Celkové páté místo mezi skyrunnerskou špičkou, 12. místo na MS v ultratrailu. Přesto Marcela není s letošní sezonou spokojená. Více než se soupeřkami na trati bojovala od začátku léta se zraněním kotníku, které jí nedovolilo závodit naplno. Nedovolilo jí ani dokončit legendární závod CCC ve francouzském Chamonix. První „stovku“ tak úspěšně zvládla až na konci sezony v čínském Su-čou, kde v závodě Suzhou 100 Urban Trail skončila na 2. místě. A cestou domů v letadle už přemýšlí, kdy vytáhne skialpy a vyrazí na ledovec.
Marcelo, gratuluji k úspěšné sezoně završené 5. místem v SWS. Jak ji celkově hodnotíš ze svého pohledu?
Děkuji moc. Nevím ovšem, jestli slovo „úspěšné“ je pro zhodnocení letošní sezóny zrovna to pravé. Bohužel mě již od MS v Innsbrucku provázely poměrně závažné zdravotní problémy, které mi nedovolily trénovat ani závodit naplno. Trvalo v podstatě celé léto a podzim, než se podařilo zjistit příčinu bolesti kotníku. Závody jsem sice absolvovala, zdaleka však ne na „plný plyn“.
Na jaře jsem si vytyčila tři hlavní cíle: kvalitní umístění na MS v Innsbrucku, úspěšné dokončení CCC (jeden ze závodů UTMB pořádaných poslední srpnový týden v Chamonix, pozn. red.) a medailové umístění ve skyrunningové sérii. Dala jsem výpověď v práci a chtěla se běhání věnovat na 100%. Výsledné 12. místo na MS, DNF na CCC a 5. místo v SWS asi mluví za vše – letošní sezóna pro mě byla velkým zklamáním.
S jakým výsledkem jsi nejvíc spokojená, a proč? A jaký výsledek Tě zase zklamal?
Nejvíce spokojená jsem s vítězstvím v kanadském Minotaurovi. Vyhrát tak technicky náročný závod v poměrně silné konkurenci a ještě navíc v Kanadě, to byla asi třešnička celé sezóny. Hodně si vážím také vítězství ve švýcarském Verbier Marathon, což je jeden z nejkrásnějších závodů, který jsem kdy absolvovala, a kde jsem se kvalifikovala na CCC.
Rubrika zklamání je letos poměrně obsáhlá. Asi nejtěžší pro mě bylo MS. Zde člověk nezávodí jen sám za sebe, ale za celý tým a národ. Přípravě jsem věnovala maximum a cítila se opravdu skvěle. Očekávání byla veliká. Zvláště pak, když jsem ještě v půli závodu vedla. Bylo to právě zde, kde se moje sedm let staré zranění kotníku začalo ozývat. Bolest se stupňovala, až se nedalo dále běžet. Soupeřky mě začaly předbíhat, bylo mi to strašně líto, bylo mi špatně, ale prostě to nešlo. Z krize mě to trochu dostala týmová občerstvovačka, zázračný koktejl pana doktora a čerstvě připravené cappuccino. Vidět zklamání v očích všech přítomných členů výpravy bylo však hodně těžké.
Závodila jsi letos v různých lokalitách, na 3 kontinentech. Věřím, že každý závod byl něčím zajímavý. Co pro Tebe bylo největším zážitkem, ať už z pohledu trasy, okolí, soupeřek?
Já se vždycky snažím vybírat závody podle trasy a lokality. Hrozně moc mě baví cestovat, poznávat nová místa, seznamovat se s místní kulturou a lidmi, potkávat nové běžce. Nejintenzivnějším letošním zážitkem byl asi závěr sezóny v Asii. Zde jsem nejprve běžela 50kilometrový závod z UTMB série, Translantau na ostrově Lantau v Hongkongu. Podmínky úplně jiné, něž na jaké jsme zvyklí zde v Evropě. Většina trasy, i když je místními označována za trail, je po betonu. A veškeré výběhy a seběhy jsou schody. Věřte, že 2 500 výškových metrů po schodech dokáže stehna solidně odrovnat 😁. Do toho přes 30 stupňů a obrovská vlhkost. Závod krásný, ale určitě ne jednoduchý.
Nakonec jsi pak startovala ještě na jednom závodě, jaké to bylo?
Z Hongkongu jsem se pak přesunula severněji, do čínského města Su-čou (Suzhou)poblíž Šanghaje. Přijala jsem pozvání zúčastnit se ‑ jako jediná Evropanka ‑ nově vzniklého závodu „Suzhou 100 Urban Trail“. Po DNF v závodě CCC pro mě byla vidina pokoření „stovky“ velkou výzvou.
Samotný závod byl opět úplně jiný, než na co jsem zvyklá. Jak již název napovídá, velká část se běžela ve vesnicích, městem a přes nejrůznější místní památky (chrámy, pagody, buddhistické sochy). Zbývající části byly naopak šílená bludiště v čajových plantážích a bambusových lesích. Opravdu zde nejsou hory, pouze nenápadné kopce, neustále se tak běhá nahoru a dolů. Na sto kilometrech se nastoupá pouze něco přes 4 000 výškových metrů. Závod začíná ve 3 hodiny ráno a prvních několik hodin je ve znamení bloudění za svitu čelovek. Ano, značení se ukázalo být velkým nedostatkem, a závod se tak stal trochu orientačním. Ztratila jsem se asi milionkrát, jednou mi dokonce organizátor volal, že jsem několik kilometrů úplně mimo trasu. Nebyla jsem jediná, záznamy z hodinek účastníků v cíli se lišily v rámci desítek kilometrů 🙂 Kromě bloudění mě také opět provázely zdravotní komplikace, zhruba za polovinou závodu jsem vážně zvažovala se vzdát. Nakonec byla motivace silnější, rozhodla jsem bojovat a do cíle alespoň dojít. To se mi za skoro 15 hodin podařilo, přibližně hodinu za první, ale také hodinu a půl před třetí závodnicí. Konečně, moje první dokončená stovka!
Jaké máš celkové dojmy z návštěvy Asie a ze závodění tam?
Přiznám se, že před pozváním jsem nikdy neuvažovala o návštěvě Číny a už vůbec ne o trailovém závodě v rovinaté oblasti Šanghaje. O závodě neexistovaly žádné informace, oficiální web pouze v čínštině, vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Trochu skepticky jsem očekávala špínu, smog a všudypřítomné davy lidí. Překvapení mě čekalo hned po příletu do Šanghaje. Město, které má dvojnásobný počet obyvatel než celá ČR, je čisté, tiché a plné zeleně. Většina aut a veškeré skútry jsou zde elektrické. Nádherně se zde skloubí moderní technologie, buddhistické chrámy, zdobené parky i tradiční uliční tržnice. A to jídlo! To je ráj na zemi. Jen tu nikdo, ale vůbec nikdo, nemluví anglicky. O to větší sranda. Také zde nikdo neběhá a nenosí kraťasy. Pro většinu místních se tak prapodivně vypadající Evropanka probíhající po ulicích v kraťasech stala zpestřením nudného sobotního dne. Postarší ženy se hlasitě smály, někteří odvraceli zrak, jiní naopak neomaleně zírali. Nenápadně si mě natáčeli, žádali o fotku, některá auta dokonce zastavovala. Připadala jsem si trochu jako opice v cirkuse.
Letos jsi na tratích nad 80 km závodila poprvé, ať již na MS v ultratrailu, CCC nebo teď v Číně. Jak Ti takové distance sedí a plánuješ, že se delším ultra začneš více věnovat?
Letos jsem okusila ultra celkem třikrát. Vždycky jsem se považovala spíše za vytrvalce. Rychlost rozhodně není můj kamarád. Líbí se mi, že ultra závody nejsou jen o běhu, ale hodně o hlavě, o vnitřním boji, překonání sebe sama. Člověk má čas se najíst, udělat si fotku, popřípadě prohodit pár slov s ostatními běžci a organizátory. A přesně to jsou důvody, proč jsem před pár lety začala běhat, a pokud zdraví dovolí, myslím si, že je to směr, kterým se budu do budoucna více ubírat. CCC má v kalendáři na příští rok již místo jisté a DNF tentokrát neberu!
A jaké máš další cíle do příští sezony?
Primárně vyléčit kotník. Podle toho se bude odvíjet plánování sezóny. V ideálním případě bych se chtěla opět účastnit SWS, vybrat si závody, které jsem zatím neběžela, ME ve Francii a k tomu opět 2-3 ultra. Na podzim by se mi líbilo zase nějaké dobrodružství, Asie nebo třeba Jižní Amerika.
Za chvíli začíná zimní skialpová sezona, jak se na ni těšíš?
Skialpová sezóna už pro většinu závodníků začala. Uplynulý víkend se konal první závod SP. Jen co se po příletu z Asie adaptuji na sníh a mínusové teploty, vytáhnu lyže ze sklepa a vyrazím na ledovec. Snad se mi do začátku ledna, kdy se koná skialpové ME, podaří kvalitně natrénovat. Teď mám sice pocit, že bych raději zůstala v příjemných dvaceti stupních, ale na skialpy a hory se v hloubi duše už těším.
Jak zvládáš závodit v plném nasazení celý rok, bez nějakého delšího odpočinku? A jaký sport je pro Tebe vlastně ten „důležitější“?
Můj problém je v tom, že neumím odpočívat. Neumím si představit, že bych měla několik měsíců pauzu. Myslím, že kdybych nezávodila na skialpech, našla bych si nějaké běžecké závody i přes zimu. Letní sezóna je fyzicky podstatně náročnější. Skialpy jsou pro mě vlastně formou aktivního odpočinku.
Je mi jasné, že můj přístup není zdaleka učebnicový, a že jej spousta lidí odsuzuje. Závodím i přes zdravotní problémy, a když si pořádně ani neodpočnu, tak ať se nedivím. Slyším to často. Těžko se to vysvětluje, takto je to pro mě prostě přirozené a hlavně, pořád mě to baví!
Foto: SWS, David Švestka
