Maléry kondičního běžce – úryvky z knihy Oldřicha Čepelky

O čem celá knížka je? Jak se píše v letáku, jsou to desítky epizod ze života autora, jenž se svojí aktivitou či zcela náhodně dostává do prekérních situací, které někdy řeší on, někdy někdo jiný a někdy vůbec nikdo. To vše na pozadí skutečných událostí od 50. let přes roky 1968, 1989 až po současnost. V různých městech ČR a v různých zemích Evropy, kam jej život zavál. Z Náchoda přes Mariánské Lázně do Liberce, od Finska přes Portugalsko po Korsiku. Bizarní příběhy, průšvihy, maléry.

A pozor, je to psáno i pro neběžce! A bez čísel a bez výsledků v cíli. (Podle Oldy je na celém životě nakonec nejdůležitější ta cesta, ne jednotlivé výsledky.) – A teď pár úryvků:

Švýcaři podle české metody?

Těžil jsem ale také ze svých předlistopadových pokusů. V 1. polovině 80. let jsem s kolegou zpracoval jednoduchý způsob porovnávání výkonů běžců různého věku. Nešlo o spekulace, ale o exaktní výpočty postavené na takzvané regresní analýze několika tisíc skutečných výsledků, které naši běžci dosáhli v závodech od 10 km po maratón. To otevřelo cestu k porovnání výkonů veteránů s mladšími běžci.

Proto jsem také vše zpracoval do článku a poslal do časopisu Atletika. Odpověděl mi Karel Bláha: jejich časopis ani atletický svaz rozhodně nebudou podporovat soutěžení veteránů a už vůbec ne jejich běhy do kopce… (Od té doby se pořádají pravidelné soutěže veteránů v dálkových bězích i v bězích do vrchu. Později je spolupořádal i K. Bláha.)

Odmítnutý článek jsem tehdy přeložil do angličtiny a poslal poštou do Švýcarska. Tam, jak už víme, byli organizátoři Evropského poháru v bězích do vrchu a protože náš Běh na Ještěd byl jediným závodem tohoto poháru, který se uskutečňoval v zemích sovětského bloku, mohli si mě zapamatovat.

Odpověď ale nepřišla. (Totiž po letech jsem se dozvěděl, že přišla, ale stopil ji nějaký člen StB…)  Zato konečně přišel listopad 1989. Vzpomněl jsem si na tehdejší pokus, našel jsem ten článek, přepsal na stroji a poslal ho do Švýcarska znovu. Přišla odpověď: „Děkujeme za článek, ale už jste nám ho před několika lety poslal.“

Čili malý trapas. Ale pak dodatek: „Několik závodů ve Švýcarsku se už léta vyhodnocuje vaší metodou!“

Pozvali mě k sobě a skutečně, v přiložených propozicích nejbližšího závode, z Gex do Crozet, stálo: „Výsledky se vyhodnocují metodou Oldřicha Čepelky.“ Jen tak mimochodem, ten závod byl zas ve Francii, pár kilometrů za Ženevou, ale my tehdy prostě mohli všude. Bylo to na počátku 90. let, Sametová revoluce ještě občas rezonovala na stránkách novin i v televizi.

Nicméně to byl jen začátek. Roberto de Munari (tehdy čerstvý důchodce) mne totiž pozval na pár dnů přímo k sobě do Ženevy. Nezapomenutelný byl náš příjezd (manželka a dcera dosvědčí). Na příjezdu do Ženevy byly takové zácpy, že jsem se rozhodl poslat obě ženské napřed pěšky. Měli jsme totiž domluveno (poctivým dopisem! mobily nebyly), že se dostavíme do jeho bytu v centru města někdy do 15 hodin. A my byli stále v dopravní zácpě.

Když jsem se konečně probojoval k jeho domu, zaparkoval auto a vyběhl po schodišti k jeho bytu – zrovna odcházel. „Ah, Olda! Welcome to Switzerland.“ Přátelsky mne objal, vtiskl do ruky nějaké klíče a asi švýcarsky (J) pravil. „Tady jsou klíče, já jdu spát k Noël. Přijdeme zítra asi v deset a pak spolu vyrazíme do města.“ A byl pryč.

Představte si: viděl nás poprvé v životě, přijížděli jsme z chudého Československa a on mi prostě dal ve dveřích klíč od svého skvěle vybaveného bytu v centru Ženevy!

Jen tak mimochodem, Noël byla jeho přítelkyně, rovněž důchodkyně. Její jméno znamená prostě – vánoce. Čili byla to Vánočka. Ale zas abyste se jen nesmáli, studovala tehdy univerzitu třetího věku, tuším obor přírodní meteorologie.

100 korun pro famózního vítěze

Ale taky my jsme zvali. Ohlásila se k nám domů, bylo to už v roce 1991, dvojice mladých lidí, Colin a Allison. Vraceli se z Tater přes Čechy a byli z Walesu. Přivítali jsme je s velkou zvědavostí a oni nezklamali. Byli zrovna na předsvatební cestě (to je taková britská zkouška odvahy) a jak se ukázalo, oba běhali. Allison kondičně a právě začínala (kvůli Colinovi, jak jinak), ale Colin Donnelly byl už tehdy slavný běžec, byl to – jen tak mimochodem – mistr Velké Británie v horských bězích. Držel také rekord v přeběhu velšských tisícovek. Ony jsou sice nižší než ty naše (měří tam přece v yardech, ne v metrech), ale zato na rozdíl od českých kopců začínají níž u moře a bývají strmé.

Když přišel víkend, vzal jsem je oba na závod blízko Turnova – na Běh Kalichem. To je pískovcový prostor s mnoha cestičkami, prudkými výběhy a seběhy, se schody v podobě kořenů nebo kamenů a taky s prudkými zatáčkami. Při závodě jsme museli vypadat jako zuřiví tanečníci. Já však běžel jen kratší závod, abych mohl Colinovi fandit a také mu radit, přece jen to bylo bloody cizí prostředí.

Probíhalo to tak, že dopředu se brzy vypracoval Jirka Čivrný, tehdy náš přední vytrvalec. Colin se zavěsil za něho a společně obíhali první kolo ze dvou. Vždycky jsem si čelo závodu nadběhl zkratkou mezi skalami a Colina povzbuzoval nadšenými výkřiky. Obdivoval jsem jej, jak se Jirky drží. Vydrží? No ale ve druhém kole, když si Colin trať omrkl, zvýšil tempo a dvěma trháky se Jirky zbavil, aby v krásném sólu završil své vítězství. Všichni jsme byli tím výkonem v extázi, zvlášť když vytvořil skvělý nový traťový rekord. Takže sláva.

Věnoval nám teplou klobásu (bylo mu blbě, jak člověku bývá po každém vysilujícím výkonu) a čekal s námi na vyhlášení vítězů. A už to bylo tady, já mu překládal, a když ho vyhlásili, poslal jsem ho na bednu. Pořadatelé mu vtiskli do ruky obálku – prémie za vytvoření traťového rekordu!

Peníze za vítězství se tehdy teprve začaly dávat, před rokem 1990 se samozřejmě nedávaly, a tak jsme byli spokojeni dvojnásob. Colin přišel mezi nás, pochlubil se putovním pohárem (který mu hned vzali), diplomem a nakonec otevřel obálku s prémií. Tam – sto korun!

„Kolik to je?“ zašeptal s nadějí v hlase.

„No víš,“ začal jsem opatrně a rozpaky se drbal na hlavě, „to jsou asi tak… dvě britský libry.“ V tehdejším kurzu samozřejmě.

Dodnes mám před očima jeho užaslý pohled. Za famózní traťový rekord obdržel – dvě libry. Méně než u nich činí startovné na venkovském přespoláku. Místní obyvatelé si Colina zapamatovali, jeho rekord totiž stále ještě platí. Avšak řekl bych, že si ten závod zapamatoval i Colin. Doufám – v dobrém.

Teď, v říjnu 2015 musím dodat, že jsme se po mnoha letech s Allison opět uviděli, když jsem byl nedávno v severním Walesu s Frantou Pechkem na Mistrovství světa v horských bězích. Viz https://www.svetbehu.cz/franta-pechek-ctvrty-na-mistrovstvi-sveta/. Allison bydlí ve vesničce blízko dějiště závodů, u obrovského břidlicového lomu vysoko nad jezerem. S omluvným úsměvem hned první podvečer k jezeru sestoupila a dobrou půlhodinu plavala ve vodě, která měla maximálně 12 stupňů. Je na to zvyklá, o dva týdny později už stála na bedně (jako veteránka, je jí 48) po horském triatlonu, který měl několik stovek účastníků. Sestával z plavání v tom studeném jezeře, z obtížného horského cyklistického okruhu a z výběhu a seběhu z hory Moel Siabod, jakých tam mají spoustu. Zejména výběh bažinatými loukami a seběh po volně nakupených balvanech je ale něco, čeho by se naši pořadatelé asi sotva odvážili…

Oldřich Čepelka Celoživotní kondiční běžec, nar. 1948 v Náchodě v 80. letech zakladatel Běhu na Ještěd (tehdy jako silniční běh z Liberce a jediný závod ze socialistických zemí zařazený do evropského poháru v bězích do vrchu CIME) a propagátor běhů do vrchu (později jako každoroční pohárová soutěž) + v 80. letech propagoval a organizoval běžecké závody do vrchu dětí a veteránů (tehdy proti stanovisku atletického svazu!). V 90. letech spolupracoval s pořadateli ve Walesu a Skotsku, organizoval účast českých běžců např. na Snowdon Intl. Race obyčejný účastník mnoha maratónů (s časy přes 3 hodiny), silničních a terénních běhů a běhů do vrchu (ten, kdo spolutvoří účast a velikost veřejných závodů :). Autor knihy Maléry a já, jehož nejdelší kapitola se zabývá jeho vlastními bizarními příběhy při bězích v ČR a v zahraničí.