Přestože od doby norského vytrvalce první poloviny 19. století Ernsta Mensena uplynula již hezká řádka let, před jeho samostatnými vynikajícími výsledky na ultramaratonských tratích ještě i dnešní špičkové světové výkony běžců blednou.
Milovník dlouhých běhů
Narodil se 19. října 1799 v malé norské vesničce Fresviku v rodině námořního kapitána. Není proto divu, že i on kráčel po studiu na škole pro námořní navigaci ve šlépějích svého otce. Po pětiletém působení v námořní službě, v níž zažil vše dobré i zlé, toho už měl dost, a proto se rozhodl hledat jiný zdroj obživy.
Našel ho v běhu na velmi dlouhé vzdálenosti a stal se v této disciplíně jedním z prvních profesionálů. Svoji významnější premiéru absolvoval na trati dlouhé 116 kilometrů z Londýna do Portsmouthu, kterou zvládl za 9 hodin, což bylo třikrát rychlejší než poštovním dostavníkem.
V mnoha zemí Evropy pak pořádal své běžecké produkce, za něž u obecenstva nacházel jen uznání a slávu. Ta se donesla v roce 1825 až na dánský královský dvůr, kde na přání samotného krále absolvoval třináct přesně změřených okruhů o celkové délce 7 129 metrů. Potřeboval k tomu 21 minut, což znamená, že běžel každý kilometr v průměru pod tři minuty! Bylo to v tehdejší době vůbec možné?
Z Paříže do Mosky za 13 dní a 18 hodin
V roce 1832 se rozhodl, že poběží z Paříže do Moskvy. Trať dlouhou zhruba 2 500 kilometrů chtěl absolvovat za 15 dní. To vzbudilo mezi Pařížany velký rozruch, hodně se povídalo, že Mensen není schopen tak dlouhou trať s průměrným denním penzem téměř 170 km zvládnout. A proto se ani nedivme, že se jeho odvážná cesta setkala s neobyčejným zájmem.
A tak ani čtvrtá hodina ranní 11. června neodradila početné diváky, kteří se shromáždili na startu jeho běhu a mohutně ho povzbuzovali při probíhání ulicemi francouzské metropole. Jakmile ji ale 33letý vytrvalec opustil, vyhýbal se v další části své precizně naplánované trasy městům a vyhledával méně rušné komunikace. A jistě je zajímavé také složení jeho stravy – bylo to především sušené maso a chléb, ale co pitný režim? Ten se skládal – a teď se podržme – prý především z vína a rumu! Dá se tomu vůbec věřit? Problémy si nedělal ani se spaním – nocoval pod širákem, protože zastával názor, že spaní v posteli činí tělo ztuhlé a málo pružné.
K dosažení svého cíle nakonec potřeboval méně než předpokládal – jen 13 dní a 18 hodin. To ovšem představovalo i z dnešního pohledu neskutečný denní průměr kolem 185 absolvovaných kilometrů! Když se vrátil zpět do Paříže, obdržel za svůj mimořádný výkon 3800 franků a stal se živoucí legendou.
Na chůdách v Praze, na cestě do Athén pod palbou
Poměrně málo se ví o tom, že Mensen předváděl své běžecké schopnosti také v Praze. Aby dodal svému vystoupení zajímavosti, oblékl se do tureckého oděvu. O zpestření výkonu na trati dlouhé 11 130 metrů na 25 okruzích se postaral i tím, že nejdříve prošel tři kola co nejrychleji na chůdách a zbytek trasy pak absolvoval během. Pro velký zájem publika tuto produkci o čtyři dny později zopakoval. Tehdy si ji navíc ale ztížil: při běhu nesl kompas, mapu a kvadrant. Navzdory tomu zdolal stanovenou vzdálenost za hodinu a osm minut.
Po úspěšném zvládnutí náročné cesty z Paříže do Moskvy Mensenova sláva ještě vzrostla. A tak se ani nedivme, že byl v následujícím roce požádán bavorskou královskou rodinou o doručení dopisu do Athén jejich synu Ottovi, který tam byl jmenován řeckým králem. Samozřejmě že souhlasil, cestu do Řecka nepovažoval za nic mimořádného.
Krutě se však zmýlil – nejen kvůli velice obtížnému a místy doslova neprůchodnému terénu, ale i díky potížím, které ho potkaly. Byl dvakrát přepaden lupiči, okraden o pas a nezbytné pomůcky na cestu, a dokonce po něm i stříleli. Přes všechny potíže se mu však přes určité zdržení přece jen podařilo zadaný úkol splnit.
Istanbul – Kalkata a zpět, denně 140 km!!!
Na svoji další dlouhou cestu se vydal Mensen 28. července 1836. Istanbulští obchodníci ho tehdy požádali, aby přinesl jejich obchodním partnerům v Kalkatě důležité dokumenty. Mensen jim to slíbil, a proč také ne, když měl za splnění úkolu obdržet 150 anglických liber.
Jeho cesta však ani tentokrát nebyla nikterak snadná – vedla pouštěmi i horami pokrytými sněhem. Takže zatímco pro běh přes poušť používal boty s dřevěnou podrážkou, aby chránil nohy před horkým pískem, část horské trasy musel dokonce absolvovat na lyžích.
Když 27. srpna, tedy za necelý měsíc, dorazil do indické Kalkaty, dlouho se tam nezdržel, a už za pouhé tři dny se vydal na zpáteční cestu. Tu absolvoval ještě o něco rychleji, přestože spěchat už nikterak nemusel – 28. září už byl zase v Istanbulu. Nejen jeho příznivci, ale i „nevěřící tomášové“ se nestačili divit – vzdálenost 8 300 kilometrů zdolal včetně třídenního odpočinku za 59 dní, což představuje neuvěřitelný denní průměr přes 140 km!
Smrt ve 43 letech…
Několik dalších let se už na tak dlouhé cesty nevydával a věnoval se raději pořádání svých produkcí. Za ně si vydělal tolik peněz, že si mohl dovolit jejich část věnovat na dobročinné účely.
V roce 1842 se vydal do Káhiry, samozřejmě jak jinak než pěšky, odkud chtěl vyrazit na trasu napříč Afrikou k mysu Dobré naděje. Po překonání afrického kontinentu už mnoho let toužil, na svoji cestu se velice těšil a také se na ni koncem roku vypravil. Zdaleka však netušil, že bude jeho cestou poslední.
Po pětidenním putování jej totiž přepadla vysoká horečka a křeče, nebyl schopen dále pokračovat a s největší pravděpodobností zemřel na úplavici. Za několik dní našli jeho tělo náhodní chodci, kteří jej pohřbili poblíž místa jeho skonu v místech dnešní Asuánské přehrady. Bylo mu pouhých 43 let…
