„V první řadě bychom se měli naučit vychovat dobrého člověka, pak až vrcholového sportovce.“ Tato věta mi utkvěla v mysli při pročítání knihy Zdravé hranice úspěchu, která se věnuje sportovnímu prostředí dětí a dospívajících a možným nástrahám a nebezpečím.
S autorem knihy, úspěšným hokejovým trenérem, mentálním koučem a sportovním psychologem Marianem Jelínkem jsme si povídali o tom, jak v dnešní době děti ke sportu motivovat, a zároveň to nepřehnat, a kde ty zdravé hranice ve vztahu ke sportu a všemu, co s ním souvisí, v dnešní složité a informaci přesycené době hledat?
Marian Jelínek Hokejový trenér, kouč, manažer a autor řady knih včetně bestselleru Vnitřní svět vítězů. Již téměř 30 let se zabývá sportovní psychologií a mentálním koučinkem. Mezi své největší trenérské hokejové úspěchy řadí zlato z MS 2005, dvakrát titul s HC Sparta Praha a Prezidentův pohár s HC Plzeň. Individuálně spolupracuje s manažery a vrcholovými sportovci. Své mnohaleté zkušenosti využívá při přednáškách nejen asociacím a klubům napříč všemi sporty, ale také firmám z různých oborů. Je garantem oboru Psychologie pro manažery na Newton University. Je spoluautorem projektu SportMentor, kde má aktuálně online kurz o motivaci.
Jak v dnešní době, kdy se na jednu stranu děti skoro nehýbou, a na stranu druhou zase některé navštěvují několikrát týdně různé pohybové kroužky, nalézt tu zdravou rovnováhu?
Podle mě se na dětech dopouštíme 2 zásadních chyb. Buď jsme moc přísní, anebo jsme moc měkcí. Archetypálně jsme nastavení zůstávat v komfortní zóně a užívat si potěšujících prvků, třeba z dobrého, i když ne zrovna zdravého jídla, a k tomu, abychom se hýbali zcela spontánně. Ale bohužel v dnešní době ten spontánní, implicitní pohyb, jak já říkám, nám bohužel ubývá.
Jak byste ten pojem implicitní v souvislosti s pohybem vysvětlil?
Implicitní znamená, že to jde z dítěte, zevnitř, přirozeně. Implicitní učení je to nejlepší učení, které může být. Dítě to dělá samo, rádo a dobrovolně. Dříve jsme hodili tašky do kouta a šli ven hrát fotbal. Nikdo nás nenutil. Ta doba už tu není a my to chceme nahradit organizovaným pohybem. To je velmi dobře, ale má to jeden háček. Je to z rozhodnutí dítěte? Problém je, pokud tam nebudu dávat ty prvky implicitnosti. Pak to zavání tím, že to bude dítě dělat z důvodu motivačního, ale já si myslím, že by bylo fajn, kdyby to dělalo z důvodu emočního, tedy že ho to baví.
Jak toho můžeme v dnešním prostředí, třeba na těch kroužcích, dosáhnout?
Dnes ten implicitní pohyb nahrazujeme pohybem organizovaným, to je explicitní učení: někdo mě k něčemu vede. Organizované učení je úžasné, pokud tam dodržuji a ctím zákonitosti té implicitnosti, jak už jsem řekl. Ale pokud to tak není a rodiče nemají na dítě čas a jen ho chtějí někam dát, pokud tam dítě chodí od začátku s nezájmem a pak možná i s apatií, může se dokonce stát, že vytvořím úplný opak, to znamená negativní přístup k pohybovým aktivitám. A proto si myslím, že je nutné zahrnout do toho tu implicitnost. Někteří rodiče a trenéři to umí.
Jak tedy děti motivovat k lásce k pohybu, ke sportu?
Já bych ani neříkal motivovat, ale vytvářet emoční vazbu. To je něco jiného. Myslím si, že zde používáme špatný pojem, motivovat je od slova „movere“, hýbat. Tady je antilopa, utíkej! Ale my nechceme, aby dítě utíkalo primárně kvůli cíli, výsledku. My chceme, aby utíkalo primárně z radosti, že ho to baví, a to je rozdíl. A motivovat, aby mě to bavilo, vlastně nejde. Když budete běhat jen proto, že vás tatínek bude k vítězství motivovat zmrzlinou, co tím vyváříte? Emoční vazbu k odměně, ke zmrzlině, ale ne k tomu sportu.
Možná právě ta motivace v podobě odměny může přispívat k vytváření nesprávného vztahu k pohybu, a v případě odměn jídlem i k nesprávnému vztahu k jídlu?
Ano, je to tak. Vlastně tím cíleně vytváříme „cílové feťáky“. Se silnou emocí k cíli. Ale ne k té cestě. A je rozdíl, jestli miluji hru jménem tenis a chci vyhrát, nebo jestli miluju vítězství. A používám k tomu tenis. Ideální je, když je v tom rovnováha. Mě baví extrémně tenis a chci vyhrávat. Problém je, že v současné výkonové době vedeme společnost především směrem „musíš chtít vyhrávat“. A u toho zapomínáme na tu emoci k činnosti. Je to stejné jako se životem. Ideální nastavení je, že mě baví život a chci od něj co nejvíc. Bohužel lidé chtějí co nejvíc, ale vůbec se nezamýšlejí nad tím, že by je to mělo bavit.
Tady se mi líbila věta ve Vaší knize Zdravé hranice úspěchu: „Měli bychom se v první řadě snažit vychovat hlavně dobrého člověka, a až potom vrcholového sportovce.“
Ano, přesně tak. Musíme nalézt smysl toho, proč dítě na toho koníčka dávám. A smyslem je, abychom podmínkami přispívali k vytváření, respektive výchově dobrého člověka.
Má cenu na dítě tlačit a snažit se ho udržet u sportu v pubertě, kdy dítě dospívá, mění se fyzicky i emočně? A co třeba ve sportech, kde sportovci dosahují svého vrcholu právě v období dospívání?
To je hrozně složitá otázka. Samozřejmě, že to záleží na sportu, v některých raná specializace musí být, a pak jsou sporty, kde se bez toho obejdeme. Takový desetiboj, na ten se můžete začít specializovat později, třeba Roman Šebrle začal s desetibojem až v 16 letech. Gymnastiku, abyste byla dobrá, musíte začít někdy ve 3 ve 4, stejně jako hokej. Ale pojďme k Vaší otázce. Ano, je pravda, že v tomto věku nastává určitá krize, dítě se stává osobností, hormony dělají své, mění se rychleji tělesné proporce, dochází často i k překotným emotivním změnám. Proto může dítě přestat bavit to, co dosud dělalo s chutí, a může se stát, že tam přestane chtít chodit. A zde je umění rodičů, aby dokázali s dítětem mluvit tak, aby toto období s co nejmenšími následky překonali, já říkám, přežili. Co se týče toho tlaku na to, jestli má chodit na trénink, podle mě, když v životě něco děláme, potřebujeme k tomu 2 druhy energie, a ty potřebujeme po celý život kultivovat. První vychází z volních vlastností, tedy že dělám něco, co mě nebaví, ale stejně to dělám. To je ta morálka neboli morálně volní vlastnosti. Je dobré děti vést k tomu, aby věděli, že občas musí dělat i to, co je nebaví, protože to v životě budou potřebovat. Tou druhou energií je láska, že mě to baví, a tím pádem mě nikdo nemusí motivovat. V pubertě dochází často ke změně, k výkyvům toho, že mě to najednou měsíc něco nebaví, a proto musím o to víc vytáhnout morálně volní vlastnosti. Já jsem zastánce toho, že by se rodiče měli, samozřejmě nenásilnou formou, snažit dítě u té aktivity udržet.
Jakým způsobem byste to doporučoval, aby to bylo nenásilné?
Já myslím, že nejvíc nás obecně stresují věci, které nemáme časově ohraničené. Často se dá s dětmi domluvit – a ta komunikace je v tomto věku, ale i do té doby velice důležitá – a navrhnout třeba: „Pojď to zkusit aspoň do Vánoc, pak si o tom popovídáme. Vždyť by to byla škoda, kdybys toho nechal.“ Tedy to časově ohraničit. A pak je samozřejmě důležité zjistit důvody emočního výkyvu, protože to, že mě to přestane bavit, nemusí být samo sebou. Zažil jsem ve své praxi, že tam dítě nechtělo chodit z důvodu šikany, ale neřeklo to. Celkově je to v tomto věku hodně složité a nelze to paušalizovat. Obecně dochází v tomto období k velkým výkyvům emocí, a je třeba s tím počítat. Ale taky znám sportovce, kterých se puberta téměř nedotkla, anebo takové, kteří dodneška svým rodičům vyčítají, že je u sportu neudrželi.
Je dobré zahrnout do tréninku dětí péči o psychickou stránku? Využívají toho trenéři nebo oddíly?
Psychická stránka je součástí vývoje dítěte. Jsou kluby a týmy, kde to využívají i u dětí. Ale musíme si uvědomit, že to je do určitého věku především práce rodičů. Až do 10 let by to měli být primárně rodiče, kteří by měli automaticky zachovávat určité principy vývojové psychologie, stejně jako by měli automaticky zachovávat výživové principy. Čím je dítě mladší, tím tam musíte zapojit víc rodiče. Čím je starší, tím se stává samo sebou, a třeba od těch 16 let už je to o vztahu mezi trenérem a svěřencem. Pak záleží na trenérovi, a pokud se rozhodne přibrat nějakého mentálního kouče, není to na škodu, pokud s tím ten kouč už má nějakou praxi.
Ale ta puberta je tak specifické období, že to možná chce spíš kouče emocionálního.
Kde najít rovnováhu mezi zdravou stravou, naučit děti zdravě jíst a vyhýbat se průmyslově zpracovaným potravinám a cukru, které nás dnes obklopují, ale zároveň v nich nevypěstovat ortorexii?
Ve zdravém rozumu. Člověk by si měl uvědomit zodpovědnost vůči dítěti. Ale často nemáme zodpovědnost ani vůči sami sobě. Tu zodpovědnost musím budovat na bázi nějakých edukačních norem a sám se v této oblasti trochu vzdělávat. Celý smysl je v tom, že mám hledat vždycky harmonii. Pokud chceme, abychom byli zdraví, měli bychom hledat právě tu harmonii – ani málo, ani moc. Jak řekl Paracelsus: „Jed není o látce, ale o množství.“
Pojďme se podívat do běžecké komunity. Mezi elitními běžci, a především běžkyněmi, třeba vrchařkami, se často řeší každé kilo, nízká hmotnost je důležitým faktorem. Stává se, že úspěšná běžkyně najednou výrazně zhubne, 2 roky jí to skvěle běhá, vyhrává, ale pak se zraní nebo je často nemocná a se sportem, i tím rekreačním, je konec. Jak zajistit mezi závodními běžci určitou udržitelnost a jak se vyvarovat vzniku poruchy příjmu potravy či dalších problémů?
Tady jsou 2 důležité aspekty. Jestliže mám silný tlak na cílové položky, to znamená na časy a na výkon v kvantifikovatelné podobě, jsem ochoten udělat pro to úplně všechno. Jsem schopen trpět, protože mám ohromně silnou emoci k tomu, že chci vyhrát. Pokud tyto emoce od dětství někdo v někom vyvolává, respektive vytváří pro ně podmínky, dochází k tomu, že vlastně vytváříme cílové feťáky schopné udělat pro svůj cíl cokoli. A pak jsem schopen právě i toho hubnutí, a od určitého okamžiku už nad tím ztrácím kontrolu. Tělo si začne bez mojí mysli dělat co chce, respektive možná se začne i bránit proti tomu, co já chci. V každém případě mi tělo pomáhá k výkonu a já bych se s ním měl skamarádit, a ne mu ubližovat a být nepřítelem. Takže 1. bod, který vidím jako skutečně velmi kontraproduktivní, je ten tlak na výkon v pozici kvantifikovatelných prvků, jako jsou časy, body, góly. A druhá věc je, že by podle mě měla být mnohem větší edukace trenérů a rodičů svěřenců, aby pochopili, že určitými prvky duševnímu zdraví svěřence ubližujeme. Stává se, že trenér říká: „Ale vždyť to jsem takhle dělal se svěřenci vždycky.“ Ale třeba zapomněl, že teď trénuje holky a předtím trénoval kluky. Neuvědomuje si ten rozdíl.
To máte pravdu, ten rozdíl v přístupu k tréninku i k závodům se mezi dívkami a chlapci dost liší, to jsem také během závodní kariéry dobře viděla.
Ano, já mám ze své praxe srovnání a je to zkrátka jiné. Je to dané archetypálně. Holka se chce a má líbit. Čeká na svého prince, zatímco princ si vybírá, ten se nemusí nějak líbit. Proto chlapi nemají takové problémy s kritikou vzhledu, když nějakému řeknete, aby nepil pivo, že mu po tom naroste břicho, zasměje se (a jde do hospody). Zatímco ženě takovou výtkou zkazíte celý den a hned jste nezdvořilý. I když by to třeba byla pravda a ten trenér to myslel i dobře.
Ono to asi bude i individuální, znám i kluky, kteří jsou na kritiku své postavy citliví, a zase některým ženám to tolik nevadí.
Jasně, že to je velmi individuální a nelze to řešit plošně. Máme zde pojem resilience, neboli psychická odolnost. A tu má každý jinou. To, co nás mění, jsou emoční šoky, emoční vrypy, a ty v nás zůstávají. Pokud je někdo na nějakou věc citlivý, nese si každou výtku v sobě, a pak tu máte snadno náběh na nějaký problém. A někomu můžete říkat, co chcete, on se tomu usmívá a vůbec to pro něj emočně není zajímavé. Proto je tady právě tak důležitá edukace trenérů, aby tu citlivost svěřenců poznali. Aby věděli, komu tím slovem mohou ublížit, koho tím mohou pohladit a koho motivovat.
Jak se díváte v této souvislosti na vliv sociálních sítí, třeba i těch se záznamy tréninků typu strava, Garmin Connect? Myslíte si, že je takové porovnávání motivační, nebo naopak může přispět k problémům, ať již s příjmem potravy, nebo s přetrénováním, případně zraněním?
Problematika srovnávání je problematika, kterou nemůžeme vyčítat digitalizaci, ale musíme ji vyčítat mindsetu lidí a tomu, jak toho člověka vychováváme. Problematika drog přece není o tom, že tu jsou drogy, ale o tom, že vytváříme buď člověka, kterému ty drogy vůbec neukážeme, což není možné, anebo vytváříme člověka, který ví, co má dělat, i když jsou všude kolem něj a lze drogy koupit na každém rohu. To je to umění, a s digitalizací to je to samé. Digitalizace nás nenutí k tomu, abychom se srovnávali. Je to o zodpovědnosti. A tu zodpovědnost bychom měli vytvářet už v malých dětech.
Jak podle vás přistupovat k výchově dětí? Jak je učit té zodpovědnosti už od mala a nastavovat jim limity, ať již hovoříme o vztahu k pohybu, stravě, svému tělu, k prostředí okolo nich?
Limity a hranice slouží jako určité bezpečí. Dám příklad: když zavřete malou holčičku, která ještě neumí chodit, do ohrádky – zní to ošklivě, vím – samozřejmě jste jí tím vzala zdánlivě svobodu. Ale ve své podstatě ji to chrání. Jakmile se už umí bezpečně pohybovat v limitech daných tou ohrádkou, můžu ohrádku odstranit nebo zvětšit, protože to dítě už převzalo zodpovědnost a už si samo uvědomí, kde tu ohrádku má. Pokud ji to ale nenaučíte, nesouhlasím s tím, že dítě si najde své limity. Nenajde. Když dítěti neomezíte čokoládu, přejí se a bude mu špatně. Když mu dáte na výběr z jídel, vybere si logicky to, které mu chutná, ale třeba není úplně vhodné či zdravé. Je to o té zodpovědnosti rodičů a o tom naučit tomu děti. Žijeme si ve svobodné společnosti a chceme v ní žít dál. Ale možná jsme ten pojem svobody teď pojali trochu špatně a ta svoboda bez limitů nás vlastně hubí.
Zdravé hranice úspěchu
Marian Jelínek, Iveta Fárová, Pavlína Hlučková
Kam až může vést vnější tlak na výsledek a vnitřní touha po úspěchu? Jsou ambice, ctižádost a tlak na výkon vždy přínosem? Na tyto a další otázky hledají odpověď autoři této knihy. Velmi citlivě odkrývají tenkou hranici mezi tím, kdy touha po zdravém životním stylu vede ke zdraví a spokojenosti, a kdy naopak k utrpení a nemocem. Zamýšlejí se nad nejčastějšími příčinami vzniku psychických poruch a radí, jak se vyhnout chybám při motivaci mladého člověka.
Foto: PAVEL OVSÍK
