Běháte jen tak pro radost? A to včetně závodů? Držte se toho, mám chuť říct, má to své výhody! S jídlem ale roste chuť, takže po fázi “chci to dokončit” zpravidla přichází fáze “nejde o to JESTLI VŮBEC, ale ZA KOLIK”… Samo sebou, že skutečný člověk není literární postavička a mívá mnohem víc než jeden rozměr a jednu motivaci. Ale jejich těžiště se zpravidla posouvá od těch původních k novějším. Následujících pár řádek osobních zkušeností má posloužit jako připomínka, že stojí za to si těch motivací zachovat co nejvíc, a to včetně těch nejpůvodnějších.
Byl podzim 2019. O rok dříve se na mě usmáli snad všichni řečtí bohové a já na první pokus dokončil Spartathlon (246 km). A to v roce, kdy s námi – krom asijských borců v pěnových pantoflích (!?) – z Athén do Sparty běžel i hurikán Zorba, takže z cílových 35 hodin jsem víc než 28 strávil kompletně promočený. Když do vás po 220 kilometrech na nohou vrazí takový protivítr, že se o něj můžete opřít a nespadnete, nejde než se začít hystericky smát. A když přesto dokončíte, ten pocit si ponesete s sebou už navždy. Takže když jsem o rok později stál na startu podruhé, měl jsem v hlavě jistotu, že dokončit je v mých silách. Navíc jsem měl za sebou mnohem kvalitnější přípravu a mohl se pyšnit meziročním zlepšením na 100 mil o víc než 3 hodiny, takže důvody k sebevědomí byly zcela oprávněné. Co by se mohlo pokazit, že?
Abych ještě navíc sebevědomí vyvážil rozvahou, vystartoval jsem zpod athénské Akropole jako snad úplně poslední a držel se záměrně dost pomalého tempa. Spartathlon je poměrně známý tím, že první třetina má nejpřísnější časový limit, ale ve skutečnosti čas 9,5 hodiny na 80 km není nijak extrémní tempo, nebo alespoň by nemělo být pro někoho, kdo chce uběhnout trojnásobek. A skutečně to vypadalo, že se vše daří, navzdory znatelnému horku (které tam ale bývá často). Jenže pak přišla noc a mně se začalo zdát, že i přes nepopiratelně lepší formu a klesající teploty to nějak není ono. Zejména od 160. kilometru, kde se stoupá na nejvyšší bod trasy, horu Parthenion. Těšil jsem se na následný seběh, který o rok dřív byl vyloženě za odměnu. Ale ke své hrůze jsem zjistil, že nedokážu běžet! Nohy ten pohyb prostě odmítaly vykonávat a já musel dolů sejít chůzí. Ta frustrace byla nepopsatelná. Měl jsem být rychlejší, ale místo toho jsem byl ještě pomalejší než vloni! Bojoval jsem s tím ještě několik hodin, až do úsvitu, a několikrát měl pocit, že v sobě oživuji vervu pokračovat až do cíle. Vzpomínám si, že docela dlouho za mnou jel “uzavírací vůz” jakožto za posledním běžcem, a že jsem mu několikrát utekl a ještě pár lidí předběhl. Ale s únavou přibývaly chyby, na checkpointu jsem si zapomněl vyměnit noční termotriko za lehké denní, a připravil si tak vlastní saunu už brzy dopoledne. A na 183. kilometru jsem vše ukončil.
V tu chvíli jsem byl skálopevně přesvědčený, že na vině bylo fyzické selhání. Ty zimnice, selhání stehen a žaludku jsem si přeci nevymyslel! Ale s odstupem několika let – a s vydatným rozšířením “sbírky pocitů” z mnoha dalších ultra – jsem si začal připouštět, že skutečnost bude komplikovanější. Ano, na počátku byla reálná fyzická krize, ale taková bývá podstata dlouhých běhů: nějaká krize přijde skoro vždycky! Proto mi dokonale dává smysl, že na věhlasných zahraničních závodech ti poslední dokončivší sklízí podobné ovace jako ti první. Nemáte totiž na výběr: Buď poběžíte “hranu” a zažijete očistec ve formě superdlouhého běhu na prahových hodnotách, anebo na trati strávíte tolik hodin, že narazíte na biologické limity únavy a užijete si spánkové krize a vyčerpání jako málokdo. Je to o tom s krizí počítat a hlavně vědět, jak na její vtíravé myšlenky odpovědět.
Shodou okolností moji pointu zajímavě ilustroval i celý český tým v oněch dvou letech. V roce, kdy jsem dokončil já, dokončili všichni Češi. Naopak o rok později jsme padali jako mouchy. A kdo to tehdy 2019 dokázal dokončit? Jenom “Oceloví mistři” Jarda Bohdal a Radek Brunner, které nezastaví asi nic – a spolu s nimi tři prvoběžci. Tedy borci, kteří ještě Spartathlon neběželi, a tudíž jejich motivace dokončit byla obrovská. Samozřejmě neříkám, že to nutně byl ten hlavní, natož pak jediný, důvod. Ale pokud bych měl soudit podle sebe a uvést se jako odstrašující příklad, pak musím uznat, že u mě to tak podvědomě bylo.
Spartathlon jsem si zamiloval od první chvíle, kdy jsem o něm jako běhající student historie četl. Když jsem startoval poprvé, moje nastavení mysli bylo brutálně jednoduché: “NEODSTOUPÍM. Budu pokračovat, dokud mě nevyloučí, neorazítkuju asfalt – nebo nedoběhnu do Sparty. Se štítem nebo na štítě…” A na vědomé úrovni jsem pro druhé dokončení chtěl udělat vše, co bylo v mých silách, stejně jako pro to první. Ale zároveň jsem v sobě měl zvláštní dichotomii pocitů. Na jednu stranu vědomí pokory, že oproti většině spartathlonců jsem ještě pořád “malý pívo” a takový závod pro mě vlastně není závod, ale odměna za sezónu, kam jedu dokončit a užít si to. A na druhou stranu hlas v hlavě, který říkal “jasně, jasně, jedu dokončit a užít si to, ale už jednou jsem to dokončil. Nebylo by fajn to dokončit rychleji…?”
Abych to zkrátil… Už jste si někdy zkoušeli užít únavu a nevolnost na 170. kilometru? A vnímat to jako odměnu?! A do toho čelit frustraci, že vás pomyslně předběhlo vaše starší, pomalejší já? Všude se dočtete, jak je dobré vědět,do čeho člověk jde: znát trasu, mít to prostudované, a jak je výhodnější běžet závod, který už jste běželi. A sám to jako trenér svým svěřencům doporučuji. Ale má to i své stinné stránky. Když už trasu znáte, mohou vás začít dusit vzpomínky na všechny ty těžké úseky, které vám posledně daly tak zabrat. A nebo chyba nejhorší – když dopustíte, aby vás na trase nebo nedej bože na startu naplno zavalilo uvědomění KOLIK toho ještě máte před sebou. A to nemluvím o tom, když tyto pocity konfrontujete s ambicemi se oproti minule zlepšit…
Znamená to, že máme rezignovat na naši soutěživost? Konec konců ti, kteří běhají jenom tak pro radost, si svým nastavením mysli zachovávají mnohé výhody prvoběžců, protože krom dokončení nemají výraznější ambice, a tudíž nejsou zatížení dalšími cíli, které si sami na sebe navěsili. Ne, nemyslím si, že řešením je vzdát se soutěživosti, té lidské vlastnosti, která nám umožnila vytvořit civilizaci. Jak jsem psal, komu běh “jen tak” funguje, ať se ho drží! Ale my, které – slovy Nietzscheho – uštkla touha zlepšit se, nemusíme zoufat.
Řada borců si jistě právě odfrkla a pomyslela: “No ty z toho naděláš! Tak to prostě vydržíme, ne?! Kdo chce běhat rychleji, musí na to mít i hlavu!” Ano, ale ne. To funguje jen na základní úrovni, dokud člověku fungují všechny volní funkce. Takže bych si dovolil tvrdit, že borci, kteří takto argumentují, ještě nikdy nenarazili na skutečné dno. (Bez ohledu na jejich sportovní kvality. Jestli jsou super dobří, jejich dno jen bude super hluboko.) Dno, kde člověk zahodí všechna předsevzetí a jediné, co mu může zůstat, je ta nejrobustnější odhodlanost v jeho nitru. Ale dobrou zprávou je, že ta odhodlanost se dá vypěstovat! Dlouhé tratě vyžadují dlouhou přípravu, a to včetně přípravy mysli. V přípravě se nic nestane “prostě”, stejně jako dlouhý závod nedokončíte “prostě”. Slovíčko prostě tedy ponechme falešným politikům.
Když tělo podrobíme extrémním zátěžím, zahájí tělo extrémní protiútok. Vznik fantomových bolestí a prohlubování sebemenších nevolností a bolístek je prokázaným jevem. Pokud mu to máme rozmluvit, musíme naprosto jasně vědět proč děláme to, co děláme. A – v ideálním případě – musíme to vědět takřka na podvědomé úrovni, aby ona motivace zůstala v nás a neodvály jí krize, jak jsem popisoval.
A jaká že je ta nejneprůstřelnější motivace? Ono robustní odhodlání? Tam vám neporadím, protože každý jsme natolik jedinečný, že tu nejspolehlivější motivaci si musí každý najít sám v sobě. Jakmile vám nějaký guru nebo kouč bude tvrdit, že vám prozradí tajemství úspěchu, jenž platí pro všechny, poděkujte a vzdalte se… Co ale mohu je podělit se o sbírku motivací, které fungují mně. Ano, říkám sbírku, protože vnímám jako důležité nemít jen jednu. Zaprvé, motivuje mě právě i samotné zažívání krizí, protože kde jinde v současném světě si můžeme sáhnout na dno a zjistit, co v nás je? Skoro nikde. (NAŠTĚSTÍ, nutno podotknout!) Samozřejmě mě motivuje vidina dobrých pocitů z úspěšného dokončení, ze zlepšení a podobně… Ale motivuje mě i ta zábavná samozřejmost nesamozřejméno, jak jí popisuje už Dan Orálek: Mluvíme tu o dokončování maratonů nebo ultramaratonů jako o běžných věcech, ale pro 99% populace je to něco neskutečného. Stojí za to si občas říct: “Člověče, vždyť tys uběhnul sto kilometrů – a ve zdraví. Není to super, i kdybys doběhl poslední?!”
Ovšem možná nejvíc mě motivuje budoucnost. Když běžím závod a jsem v krizi, říkám si: “Až si za deset let na tenhle závod a svoji účast v něm vzpomeneš, budeš nejspíš jediný, kdo to udělá. Ostatní už to nebude zajímat, neštěkne po tobě pes, ale TY si to pamatovat budeš. TY si budeš pamatovat, jestli jsi bojoval do konce a odnesl si z toho minimálně zážitek, nebo jsi to zabalil a zážitek utnul v půlce. Otázka tedy zní: Jak na ten závod chceš vzpomínat?”
Tak běhu zdar, mnoho intenzivních vzpomínek a rozlučme se citátem toho nejpovolanějšího:
„Tak pohlížím na všechny svoje závody – beru je jako výjimečné výzvy, které se nebudou opakovat. Nikdy nevíte, jestli budete moci po závodě znovu běhat…„
– Yiannis Kouros
