„Prohrál jsem si to v hlavě.“ Kolikrát jste variaci na tento výrok od sportovců slyšeli a kolikrát jste ji sami řekli? Případně samozřejmě i optimističtější: „Srovnal jsem si to v hlavě a najednou to šlo.“ Posviťme si tedy spolu na následující paradox: Na jednu stranu většina z nás podvědomě uznává, že ona „hlava“ má na sportovní výkon značný vliv, a to nejen u motoricky náročných sportů, ale i u vytrvalostních disciplín, kde rozhoduje „hrubá galejničina“ (běh, cyklistika,…). Ovšem když potom máme shrnout tréninkové cíle a postupy, vypadne z nás následující: zlepšit efektivitu běhu, zvýšit VO2max, zvýšit laktátové prahy. Jako by tělo bylo zase jen predikovatelný stroj. Kde je tedy pravda? Jak moc hlava rozhoduje?
Turín, 1889. Profesor Angelo Mosso, renomovaný fyziolog studující mentální procesy a problematiku vyčerpání, si připravil jedinečný experiment a pokusnými subjekty mu byli jeho vlastní kolegové, ostatní kantoři. Sestrojil ergograf, tedy jednoduchý držák s kladkou, kam testovaný položí ruku a zdviháním prstu vytahuje dvoukilové závaží, dokud mu síly stačí. Je to geniálně primitivní: Ryska zdvihy zaznamenává na roli papíru, takže i zpětně mohl profesor Mosso (1846-1910) analyzovat frekvenci a razanci zdvihů, jak testovaným docházely síly. A teď to nejdůležitější: své kolegy měřil jednak v odpočatém stavu a jednak po několika hodinách verbálního zkoušení studentů. Výsledky byly jednoznačné: „pouhá“ intelektuální práce akademiků vedla ke znatelnému snížení ryze fyzických silových schopností!
Podobné fenomény, jen vnímané z jiného úhlu, pozoroval nejpozději roku 1898 Norman Triplett, americký psycholog a vášnivý atlet, když prováděl světově první experimenty na poli sociální psychologie. Triplett zaznamenal, že cyklisté jedoucí ve skupinovém závodě podávají vyšší výkony než cyklisté jedoucí sami. A přestože jeho následné laboratorní replikace byly dnes již zpochybněny, tento fenomén se pod názvem sociální facilitace navždy zapsal do učebnic psychologie, spolu s Triplettovým jménem.
Navzdory těmto a dalším objevům naznačujícím, že mozek ovlivňuje fyzický výkon, se ovšem většinová sportovní věda první poloviny 20. století jednoznačně dívala na lidské tělo jako na kvantifikovatelný aparát, takříkajíc od krku dolů. Atlet, tedy v našem případě běžec, byl zjednodušeně řečeno mechanismus, jehož výstupy odpovídaly následujícím vstupům: Kolik kyslíku na kilogram hmotnosti dokázal zpracovat, kolik energie vynaložil pro udržení daného tempa a v jakém tempu dokázal běžet, než se mu ve svalech začal hromadit onen tak démonizovaný laktát.
My sportovci instinktivně vnímáme vliv mysli na naše výkony jako něco samozřejmého, protože ho zažíváme na vlastní kůži. A projevy zájmu vědecké obce zjevně existují již od 19. století. Co víc, právě tehdy měli vědci ideální podněty i subjekty ke zkoumání, protože závody v extrémní vytrvalosti představují jeden z nejstarších moderních sportů. Pro připomenutí: vícedenní závodní chodectví, známé tehdy jako pedestrianismus, bylo v 70. a 80. letech 19. století masově sledovaným sportem, pro který se v Británii i USA stavěly kryté haly a kolem něhož existoval obří sázkařský byznys. Chodci na šestidenních závodech vyhrávali prize money v řádech tisíců dolarů (1 000 USD z roku 1880 je 27 000 dolarů v současnosti!). A již tehdy padla hranice 1 000 km, přičemž rekord vydržel s úpadkem pedestrianismu celých 96 let. Nabízí se proto jasná otázka: Proč se výzkum mentálních aspektů vytrvalosti na tak dlouho vytratil? Na základě dostupných údajů zastávám názor, že vysvětlení je dvojí.
Zaprvé: bylo dost prostoru pro zlepšení „studia těla“. Není třeba sáhodlouze popisovat, jak dlouhou cestu urazila fyziologie a medicína obecně od 19. století do současnosti. Ve chvíli, kdy moderní vědní obory zažívaly největší rozmach v dějinách lidstva a výzkum „hmatatelných“ oborů jako chemie a farmakologie zachraňoval a ovlivňoval miliony životů, studium mentální vytrvalosti bylo to poslední, co mohlo chod lidského těla ovlivnit. Jsme fyzické bytosti z masa a krve, takže upřednostnění mechanického pohledu na fungování organismu bylo – zejména v této době – naprosto logické.
Zadruhé: bylo dost prostoru pro zlepšení „výsledků těla“. Když se podíváme na výsledné časy prvních maratonských závodů (kolem 3 hodin), a hlavně na rozptyl výsledných výkonů v počátcích moderního sportu, je evidentní, že tak říkajíc bylo kam růst. Nezáleží na tom, jestli mentální stránku sportu vnímáme jako základnu, na níž se buduje fyzická forma, nebo naopak jako vrchol pyramidy, který stojí na fyzické připravenosti. Faktem zůstává, že ve vytrvalostních sportech se fyzická zdatnost jeví na první pohled jako stěžejní. Teprve v posledních dekádách, kdy i na delších tratích dochází (většinou) k vylepšování rekordů jen o drobné krůčky a kdy fyzická připravenost všech elitních atletů je maximální možná, hledají sportovci i sportovní vědci každou sebemenší cestu k vylepšení výkonů. A tak se vrací zpět na počátek…
Za onen počátek moderní diskuze o vlivu mozku můžeme bez větších kontroverzí označit druhou polovinu devadesátých let. O to více kontroverzí však dodnes vzbuzuje ten, kdo debatu rozdmýchal, tedy jihoafrický emeritní profesor Tim Noakes. Noakes, sám účastník desítek maratonů i ultramaratonů a autor olbřímí bible Lore of Running, představil ve své památné přednášce koncept centrálního správce. Je přibližně následující: Mozek, jakožto centrální správce organismu, se snaží předejít katastrofickým selháním životních funkcí, a proto nám vůbec nedovolí vydat ze sebe při sportu naprosté maximum. Neustále vyhodnocuje očekávanou délku zátěže a tomu přizpůsobuje to, jak intenzivní výkon nám povolí podat. Klíčovým aspektem je, že tento proces je podvědomý a vůlí neovladatelný.
Debata na toto téma běží – místy až zuří – dodnes, protože Noakes je znám svou nevybíravou přímočarostí a povahou skandalisty. Jeho argumenty jsou však (alespoň v této otázce) přesvědčivé, zejména dva nejjednodušší. Ten první se nese v duchu následující otázky: Všímáte si, jak málo lidí při atletice kdy umřelo vyčerpáním? Prozatím nechme nyní stranou rekreační účastníky okresních desítek a podívejme se na naprostou špičku. Atlety, kteří závodí na olympiádě, asi těžko obviníme z toho, že by jim chyběla motivace. Jsou to lidé s ocelovou vůlí, kteří obětovali roky života, aby nyní v jednom klíčovém dni bojovali o totální úspěch a doživotní slávu. Totéž platí snad ještě víc pro africké běžce, kterým prize money za vítězství na velkých městských maratonech doslova zajistí živobytí (a učiní z nich uctívané mecenáše v jejich rodných vesnicích, kde se jejich výdělky stávají páteří místní ekonomiky). Není tedy pochyb o tom, že pro vítězství by mnozí udělali vše, včetně riskování vlastního života. Ale přesto je nevidíme na cílové čáře kolabovat a za stadiony nečeká po každém závodě osm ambulancí, aby na smrt vyčerpané atlety převezly na JIP. Jako by jim něco bránilo, aby ze sebe vydali naprosto vše…
Druhým Noakesovým argumentem je naopak existence cílových finišů, a to jmenovitě i u rekreačních běžců. Jak jinak si vysvětlit, že i běžci na chvostu výsledkové listiny jsou schopní – bez ohledu na délku závodu! – vyvinout v posledních stovkách metrů tempo, jaké nedokázali udržet většinu trasy? A to přesto, že pokud by si mohli vybrat, jistě se budou snažit kýžené cíle typu „maraton pod 4“ nebo „dokončit ultra v limitu“ splnit udržováním rovnoměrného tempa, a ne infarktovým sprintem v posledních vteřinách. Není tedy logické, že s vidinou cíle jim centrální správce povolí „utratit rezervy“, které dosud z bezpečnostních důvodů držel pod zámkem, bez ohledu na sílu jejich odhodlání?
Přečtěte si také: Jak ovlivňuje stres váš trénink a svaly
Zde si dovolím přidat osobní závěr: Noakes čelí mimo jiné, kritice, že jeho teorie nemůže platit, protože ke kolapsům sportovců přeci jen dochází. To zní relevantně. Ovšem jako příklady jsou předkládáni vytrvalci jako Jim Peters, Brian Morrison nebo Dorando Pietri, známí tím, když zkolabovali v posledních metrech maratonů, resp. v Morrisonově případě ultramaratonu Western States (na stadion vběhl na prvním místě). Podle mého názoru ale všichni podobní pouze podporují Noakesovu teorii, protože k jejich kolapsům došlo ve zmíněných případech poté, co vběhli na stadion, tedy vizuálně na dosah cíle, a měli absolvovat cílové kolečko. Tito elitní atleti, kteří se nejspíš dokázali svým maximálním limitům přiblížit víc než většina smrtelníků, tak dost možná provokovali svého centrálního správce až na hranu únosnosti a on po spatření cíle jednoduše „vyhlásil konec“. Pokud je totiž skutečně ve hře podvědomý a neovladatelný program v mozku, těžko můžeme očekávat, že tento evolučně-biologický relikt pravěku chápe koncepty jako „cílová rovinka“ a „pódiové umístění“. Dokonce se domnívám, že právě tento bod hovoří ve prospěch Noakesovy teorie oproti jinak celistvější teorii Sama Marcory, které se budeme věnovat později.
(Drobná odbočka: Noakesova teorie centrálního správce je mezi běžci poměrně známá, ovšem mnohem méně se hovoří o tom, že podobný termín existoval již o sedmdesát let dříve. Přišel s ním nositel Nobelovy ceny za medicínu Archibald Hill (1886-1977), který roku 1924 vyslovil myšlenku, že to, jakým způsobem tělo upravuje krevní oběh a tedy příděl kyslíku, naznačuje, jako by existoval jakýsi správce, který kontroluje příděly v kritických momentech zátěže.)
Přečtěte si také: Jaká je tvoje motivace k tréninku
Jak moc tedy hlava rozhoduje? Řekl bych, že ve výsledku záleží na extremitě výkonu. Yiannis Kouros, nejlepší ultraběžec dějin, se svého času vyjádřil k definici ultramaratonu následovně: „Sto kilometrů nebo dvanáctihodinovka není žádné ultra! Ultramaraton začíná tam, kde končí schopnost člověka na tu trasu fyzicky natrénovat.“ Tato definice je tak epicky poetická, jak to umí jen Kouros (krom čtyřiceti světových rekordů v ultramaratonu vystudoval řecké umění a je autorem stovek básní). A přestože v absolutních číslech se těžko budeme srovnávat s prvním člověkem planety, který zdolal 300 km za 24 hodin, trvám na tom, že jeho definice je převoditelná i na nás smrtelníky a dokonce se netýká jen ultra. Všichni máme den dlouhý 24 hodin a klíčové je časové trvání zátěže v poměru k její relativní intenzitě. Kdo se rozhodne běžet maraton z gauče s minimem tréninku a stráví na trase šest hodin, zažije si své vlastní ultra, a navíc v intenzitě, která pro jeho konkrétní tělo může být prahová až nadprahová. Takový člověk se velmi pravděpodobně důvěrně seznámí se svým centrálním správcem a zažije vlastní „měkký“ limit. Kdo však podává výkon, na který důkladně trénoval, a nesnaží se zrovna podat výkon životní, bude pravděpodobně mnohem víc limitován jen mechanickými faktory, jako je okysličení a výživa.
Noakesem samozřejmě aktuální debata o vlivu mozku nekončí a po jeho správci spatřily světlo světa modely, které se snaží ještě realističtěji zohlednit všechny proměnné. Na ně se podíváme v druhé části, stejně jako na metody, jak mozek trénovat. Běhu zdar!
FOTO:
- Totálně vyčerpaný Dorando Pietri klopýtá na první pozici do cíle maratonu. Následně byl diskvalifikován za asistenci organizátorů.
- Mossův ergograf
