Dvě stě sedmdesát pět kilometrů s šestnácti a půl kilometry převýšení může být pro nejednoho běžce slušná měsíční porce. Linda Beniačová s Martinou Dvořákovou ji zdolaly během osmi dní na jednom z nejkrásnějších etapových závodů světa – Transalpine Run – a dokončily jej na krásném čtvrtém místě. Jak se na takové závody připravit, co je na Transalpine Runu tak neobyčejného a jak celý tento závod probíhal? Nejen na to jsme se zeptali Lindy Beniačové.
Linda Beniačová
Linda je ambasadorka značky Dynafit, hlavně ale běžkyně tělem i duší, narozena na Slovensku, v Žilině. Od dětství měla na dosah Malou Fatru, kde začala jako dítě rozvíjet svůj pohybový talent. Během dospívání se věnovala týmovým sportům, v zimě lyže, snowboard a skialpy. Běhu se Linda věnuje naplno hlavně v posledních letech. Nejen jako trailová běžkyně, která se účastní závodů o různých délkách od 10 do 110 km, ale i jako trenérka pomáhající rozvíjet svůj talent i dalším lidem v klubu Running zone, který postavila na nohy a který poctivě buduje s týmem fajn lidí.
Lindo, jak ty, tak tvá parťačka Martina máte za sebou závodní výkony, o kterých mnoho běžců jen sní. Kam zařazuješ čtvrté místo na loňském Transalpine Runu?
Do top běžeckých zážitků! I po půl roce od dokončení, když si na to vzpomenu, mám z toho závodu jen ty nejkrásnější vzpomínky. Byl to můj první etapový závod a rovnou takový. Vždyť jen ta představa, že během osmi dní proběhneš čtyři země – Německo, Rakousko, Švýcarsko a Itálii – je neuvěřitelná. Rozhodně se tam chci vrátit.
Když říkáš, že to patří do tvých největších běžeckých zážitků, na jakém místě je závodění?
Myslím, že až na tom posledním. Prvně je to pro všechny zúčastněné velký běžecký svátek – něco jako v Chamonix při konání UTMB, kdo nezažil, nepochopí. Za druhé je to výzva pro tebe a tvé tělo. Jestli to dáš fyzicky, psychicky. A až pak je nějaké to závodění s vidinou stupňů vítězů.
Po druhé noci v tělocvičně jsme si uvědomily, že ten hluk a smrad nedáme…
Liší se běžecké týmy nějakým způsobem oproti týmům na českých ultra závodech?
Velmi. Potkávají se tam lidé, kteří se celý rok nevidí a přijedou z opačných konců světa. Loni tam v jednom páru byla Kanaďanka a Novozélanďanka. Jsou tam páry v důchodovém věku, které to berou především jako dovolenou a jdou to „turisticky“. Navíc s přibývajícími dny se začínáte navzájem poznávat, seznamovat. Během etap si vždy s někým popovídáte. Je to velmi přátelské.
Když se dostanu k závodu, jak probíhal klasický den v průběhu závodu?
Brzký budíček, snídaně a vyráželo se na trať. Etapy zabíraly většinou 4-6 hodin, přičemž informace o následujícím dnu jsme dostávaly na pasta party předchozí večer. Na ten jsme ale přestaly chodit a místo toho více spaly. Po etapě jsme co nejrychleji našly potok, ve kterém jsme nechaly vymrznout nohy. A pak klasika – zavodnit, pořádně se najíst, protáhnout se a brzy jít do stanu spát.
Do stanu?
Startující si mohli vybrat ze tří možností, kam půjdou spát. Nejdražší variantou byl snad za dalších tisíc euro, mimo startovného, luxusní hotel. Druhou levnější možností byl klasický penzion. Anebo, jak jsme to měly my, za 130 euro spaní v tělocvičnách. V ceně navíc byla i pasta party, tak jsme to vzaly. Po druhé noci jsme ale pochopily, že všudypřítomný hluk a v pozdějších etapách závodu i smrad fakt nedáme. Náš support nám tak vždy v průběhu etapy našel v daném místě kemp, kde rozložil stan a nachystal vše potřebné.
Důležité nejsou kilometry, ale čas strávený v horách
Co dalšího se v průběhu závodu změnilo?
Používání hůlek. První dva dny jsme běžely bez nich a všechny páry se na nás dívaly, jestli víme, co děláme. Neměly jsme ve zvyku běhat čtyřiceti až padesátikilometrové závody s hůlkami, navíc když v prvním dnu bylo převýšení jen 2 300 metrů na 40 kilometrů. Během druhého dne jsme ale pochopily, že se ta únava nakumuluje a hůlky jsou v takových závodech nepostradatelné.
A co bys změnila v přípravě na takový závod po této zkušenosti?
Čas strávený v horách. Ve výšce. Tatry, Alpy. Jestli běžecky nebo turisticky, to už je jedno. Hodně párů nebylo čistokrevnými běžci, ale viděly jsme na nich, že jsou zvyklí na horský terén – skály, prudká stoupání a klesání. Přípravu bych zaměřila ne na naběhané kilometry za čas, ale na hodiny strávené v horách. Tam byl znát velký rozdíl mezi námi a páry na stupních vítězů.
Jak tedy probíhala vaše příprava?
Za mě nijak zvlášť. Musela jsem to kombinovat s prací, a protože jsem v Brně, do vysokých hor jsem se dostala vzácně. Posledních pár týdnů jsem se snažila zvýšit objem, ale Marťa na tom byla kilometráží úplně jinde. Ta jede jako stroj.
Měly jste i společné tréninky nebo soustředění?
Zajely jsme si do Vysokých Tater a snažily se toho nachodit a naběhat co nejvíce. Ale to jen na pár dnů. Marťu navíc omezil úraz nohy….a opět běhat začala až dva týdny před závodem. Do té doby jen cvičila nebo jezdila na kole. Je to ale strašný dříč a závod dala bez problémů.
Na TAR se chceme rozhodně vrátit!
Když se vrátím k průběhu závodu. Měly jste na trati slabou chvíli, krizi nebo něco podobného?
Naštěstí se nám slabé chvilky vyhnuly, i když v jedné etapě jsme neměly stejné informace o průběhu a Marťa mi lehce utekla. Etapa se začínala vertikálním kilometrem, který ale byl počítán závodníkům odděleně. Protože jsme nechodily na pasta party, nedozvěděly jsme se to a etapu jsme začínaly s domněním, že se VK počítá společně. Marti to ale na startu někdo řekl a mně ne. Byly jsme domluvené, že i když bude rychlejší, vždy ji chci vidět, ale ona mi přesto utekla. Nahoře bylo pár slziček s pár minutami nebavení se, ale vše jsme si to rychle vyříkaly a byly jsme zase v pohodě.
Přes všechny tvé odpovědi to zní jako krásná běžecká dovolená a zážitek. Musím se proto zeptat, chystáte se tam znova?
Rozhodně! Je to nádherný běžecký zážitek, na který se chci vrátit. Tento rok to s Marťou nepůjdeme, to mám v plánu jít s někým jiným, na odpověď možného parťáka pořád čekám, ale příští rok se tam chceme společně vrátit.
