Momentálně mám běh na prvním místě, říká Barbora Macurová

Jaká je tvá sportovní minulost? Ví se o tobě, že si běhávala na slušné úrovni turistické závody, ale co např. atletika?

Od malička jsem byla sportovně všestranná. Hrála jsem fotbal, volejbal nebo florbal. Byla jsem taková ta holka, která neměla problém si kluky zablbnout v jakémkoli sportu. Do atletiky mě lanařila moje ségra, ale protože rodiče byli proti, nejblíže jsem se k běhání dostávala přes školní přespoláky, nebo právě turistické závody, atletiku jsem nikdy nedělala.

Nebyla to škoda? Turistické závody si běžně vyhrávala.

Rodiče na to měli jiný názor. Nemůžu říct, že jsem ke sportu nebyla vedena. To právě naopak – táta doteď hodně jezdí na kole, běhá na běžkách, zúčastnil se i několika čtyřiadvacetihodinovek, byl na Mount Blancu. Sport máme obecně v rodině, ale důraz byl spíše kladený na všestrannost než na jeden konkrétní druh sportu.

Sportovní dětství a dospívání si sice nebyla vyhraněná k určitému sportu, ale hned v osmnácti, resp. v devatenácti si běžela se sestrami B7, podruhé v čase 14:55. To je neuvěřitelný výkon…

Asi díky genetice, možná po tátovi, vytrvalost nebudu muset nikdy tak pracně trénovat. Tu nějak geneticky v sobě mám od malička a když si v hlavě řeknu, že prostě musím, tak běžím. Myslím, že silná hlava je v běhání jednou z nejdůležitějších složek.

Když se dostaneme do současnosti resp. loňského roku, právě tehdy si začala běhat pod svým současným trenérem – Tomášem Ondráčkem (PB na maraton 2:26, ½ maraton 1:10). Můžeš nám říct k němu tvou cestu?

Tomáš si mě vyhlídl na Černé hoře SkyRace, kde startovala i Magda Horká – ségra od Jirky Čípy, kterou taky trénuje. Po závodě mi napsal, jestli nezkusíme spolupracovat a bylo to. Jsem za něj fakt vděčná! Je to můj první trenér a musím říct, že mu ve všem plně důvěřuju.

Byl to šok přejít od „běhání“ k „trénování“ pod někým?

V začátcích jsem obavy měla. Sice jsem si sama uměla dát do těla, ale zároveň jsem cítila, že výkonnostně stagnuju a z odběhnutých tréninků nemám takový progres, který jsem od nich chtěla mít. Všichni mi říkali, ať se nemorduju na dlouhých závodech, ale ať piluju rychlost dokud jsem mladá a dokud to jde. S příchodem někoho nade mnou – trenéra – tak přišel i impulz pracovat na rychlosti.

Když se podíváme na tvůj tréninkový program, vidíme tam na zimní období netypicky hodně tréninků na kvalitu…

Asi je normální běhat přes zimu objem a čím je tepleji, tím se více zaměřovat na kvalitu. Poslední roky jsem to ale díky školním prázdninám a Lysá Cupu měla právě naopak. Bavilo mě být v létě celý den na horách a nemuset nikam spěchat. Čím je tepleji, tím je to pro mě lepší, v zimě mrznu – hlavně teda moje ruce – a občas kvůli tomu vypadám jak eskymák.

Momentálně cílíme s Tomem na zvýšení mého anaerobního prahu. Některé delší běhy, i když je mám v plánu jít volně, běhávám rychleji, protože se v nich cítím dobře, nebo je chci mít kvůli zimě rychle za sebou. A mimo to jsme začala mnohem více cvičit a protahovat se. Běhání je pořád jednostranně zaměřený sport a je to potřeba kompenzovat. Obecně si od zimní přípravy slibujeme, že na jaře budu běhat mnohem rychleji.

„Momentálně mám v životě běh na prvním místě.“

Trvalo ti dlouho zvyknout si na odlišnou skladbu tréninků?

Musela jsem si k určitým typům tréninků najít vztah, třeba k dráze. Do té doby běhat na rovině nějaké čtyřstovky, byl pro mě nesmysl. S odstupem času musím přiznat, že řídit se stanoveným harmonogramem je pro mě mnohem lehčí, než si sama vymýšlet alternativní tréninkové metody a zkoušet, co na mě může, ale taky nemusí, zabrat. A taky v neposlední řadě je pro rodiče mnohem přijatelnější vědět, že za tím co dělám, je nějaký větší smysl a někdo, kdo sportu opravdu rozumí.

Měla si a máš v rodině zastání v tom, co děláš?

To je komplikované. Největší podporu mám u sester, se zbytkem rodiny se snažím mít smysluplnou debatu a vysvětlit jim pozitiva sportu. Je to ale těžké…

Hádám, že narážíš na rýpavé poznámky na tvou postavu a váhu?

Jako dítě jsem byla normální postavy, když jsem ale dospěla do puberty, vytáhla se a začala více sportovat, okolí mou váhu vnímalo hrozně negativně a poznámkovalo mě. I kvůli tomu mě doma zpočátku v běhání nepodporovali. A já sama jsem se celou středí školu snažila v sobě zklidnit a najít vnitřní rovnováhu.

Tu si nakonec našla?

Trvalo to, ale jo. Na střední mi stačilo říct jednu malou výtku k postavě a dlouho jsem to v sobě řešila. Během let jsem se ale naučila svůj vývoj zkompenzovat se stravou a s výkony a znovu jsem začala být spokojená s tím jak vypadám a kolik vážím. Vím, že na jednu stranu bych měla přibrat, 45 kg je málo, ale na stranu druhou se cítím dobře, vyhovuje mi to a konečně nehledím na to, co říkají ostatní. Teď už si ze sebe umím udělat srandu.

S váhou se pojí i stravování. Jsi všežravec, nebo vegetariánka, veganka…?

Pocházím z rodiny, která si zakládala na typicky českém jídlu. Hodně tučného, mastného a hlavně, jídla musí být hodně. V současnosti se masu nevyhýbám, ale ani ho nevyhledávám. Když cítím, že ho potřebuji, dám si ho, ale že bych musela mít maso každý den, to opravdu ne. Naštěstí žijeme v době, ve které není nouze o potraviny, které složením maso buď z části, nebo úplně nahradí. A já ráda zkouším nové věci, i když se na rodinných oslavách klasické české kuchyni nevyhnu…

Myslím, že co se týká stravy, neexistuje univerzální návod jak se správně stravovat. Hledat a zkoušet co komu sedne, aby se cítil co nejlépe. To je pravidlo, kterým by se měl každý řídit.

Na druhou stranu je známo, že na ultra závodech se jí na co má tělo chuť. Co jsou tvé závodní „guilty pleasure“?

Hrozně záleží, v jakém prostředí se závod běží. Když je léto, nepotřebuju de facto nic moc jíst. Stačí mi banán, nebo něco podobně lehkého. Na LH24 mi naopak nedělá problém si dát chipsy, salám a podobně mastná jídla. Na B7 mě hnala škvarková pomazánka a Kofola. Obecně na závodech miluju hořkou čokoládu. A většinou okolo 50. kilometru dostanu chuť na slané, takže přichází čas právě na chipsy, arašídy, nebo pro mě nově objevené pizza šneky.

A co se týká gelů a doplňování minerálů a vitamínů?

Během závodu sním maximálně dva gely. A to většinou na konci. Tělo musí být navyklé na normální stravu. Naštěstí jsem v závodě žádné křeče z nedostatku minerálů nikdy neměla, takže mě zatím nenapadlo do sebe sypat tabletky během závodu. Mám ale potvrzenou chudokrevnost, chybí mi vitamín B a železo, takže to pravidelně beru. Od běžeckých známých ale vím, že je to úplně normální, zvláště u holek. Obecně se snažím najít rady ohledně takových věcí u lidí, kteří to mají podobně. Doktoři mě většinou jen vystrašili a nabídli řešení, které by mi zakazovalo pohyb. Takové známé: „Nesportuj!“ Je dobré si umět v tomhle vyhledat odborníka, který sám sportuje.

Ty si letos i přes velké rušení závodů odběhla všechny české skyrunningové mistráky a vyhrála si mezi holkami do 23 let. Jak tohle hodnotíš?

Jsem za vítězství a krásné dárky od České skyrunningové asociace ráda, jinak ale nějaké kategorie vůbec neřeším. Jediná kategorie je absolutní umístění. A to na všech závodech patřilo někomu jinému. Na LHUTu a Ještědu mě porazila Zuzka Kocumová, na Černé hoře Terka Hrochová, která je doslova atletická střela. Její osobáky z dráhy nebo silnice hovoří za vše. Faktem je, že mladých holek, které by běhaly skyrunning, je málo. A asi se není čemu divit, když skyrunningové závody se ze silničními nebo dráhovými nedají co do náročnosti srovnat.

Jaké jsou tvé plány na nadcházející sezónu?

Žádný konkrétní plán nemám. Vše co odběhám konzultuji s trenérem a momentálně mu naprosto důvěřuji. Vzhledem k tomu, že až díky Tomovi moje běhání nabralo nějaký řád a vidím v trénincích smysl, uvidím, v jaké formě budu na jaře. Domluvili jsme se, že se zaměříme na závody do vrchu a celý trénink jim přizpůsobíme. Kvůli českým mistrákům jsem se dostala i pod atletický oddíl 2bwinner, takže uvidíme, kam se to vyvine. A pokud to situace dovolí, chtěla bych se podívat s českou skyrunningovou reprezentací do zahraničí.

Foto: Archiv Barbory Macurové