Do olympijských her v roce 1904 prošel maraton dalším výkonnostním vývojem. Předpokládalo se proto, že kvalitně obsazený závod v americkém St. Louis bude sledován s velkým zájmem. Na jeho startu se však 30. srpna 1904 sešly jen dva tisíce diváků. Na čtyřicetikilometrovou trať vyběhlo 32 běžců z 5 zemí za nepříjemné teploty ovzduší 28 stupňů ve stínu.
Podvodník Lorz
To, co se ale dělo na trati, nemá nic společného s krásnou tradicí královské atletické disciplíny. O toto nelichotivé hodnocení se zasloužili Američané Frederick Lorz a Thomas Hicks. Ten první z nich kvůli křečím nastoupil v průběhu závodu do kolem jedoucího vozidla, když předtím oznámil rozhodčím, že závod vzdává. Šest kilometrů se svezl a rázem se dostal do vedení.
„Auto mělo poruchu, jdu pěšky, závod jsem už dávno vzdal,“ oznámil rozhodčím, kteří jej následně dostihli. Krátce nato si však Lorz stopl další automobil a vystoupil z něho až na 32. kilometru, když řidič odbočoval z tratě. Odpočatý pak pokračoval v závodě a cílem proběhl svěží v čase 3:13:00.
Tam jej přivítal jásot diváků a podvodník si vychutnal veškeré pocty olympijského vítěze, nechybělo ani blahopřání prezidenta Roosevelta a polibek jeho dcery Alice. Ve své troufalosti a drzosti šel tak daleko, že poskytoval novinářům první rozhovory a rozdával autogramy.
Další filuta na „druhém“ místě
A když se pak v bráně stadiónu po čtvrthodině objevil skutečný vítěz, totálně vyčerpaný Thomas Hicks, byl uvítán dokonalou lhostejností diváků. Ti oslavovali Lorze, jiný běžec pro ně v té chvíli prostě neexistoval. Trvalo celou hodinu, než se na jeho podvod přišlo. Bránil se tvrzením, že to zpočátku považoval za žert, ale po veškeré slávě už neměl sílu říci pravdu. Byl proto po zásluze diskvalifikován.
Ale ani Hicksovo vítězství nebylo regulérní. Na trati byl doprovázen dvěma muži – trenérem a manažerem. Ti se o něj starali tak „pečlivě“, že mu sice nedovolili napít se, ale naproti tomu mu neváhali podat místo vytoužené vody dvakrát zřejmý doping – strychnin. A tak když vysílenému maratonci, který trpěl halucinacemi a nebyl už schopen běhu, nepomohlo ani toto nedovolené povzbuzení ani kropení teplou vodou z doprovodného parního vozu, uchopili jej z každé strany v podpaždí a doslova jej vlekli směrem ke stadionu.
Cílem už prošel zbědovaný závodník sice sám, ale jen v podvědomí – byl tak vyčerpán, že se nezúčastnil ani slavnostního vyhlášení výsledků. Hicks dosáhl času zhruba o půl hodiny slabšího než předcházející olympijští vítězové Luis a Théato – 3:28:53. Pro druhé místo si doběhl Francouz Albert Corey za 3:34:52 a třetí byl v čase 3:47:33 Američan Arthur Newton, který na předcházející olympiádě skončil pátý.
Neslavný konec závodu
Velké horko, nedostatečný přísun tekutin a značné množství prachu na silnici rozviřovaného automobily vykonaly své. Kromě diskvalifikovaného Lorze 16 vytrvalců závod vzdalo, nejhůře však dopadl Američan William Garcia. Ten se na trati zhroutil, byl převezen do nemocnice, kde podle nepotvrzených zpráv prý zemřel.
To byl neslavný konec olympijského závodu označovaného v zahraničních komentářích jako „maraton bez lesku“.
