný o aktuální pořadí a spousty live fotografií. V cíli bylo potom k dispozici několik tabletů, kde si mohl každý okamžitě po doběhu zjistit svoje umístění a čas. V každém závodě se vyhlašovalo prvních deset borců a borkyň a také všechny věkové kategorie po deseti letech. Věřte tomu nebo ne, ale vyhlašování začalo včas a bylo během patnácti minut hotové. Se vší důstojností a v přátelské atmosféře. Jen hlavní cena v podobě jeleních parohů byla trochu atypická. Do teď mě zajímá, zda s nimi vítěz Hassan Ait Chaou ze Španělska odletěl do Evropy nebo ne 🙂

V cíli chyběl tradiční český guláš, za to piva bylo v obrovské kádi s ledem v plechovkách dostatečné množství, aby se každý mohl po těžkém závodě uvolnit.

Nádherné umístění pro Ondru!

A jak jsem vlastně dopadl? Zaběhl jsem si ve dvou dnech Vertical Kilometer a SkyRace 28 km. Oba závody mi vyšly podle představ. Ne že by se nedaly najít rezervy, ale celkově jsem se s náročným terénem a podmínkami popasoval překvapivě dobře. Vertical se mi podařilo senzačně vyhrát a slavil jsem tak první vítězství v závodě Světové série. Druhý den na SkyRace jsem obsadil šesté místo a světu ukázal, že i v této disciplíně je se mnou třeba počítat.

Moc tímto děkuji mým sponzorům, konkrétně panu Bilavčíkovi z firmy Prima Bilavčík a panu Čermákovi ze Zámečnictví Čermák z Vrchlabí. Stejně tak jsem vděčný všem mým fanouškům, kteří mi také velice pomohli. Díky této podpoře jsem mohl na takovýto závod odcestovat a reprezentovat naši malou zem v takto vzdálených končinách.