Kolega „Snížák“ z redakce HYDRO magazínu se rozhodl, že si musí splnit svůj sen. Pokořit Beskydskou 7. Jak ho to napadlo, jak se připravuje a co všechno pro to už udělal? Pojďme ho společně sledovat.
Beskydská Sedmička, jak krásně to zní. Když navíc člověk zjistí, co se za názvem skrývá, je to až neuvěřitelné. Hned jak jsem o tomto podniku slyšel poprvé, bylo jasné, že to nezůstane jen tak. Ten název se mi vryl do paměti a kdykoliv jsem od té doby byl s přítelkyní v Beskydech (pochází odtud), představoval jsem si, jaké to asi musí být překonat všechny ty vrcholy naráz…
Co jsem vlastně zač?
Letos na to konečně po několika letech výmluv a marných pokusů dojde, možná je na místě říct spíš musí dojít. Když jsem se o svém záměru zmínil před redakcí Svět Běhu vyvolal jsem trochu rozpačitou reakci, nicméně se rozhodli mě podpořit a dát mi několik prvních rad do běžeckých začátků a trenérsky se mě ujmout. Naposledy jsem pořádně běhal na základní škole přespolní běhy, které mi docela šly, ale veškerou fyzičku jsem zazdil na škole střední, kde jsem soutěžil jen v pití piv a rumů a kouření „startek“, a taky jsem v tom byl docela dobrej. Nemůžu říct, že jsem nesportovec, jezdím hodně na divoké vodě a dost toho přes rok natrekuju, ale 90 km s převýšením bezmála 6 000 metrů to bude jiná liga.
Abych to ale vzal popořadě. V loňském roce jsem naznačil a v letošním jsem už vyhecoval kamaráda Matese, že bychom tu B7 jako mohli zkusit. Každý máme ve svém okolí pár lidí, kteří už závod absolvovali, ale nadšená slova jsme neslyšeli od nikoho, spíše se dokola opakují výrazy jako utrpení, masakr, nesmysl, bolest, ukrutná bolest, halucinace a podobné. To moc kuráže nedodá, ale proč to alespoň nezkusit. Naštěstí máme k sobě ještě třetího člověka, který má rád když to hodně bolí a ten to asi všechno vyhecuje. Přidal se David, který sice díky přehnanému tréninku řešil zánět šlach, ale zvládl se dát do kupy, a tak jsme přihlášení ve třech. Znalí vědí, že to znamená, že nepůjdeme to nejdelší verzi, ale i tak to asi bude stačit.
Jak s tréninkem vlastně začít?
Nezbývá než trénovat podle not od Světa Běhu. Po poradě s redakcí Světa Běhu v dubnu jsem ale taky moc optimismu nepobral: „No hele, měl by sis nejdřív zkusit uběhnout 20 km ať víme, jak jsi na tom, a pak prostě začít běhat a běhat a běhat podle nějakýho plánu. Snažit se uběhnout co nejvíc dlouhých běhů a zároveň si neutavit nohy. Měl bys dát alespoň 30 km za týden a časem uvidíme jak dál.“ 20 km ať víme jak na tom seš? No to je přece hned jasný, že blbě.
Nicméně jsem si to v hlavě nějak srovnal, rozhodl se, že 20 to nebude, ale že třeba deset zkusím a ejhle, ono to docela šlo. Neběžím nijak rychle, ale vydržím běžet bez zastávky pomalým tempem. První výběh 8,6 km a cítím se celkem v pohodě, to jsem nečekal. Brzy následuje ona desítka za 1:17:43, aby se bylo do čeho odpíchnout a pak už si tak nějak běhám. Naděje, že si splním přání překonat vrcholy Beskyd žije, ale….
Přihlášky jsou doma, konec výmluv a začít makat
Po měsíci postupného zlepšování se přichází brutální pracovní měsíc, kdy nemám na sport nejmenší pomyšlení a všechno je v háji. Můžu začít znovu. Když ale dorazí potvrzení o přijetí přihlášek (což se stalo před pár dny), je jasné, že už se nevykecám(e) a je potřeba se do toho znovu opřít. Takže teď mám necelého čtvrt roku na to, abych se sebral a začal zase makat, ať se doplazím až do toho zatracenýho Frenštátu.
Vy všichni, co se běháním trochu (nebo trochu víc) zabýváte, si asi poklepete na čelo a řeknete si, že dřív skončím na vozíku, ale tak uvidíme, třeba se nakonec budeme všichni divit.
