Klasická trať je v mezinárodních vodách aktuálně tou nejdelší závodní distancí, kde vítězné časy závodnic a závodníků se pohybují okolo 80 resp. 100 minut. Často tak klasickou trať nazýváme jako královskou. Uspět v takovém závodě tak není vůbec jednoduché… Přečtěte si více z pera stříbrného Tomáše Křivdy.
Pojďme se blíže podívat na mistrovství ČR. MČR na klasické trati je složeno ze sobotní kvalifikace a nedělního finále. První klíč k úspěchu je tedy úspěšně projít branami kvalifikace, která obvykle bývá o 20 až 30 minut kratší než finále. Není to ale vůbec tak lehké, jak se na první pohled může zdát. Ze 4 nalosovaných rozběhů postupuje vždy 8 nejlepších do nedělního boje o medaile. Zatímco závodníci druhého sledu se snaží předvést svůj nejlepší výkon a pokusit se zařadit mezi 32 postupujících, ti lepší již před startem v hlavách kalkulují, na kolik si ve svém závodě budou moci pošetřit sil. Přeci jen i to je velmi důležité a každá maličkost může rozhodnout. Občas se tak může stát, že některý reprezentant přecení své síly a zvolením příliš volného tempa v kombinaci s menšími chybami tak o svoji účast ve finále přijde. Hořkost takového zjištění si mohl letos na doběhu kvalifikace ochutnat i očekávaný černý kůň Jonáš Hubáček.
15,5 km a 650 m převýšení. Takové byly parametry letošního mužského finále. To je však vzdálenost, která je změřena ptačí perspektivou a závodníci tak na ideálních postupech naběhají asi ještě o 2 km více.
Úvod trati nabídnul závodníkům možnost pořádně roztočit nohy a v rovinatějších partiích na severu Hornopožárského lesa se nejlepší závodníci pohybují opravdu rychle. Postupy občas nabídnou nějaké volby, ale nejedná se o nic zásadního. Jde o správnou realizaci. Osmou kontrolu razí průběžně vedoucí závodník po půl hodině běhu s průměrným tempem asi 4:20/km. V takových pasážích to ale není vůbec jednoduché. Závodník se musí krotit, aby své tempo zbytečně nepřehnal. Musí si ho rozvrhnout tak, aby měl i na konci, kde budou mnohem větší kopce a v nohách pořádná únava, stále dostatek energie. Zároveň musí být schopen si občas zpomalit, aby v dohledávce kontroly neudělal žádné zaváhání. I v tak dlouhém závodě může rozhodovat každá vteřina.
V další části závodu přichází to, co klasiku charakterizuje nejvíce. Volby postupů. Půjdu horem, spodem, okolo nebo rovně? Tyhle otázky si klade každý závodník a snaží se vymyslet, která varianta k další kontrole bude ta nejrychlejší. Často ale záleží na osobní preferenci, co komu sedí. Málokdy se dá říci, co bylo opravdu nejlepší. Někdo může vyhrát dva postupy za sebou tak, že poběží náročným terénem přes kopec, ale ztratí tolik energie, že na dalších postupech o všechen svůj náskok přijde. Závodník, který zvolí trochu delší postup po cestě, tak pošetří síly, a na konci závodu mu tak ještě zbude energie na zrychlení. Tempo závodů rapidně klesá. Prudké výběhy a seběhy kopců, hodně kamenitá podložka a velmi těžké kontroly v detailním terénu. Najednou se závodníci pohybují mezi 6-7 min/km, přesto zde není místo na odpočinek. Naopak. Hlava se musí mít na pozoru. Jen sebemenší ztráta koncentrace může způsobit fatální ztrátu, kterou už nepůjde dohnat.
Zdánlivě poslední rozhodující moment závodu. Královský postup. Nabízí několik různých voleb. Rozdíly nejsou nijak zásadní, ale je třeba vydržet v nastoleném vysokém tempu. Pak už zbývají jen 3 kontroly z celkových 29 a závěrečný doběh po louce na cílovou čáru.
Vítězem se stal Vojtěch Král, který porazil Tomáše Křivdu o pouhých 5 sekund. Vyrovnanou bitvu tak přiklonil na svoji stranu až v posledních metrech. Bronz vybojoval Miloš Nykodým. V ženách zvítězila Denisa Kosová.
Tomáš Křivda
Opravdu hezký článek! Už se těším, až si orientační běh vyzkouším. Takové tempo a ještě k tomu v terénu, to je opravdu neskutečné! Překvapilo mě, že závodník neplní na stanovištích žádné úkoly.