Matěj Beneš byl velkým překvapením letošní Beskydské 7. Teprve 18letý mladík doběhl na 3. místě a namazal si tak na chleba spoustu zkušenějších borců. Nestačil jen na vítězného Zdeňka Hrušku a za druhým Standou Najvertem zaostal o pouhé 2 sekundy. V rozhovoru jsme si povídali o tom, jak se převýšení trénuje u Prahy, o mentální odolnosti nebo o tom, že si Matěj na půl roku vyzkoušel život profesionálního sportovce.
Jsem špatný sprinter, proto jsem se dal na ultra
Matěji, bolí tě ještě nohy po B7?
Předevčírem jsem byl běhat, takže už se pomalu vracím do procesu.
Co pro tebe takový výsledek na jednom z největších závodů u nás znamená?
Já jsem si to neskutečně užil. Ale hlavně to pro mě byla nová zkušenost, protože jsem nikdy nic podobného nešel. Jsem především rád, že jsem to ve zdraví došel a nezkazil si chuť. Naopak mě to nakoplo a doufám, že se příští rok na B7 znova ukážu.
Co říkáš na časovku, jaké to pro tebe bylo startovat „sám“?
Startoval jsem asi o půl hodiny před tou skupinkou hlavních favoritů. A bylo to pro mě super, protože, kdybych běžel s nimi, asi bych se neudržel a neběžel bych ve svém tempu. Takhle jsem běžel svoje na pohodu, první půlku jsem běžel pomaleji a stačily mi síly i na ten zbytek.
Měl jsi v průběhu přehled o tom, jak jsi na tom?
Až tak do 50. Km jsem nevěděl. Na 30. Km mě předběhl Zdeněk Hruška, takže jsem věděl, že minimálně jeden je přede mnou. Ale hlavně jsem vůbec nešel na pořadí… Měl jsem v hlavě orientační čas 14 hodin.
A zaběhl jsi to za 12:44, to je pěkný nadplán.
Jak takhle 18letého kluka napadne zaběhnout si 100 km v Beskydech? Kde se to v tobě vzalo?
Dělal jsem nějakou dobu triatlon a atletiku. Nikdy mi nešly sprinty, spíš jsem byl na vytrvalostní disciplíny. Když se to vezme, tak i pětka, desítka jsou vytrvalostní závody, ale většinou se o výsledku rozhoduje na posledních 400 m. Takže jsem se schopný odkroutit skoro celý závod s těmi nejrychlejšími a pak mě všichni v cílové rovince přesprintují. Říkal jsem si, že bych se na ultra mohl sprintu vyhnout, ale nakonec i ta B7 byla docela těsná :D. V cíli byl mezi mnou a Standou Najvertem rozdíl dvou sekund.
Na prvním ultra pokusu jsem úplně shořel
Péťa Hének mi na tebe prásknul, že to nebyl tvůj úplně první ultra pokus, že jste spolu běželi první část na CUTT v Bílých Karpatech (64km/2500m+).
Je to tak, říkal jsem si, že by to chtělo nějaký delší horský běh. Doposud jsem běžel nejvíce půlmaraton. A byl jsem strašně přemotivovanej, chytil jsem se za Peťou a běželi jsme úplně šílené tempo. Držel jsem se s ním 40 km, ale pak jsem musel zvolnit, pak jsem k tomu navíc zabloudil. A nakonec odešla hlava, křeče v žaludku, strašná krize.
A B7 už proběhla bez krize?
Překvapilo mě, jak hladce to vlastně šlo, bez nějaké výrazné krize. Jediné, kde se mi šlo hůře, bylo stoupání na Lysou. Tu část jsem jako jedinou neměl proběhanou, ten stoupák byl fakt brutální. Ale v seběhu se to zase rozběhlo a pak už to bylo v pohodě.
Měl jsi s sebou support?
Celý závod jsem se spoléhal na support, jenom na Ostravici jsem si dal trochu horké polévky z občerstvovačky. Občerstvení jsem měl hodně jednoduché – vždycky v údolí jsem si dal nějakou ovocnou přesnídávku a na trať jsem si vzal nějaké gely nebo tyčinky a hroznový cukr. Nic víc…
Pil jsi něco speciálního?
Klasika – ionťák, voda, v druhé půlce kola kvůli kofeinu.
K extrému jsem tíhl vždycky
Tys říkal, že jsi dělal nějakou dobu i triatlon. Jak ses ke sportování vlastně dostal? Pocházíš ze sportovní rodiny?
Tak nějak normálně, nic extra.
Už od mala jsem vystřídal hodně sportů. Dělal jsem florbal, pak fotbal a pár let jsem si dokonce myslel, že budu profi golfistou. Pak se to v té hlavě nějak přecvaklo a chtěl jsem dělat nějaké fyzicky náročnější sporty. Tak jsem v 15 začal dělat triatlon. To bylo super, dalo mi to dobrou fyzičku. Bohužel plavání nebyla moje silná stránka, tak jsem zůstal u běhu, který mi šel nejlépe.
Proč zrovna triatlon?
Mám kamaráda, který dělal Ironmany, takže to byla úžasná motivace. Ale celkově si myslím, že triatlon je super sport, který rozvíjí celé tělo. Ale bohužel to plavání mi úplně nesedlo.
Měl jsi v sobě myšlenku Ironmana už od začátku… Takže ultra v tobě bylo už tehdy, že?
Pokud triatlon, tak jedině plný ironman. Vždycky jsem nějak tíhl k extrému…
„Aha… ale i tak seš hustej…“
Co na to rodiče? Já jsem šel třeba první ultra v 17 (zdaleka ne na takové úrovni) a moje máma s tím měla strašný problém…
V tomhle mám štěstí. Rodiče vidí, že jsem do toho zapálený a naprosto mě podporují
A co třeba spolužáci, je pro ně „uběhnout 100 km za 12 hodin“ nějak uchopitelné nebo je to úplně mimo…
Asi to je složitější. Třeba se mě ptali, jestli to celé běžím. Když jim řeknu, že to nejde, že se velká část kopců chodí, řeknou „aha…ale i tak seš hustej“. Takže už si třeba nedokážou představit, že jít do tak prudkého kopce je někdy náročnější než běžet po rovině.
Chtěl jsem se ještě zeptat na karanténu, vás domů ze školy poslali v půlce března, že? Jaké to bylo? Dá se říct, že ti to pomohlo k 3. místu?
My jsme práce do školy neměli tolik. Poslední půlrok jsem si prakticky vyzkoušel život profesionálního sportovce, protože jediné, čemu jsem se věnoval, bylo jídlo, trénink a spánek. Ty podmínky byly geniální, klidně jsem mohl trénovat dvoufázově…
Jak teda vypadá tvůj trénink? Kdybys měl vytáhnout nějaký klasický týden…
Když vezmu poslední půlrok, kdy jsem se začal speciálně připravovat na sedmičku, zaměřoval jsem se na objemy. Rozhodně nemám naběháno tolik, co kluci co běhají ultra delší dobu. Zpomalil jsem, běhal jsem ve vytrvalostní zóně. A snažil jsem se zařadit nějaké kopce…
Chodil jsem jeden kopec třeba 20x
Jak se trénují kopce u Prahy?
Je to občas trochu složitější. Nejvyšší kopec má převýšení 200 metrů, takže to není tak špatné… Za barákem máme kopec, který není ani 100 výškových metrů, tak jsem ho šel třeba 20x. Takže se tím trochu trénuje i mentální stránka.
Jak moc ovlivňuje atletická průprava výkonnost na ultra? Co ti atletika v tomto vlastně dala?
Třeba trojku jsem běhal kolem 9 minut, to znamená trojkové tempo. Dobrý vliv to určitě mělo na běžeckou techniku a do jisté míry rozvoj vytrvalosti. Ale ty tréninky jsou úplně o něčem jiném. Intervaly, intervaly, intervaly… Samé dvoustovky na dráze.
Intervaly pořád zařazuješ? V posledních letech už úplně neplatí ultra=objem a hodně běžců běhá i krátké úseky a soustředí se na intenzitu…
Nějaké intervaly jsem dělal, třeba kiláky. Ale kvůli tomu, že jsem dělal atletiku, rychlost někde mám a musím se soustředit na vytrvalost. Většina tradičních ultra běžců má výbornou vytrvalost a pomůže jim práce na rychlosti. Já jsem přesný opak.
Co třeba seběhy? Beskydy jsou hodně technické, dělalo ti to problém nebo trénoval jsi to nějak specificky?
I když nemám příležitost trénovat v terénech, jako jsou v Beskydech, běh z kopce mě z toho baví úplně nejvíc. Párkrát jsem byl v Beskydech a během 3 dnů jsem si celou trať B7 proběhl a nic zásadního mě nepřekvapilo.
Obecně jde teď vidět, že i na závodech, kde se bralo, že je potřeba hodně zkušeností, se prosazují mladí sportovci. Viz třeba Tour de France. Čím to je?
Možná dřívější specializací… Klasický model je, že člověk dělá atletiku, ve dvaceti, pětadvaceti přejde na půlmaratony, maratony a pak až na ultra. Já jsem šel rovnou na ultra, ale to neznamená, že teď budu běhat čtyři nebo pět stovek za rok. Vidím to tak, že poběžím i příští rok jednu, pravděpodobně zase B7 a do toho kratší trailové závody a silnici. V délce půlmaratonu, maximálně do maratonu.
Půlmaraton už jsi běžel, jak jsi tam dopadl?
Půlmaraton v závodě jsem běžel jenom jednou, měl jsem, myslím, 1:17. Mám tam ale velkou rezervu, proto si chci na začátku další sezóny zaběhnout jeden půlmaraton a jeden maraton, abych věděl, jak na tom jsem.
Co máš v plánu mimo běžeckou oblast. Co plánuješ po maturitě?
Nemám to úplně vymyšlené, ale moje starší ségra studovala v Innsbrucku a když jsem se tam jel podívat, musím říct, že by se mi tam hodně líbilo. Takže je to jedna z variant…
A který obor?
Pravděpodobně nějakou ekonomii nebo marketing.
Nějaký vzkaz na závěr?
Ještě bych se vrátil k B7. Jsem strašně vděčný za to, že jsem na pódiu stál vedle Standy, který je pro mě obrovský vzor. A že jsem se s ním mohl takhle utkat. To byl pro mě splněný běžecký sen.
Díky za rozhovor a ať se Innsbruck podaří!
/foto: Trailrun.cz, Silvia Divékyová, archiv Matěje Beneše/
