Night Run Olomouc 2017: I mezi běžci se najdou tací, co se nebojí podvádět! – osobní zkušenost běžkyně Jitky Fojtkové

Na startovní čáru Night Runu jsem se postavila potřetí za sebou

Byl to celkově můj druhý závod hned po olomouckém půlmaratonu. Rok 2015. Běhala jsem jen sama pro sebe a chtěla to jen zkusit. nevlastnila jsem ani nyní nepostradatelné chytré hodinky, neměla jsem žádné zkušenosti se závody. Tehdy byl můj cílový čas 47 minut, celkově 7. místo v ženách.

O rok později, kdy už jsem byla „zkušenější“, jsem si doběhla s časem 42.37 pro 2. místo v ženách (1. Svatava Karafiátová). Takže se není čemu divit, že jsem chtěla ve „svém“ městě zase nějaký cenný kov získat. Při pohledu na startovní listinu jsem se musela pousmát: „Zase Svatava…Alespoň po roce poměříme síly!“ Přitom mi bylo ale více než jasné, jak tento souboj může skončit. A taky jsem se nemýlila.

Tento běh je unikátní tím, že běžci probíhají parkem za svitu vlastních čelovek, čímž vzniká nekonečně dlouhý světelný had. Kouzelnou atmosféru večera navíc podtrhují fanoušci na trati. Když kolem sebe slyšíte opakovaně své jméno a v tunelu kolem časomíry jsou davy tleskajících dospělých i dětí, je to úžasný pocit. Bojujete o to víc.

Běží se mi lehce a užívám si tu nádheru kolem

V 19:15 je odstartováno. 10 km přede mnou… Obvyklá trať, známí na trati i kolem ní. Jen tempo je zpočátku „vražedné“. Jak bývá u takových akcí obvyklé, začátky se přepalují. Nicméně prvních 5 km se mi běží lehce. Užívám si tu nádheru kolem. Zpočátku se ujímám 2. místa, avšak cca na 2 km mě předbíhá Svatka. Už jsem si myslela, že snad ani neběží. Z výklusu po závodě vím, že měla špatnou vstupní pozici. Musela se prodírat davy lidí, kteří stáli před startem před ní. Já se tedy ocitám na 3. místě.

Pocitově mi docházejí síly, ale vzhledem k cílovému času běžím stejně rychle, obě pětky mám téměř stejné. Zřejmě neúnavná fanynka na trati, moje máma, a spousta kamarádů zahnali únavu a nenechali mě zpomalit. Dobíhám tedy jako 3. žena, 2. v kategorii včase 42.17. Spokojenost. Naprosto jsem si závod užila. Ani jsem se nestihla vydýchat a už vidím před sebou mikrofon a oko kamery. Poučená po loňském roce, kdy jsem ze sebe nebyla schopna vydat kloudnou větu, mi rozhovor s televizí potíže nedělá. Alespoň myslím 🙂

Dobré pocity z běhu však zmizí ve chvíli, kdy nadejde čas vyhlašování

V kategorii mě vyhlašují na 3. místě. Nerozumím tomu, ujímám se tedy tohoto stupínku, ale koukám na pořadatele, namítám, že jsem 2. Zajímavé je, že 2. žena, Eliška H., se ceremoniálu neúčastní. Vzniká tedy neobsazené místo. Ihned míříme „první ženy“ k časomíře, podáváme protesty, avšak marně. Prý s tím nic udělat nyní nelze. Dle čipu běžela. Na mé námitky, že vzhledem k cílovému času byla v dohledové vzdálenosti, že Svatava nikoho jiného než mne nepředbíhala, že všichni na trati tvrdili, že jsem druhá…

Ať žije čipová časomíra

Nic. Odcházím zklamaná. Přesto doufám, že se daná věc vysvětlí. Následující dny vychází článek, kde je ona dívka uvedena jako 3., ve výsledcích figuruje jako 3. Pořadatelům píšu maily. Odezvou mi je, že běžela. Věc nenechávám být, opět se snažím podat co nejvíce argumentů. Musel přece za ni běžet nějaký muž! Nakonec mi přichází zpráva, že po druhém telefonátu se dívka rozpomněla, že vlastně neběžela! Rozpomněla???!!! Jak někdo může nevědět,že neběžel??? Z jejího chování jsem naprosto v koncích. Nerozumím, co může běžce vést k tomu,aby si nechal umístění někoho jiného, vědomě lhal. To ty ceny zaslepí někomu mozek? Každopádně nebýt jejího přiznání, nic bych nenadělala. Pořadatelé nakonec vše uvedli na správnou míru a já poběžím příští rok znova, prý zadarmo. Co říci na závěr? Ať žije čipová časomíra!