Marcela Vašínová: běhání je ideální forma pohybu v horách

/Rozhovor z léta roku 2020/

Marcelo, až do loňska tě mezi běžci téměř nikdo neznal. Jak dlouho běháš a jak ses k běhání dostala?
Myslím, že jsem naprostý anti-prototyp běžce. Většina běžců, se kterými jsem se prozatím seznámila, se k horskému běhaní dostali postupně, když je přestalo bavit běhání na dráze/silnici, mají za sebou roky dřiny a tréninku, zmáknutou techniku apod… Já jsem nikdy účelně netrénovala, nemám trenéra, neznám techniku a vlastně jsem ani nikdy neběžela na dráze. Dnes už si nevzpomenu na prvotní impuls, ale stále si pamatuji svůj první „běh“ :)… to bude asi 7 let zpátky… Bydlela jsem v Praze, kousek od Kunratického lesa, a jednoho dne jsem „to“ šla zkusit, vzala jsem si svoje Scarpy Mojito (ano, ideální běžecké boty) a po cca půlhodině a 3 km na asfaltu jsem se s puchýři sotva dobelhala domů… tvrdé (doslova) začátky mě však neodradily, koupila jsem si svoje první běžecké boty a vyrazila vstříc Kunratickým trailům… Více jsem začala běhat až po odstěhování do Rakouska před 4 roky, nádherná příroda okolí jezer v Salzkammergut k výběhům přímo vybízí. Tou dobou jsem stále nechápala, jak může někdo běhat do kopce, vždyť je to kolem těch jezer tak krásné. Jen velmi postupně jsem přidávala menší kopečky, zdolávala první vertikální metry a zjistila, že běhání je vlastně ideální forma pohybu v horách. Začala jsem běhat nástupy na ferraty, které byly vždycky mojí velkou zálibou, pak i nějaké lehčí ferraty, a tato kombinace technického běhání a zároveň lehkého lezení mě přivedla ke skyrunningu. Jak neustále říkám – nejsem žádný běžec, takže mne nejvíce vyhovují dlouhé závody s velkým převýšením a technickými pasážemi – člověk pak vlastně nemusí moc běžet J. V roce 2018 jsem se ze srandy a s hodně velkými obavami přihlásila na svůj první „ultra“ trailový závod – třicetikilometrový Weissee Gletscherwelt Trail, který je součástí známého a českými běžci velmi oblíbeného GGUT – při 31 stupních ve stínu a s neskutečnými křečemi jsem s úžasem doběhla do cíle v Kaprunu jako první žena, a tak odstartovala svou běžeckou „kariéru“.

Dělala jsi předtím nějaké jiné sporty?
Sport obecně miluju a je to pro mě nejpříjemnější způsob trávení volného času – ať už lyže, kolo, badminton nebo jóga, nebráním se ničemu. Nikdy jsem se žádnému sportu nevěnovala profesionálně, na hobby úrovni jsem od mala hrála tenis a pozdeji amatérskou badmintonovou ligu. Vždycky jsem měla ráda hory a veškeré aktivity s nimi spojené. Teď v Rakousku chodím přes zimu několikrát týdně na skialpy – je to pro mě ideální forma tréninku a letos jsem celkem úspěšně účastnila i prvních skimo závodů. V létě mě kromě běhání hodně baví silniční cyklistika, zvláště pak dlouhé výjezdy (a samozřejmě i sjezdy) do horských pasů, jako je třeba Stelvio nebo Glocknerstrasse.

Jak hodnotíš loňskou sezónu? Kterého výsledku si ceníš nejvíc?
Úžasné, nečekané, trochu jako z pohádky. Loňská sezona pro mě vlastně byla první opravdová závodní sezona. Zúčastnila jsem se celkem 14 závodů převážně v Rakousku a na všech skončila na stupních vítězů. Vyhrála jsem rakouskou skyrunningovou sérii a pro mě opravdu nečekaně se kvalifikovala na mistrovství Evropy ve skyrunningu (velké díky Samovi Strakovi za nominaci a za to, kolik času a energie věnuje rozvoji skyrunningu v Čechách!) a následně na mistrovství světa v dlouhém horském běhu. Já a člen reprezentace ČR v lehké atletice? Před rokem bych řekla „Haha, dobrý vtip“. Nejvíce si cením dvou výsledků – a to právě zlata ze skyrunningového ME v kombinaci (počítají se dohromady výsledky VK a SKY) a třetího místa ze Skymasters (závod jen pro kvalifikované běžce ze světové skyrunningové série) v italském Limone. Právě úspěch na Skymasters mi otevřel dveře do světa elitních závodů. Velkou odměnou za úspěšnou sezonou pro mě byla nabídka stát se členem mezinárodního Dynafit teamu, kterou jsem s radostí přijala.

A který závod se ti nejvíc líbil a kam by ses chtěla vrátit?
Jelikož pro mě závody nejsou jen o snaze vyhrát, ale převážně o tom poznat nová místa a nové lidi, řídím se mottem, že život je příliš krátký a zajímavých závodů je příliš mnoho na to, abych se vracela na stejná místa. Jednu výjimku bych možná přeci jenom udělala, atmosféra závodu, profil trati a prostředí Vysokých Tater mě natolik okouzlilo, že bych si ještě jednou ráda zaběhla Tatranskou šelmu ultra. Mezi další závody, které se mi hodně líbily a které bych podobně orientovaným běžcům doporučila, patří rozhodně GGUT a bulharský Pirin.

Máš vynikající výsledky na závodech od vertikálního kilometru přes skyrace až po dlouhá ultra. Jaké závody máš nejraději, co se týče délky i terénu?
Jak už padlo výše, nejvíce mi vyhovují technické závody s velkým převýšením a ve vyšší nadmořské výšce. Myslím, že tam mám právě výhodu oproti klasickým běžcům. Co se délky tyče, nejraději mám maratonské distance, závody s délkou mezi 40 a 60 km. Ale uvidíme, co budu říkat letos po CCC :).

A co silniční půlmaraton nebo maraton, lákalo by tě si je zaběhnout?
Ne, vůbec a raději ani nechci vědět, jaký by byl výsledek :).

Vím, že již pár let žiješ v Rakousku. Tam jsou možnosti pro běh v horách i pro jiné sporty asi skvělé. Jak jsi spokojená s podmínkami pro trénink a kde nejčastěji trénuješ?
Do Salcburku jsem se odstěhovala právě kvůli horám. Pro trénink horského běhu asi jen těžko hledat lepší podmínky (možná Innsbruck). Přímo za prací mám „Hausberg“ všech obyvatel Salcburku, 1 970 m vysoký Untersberg, který je s převýšením cca 1 300 m na 4 km, množstvím žebříků a zajištěných míst ideální tréninkovou lokalitou. Všude v okolí je spousta nádherných hor vyzývajících k dlouhým výběhům, ať už to jsou berschtesgádenské Alpy s dominujícím Watzmannem, slunečné Tennengebirge nebo impozantní masivy Hochkönigu a Dachsteinu, prostě pro běžce ráj!

Jak hodnotíš běžeckou komunitu v Rakousku?
Běh je tu hodně oblíbený, závodů nepřeberné množství a skyrunning a trailrunning tu mají podobně jako v Čechách velmi schopnou a aktivní organizační základnu. A čeho já si osobně hodně vážím je, ze mě jako cizince přijali do komunity velmi vřele a dokonce poupravili pravidla některých soutěží tak, aby se mohli účastnit i sportovci, kteří mají v Rakousku pouze trvalý pobyt a nemají rakouské občanství.

Již v úvodu jsi zmiňovala, že si běháš sama, bez nějakých tréninkových plánů. Vyhovuje Ti to takto, nebo to plánuješ nějak změnit a s někým tréninky konzultovat?
Ano, nemám trenéra ani tréninkový plán. Běhám podle sebe, když mám chuť a náladu. Je možné, že by se moje výsledky pod odborným dohledem zlepšily, ale momentálně nemám v plánu moji „přípravu“ jakkoliv měnit. Je pro mě absolutní prioritou, aby byl běh radostí a vášní, a ne povinností.

Zařazuješ do přípravy i nějaké další sporty?
Ano, pres zimu prakticky neběhám (maximálně jednou týdně) a většinu času věnuji skialpinismu. Pres léto pak mezi závody volím jako formu aktivního odpočinku právě silniční cyklistiku. Pro protažení a relaxaci pak zařazuji jógu a bouldering.

Řešíš nějak stravu a výživové doplňky?
Teď už čtenáře asi moc nepřekvapí, když řeknu, ze neřeším J. Z výživových doplňků používám pravidelně jen magnezium, protože hodně trpím na křeče v chodidlech. Jinak se stravuji naprosto normálně, jim hodně zeleniny, ovoce, ořechů, mléčných výrobků a miluji ryby a plody moře. Před závodem si dám večer těstoviny, ke snídani bagetu se sýrem a avokádem, ovoce a kafe s mlékem – ti co mě znají, ví, že bez cappuccina ani ránu! S sebou na závod pak pár tyčinek z ořechů a sušeného ovoce, obyčejnou vodu a na občerstvovačkách si nejraději dám sýr, zeleninu se solí, ořechy a banán. Zařadila bych i pivo a cappuccino, ale toho jsem se zatím nedočkala :).

Jaká je Tvoje nejoblíbenější forma regenerace?
Po dlouhých závodech většinou jídlo a kafe 🙂 – není lepší čas na brunch než neděle po sobotním závodě, to jsem pak schopná u stolu strávit hodiny. Po závodě si téměř vždy zajdu na masáž, a když mám možnost, zařadím i saunu. Jinak upřednostňuji aktivní formu regenerace – procházky, kolo a jógu.

Závodíš především v zahraničí. Je nějaký závod v Čechách, který tě láká?
Určitě jsou v Čechách závody, které bych ráda zařadila do kalendáře, problém je ovšem s casem a pro mě většinou dlouhou dojezdovou vzdáleností. Letos bych chtěla přijet v dubnu na Ještěd. Hodně by mě lákal i Jesenický maraton a Perun, ale ty bohužel kolidují s jinými závody. Tak třeba příští rok.

Děkuji za rozhovor a přeji úspěšnou sezónu!