V sobotu 6. ledna 2018 se v Itálii konal extrémní závod La Cora della Bora, jehož nejdelší trasy S1 Ipetrail dlouhé 164 km s převýšením 5500 m+ se zúčastnil i náš redaktor Miroslav Jančík, v následujícím článku se dozvíte, jak si závod užil.
Rok se s rokem sešel a já jsem tu
La Corsa della bora je závod v Itálii poblíž Terstu. Má několik tratí, přičemž „královská“ měří 167 km s 5500 metry pozitivního převýšení. Vloni jsem si tu vyzkoušel asi nejpopulárnější trať na 57 km a byl jsem z ní nadšen. Závod nabízel atraktivní trať, perfektní organizaci, skvěle zásobené občerstvovačky a kvalitní zázemí. Po doběhu jsem s respektem sledoval borce s černými startovními čísly, kteří zrovna dokončovali Ipertrail, nejtěžší trať. S kamarádem, se kterým jsem tu byl loňský rok, jsme se hecovali,že příští rok to určitě zkusíme. Rok se s rokem sešel a já jsem tu.
Podívejte se na další fotografie k článku…
Vyzkoušet se má všechno
Plný očekávání, naděje, snů, ale i respektu a obav. Přeci jen je to už slušná porce kilometrů. To člověka nutí k myšlence: Proč? Nejjednodušší odpověď je: Prostě protože si chci dokázat, že na to mám. V životě jsem nikdy nic tak dlouhého neběžel a přeci vyzkoušet se má všechno. K mému štěstí se mi nabídla kamarádka Helča, že pojede se mnou jako support. Tak jsem měl alespoň zajištěno, že po závodě se o mě někdo postará a posadí mě na autobus domů.
| Jedná se o extrémní závod, který vede podél zálivu až na zasněžený vrcholek Slavniku v Itálii. Více informací o S1 Ipertrail najdete v termínovce. Můžete si také přečíst reportáž – osobní zkušenost z ročníku 2017 z kratší trati S1 Trail od běžce Míry Jančíka. |
Do Sistiany, místa startu/cíle závodu, jsme dorazili po obědě. Náhodou jsme měli ubytování asi tři minuty chůze od zázemí. Proto jsme neztráceli čas a šli jsme nachodit nějaké kilometry šmejděním po Sistianě. Když už mě začínaly bolet nohy, tak jsme vyrazili vyzvednout startovní balíček. Krom různých reklamních blbinek, trička a gatí jsem hlavně vyfasoval dřevěnou bednu a GPS lokátor.
Do bedny si mám dát věci, které budu potřebovat na závod. Bedna mě pak bude čekat v každém depu. Přemýšlím, co si do ní všechno dám a ve finále krom náhradního oblečení a pár tyčinek je bedna skoro prázdná. Proto se divím, když vidím přeplněné bedny soupeřů. Asi je něco špatně, ale nevím co. Bednu nicméně odevzdávám a jdu na předstartovní meeting. Dozvídáme se spoustu věcí o trase a taky, že počasí bude pěkně na prd. Start první vlny v deset večer už nestíhám, protože jsem doma a cpu trasu do GPSky, abych mohl jít už spát.
První hodiny běžíme ve tmě
Čtvrtá ranní je fakt špatná doba pro vstávání a je úplně jedno, že se vstává na start závodu. Na stadionu se nás sešlo asi třicet. Zrovna neoplývám nadšením, že tu můžu být. Ani žádný příval radosti či adrenalinu se nedostavil. Asi je to způsobeno tím, že trasa je tak dlouhá, že to přijde časem a třeba i několikrát. První hodiny běžíme ve tmě, směrem na Terst po horském úbočí. Je tu tolik cestiček a pěšinek, že jakmile se dostanu do čela skupinky, tak zjišťuji, že běžím sám, protože jsem někde špatně zabočil.
Jediné, co mě zneklidňuje, je absence plných stolů jídla
Než vyjde slunce, které zůstane celou dobu pod mrakem, tak se ztrácím ještě několikrát. Nemůžu furt koukat do GPSky a zároveň pod nohy. Dobíhám na první občerstvovačku a zjišťuji co a jak. Najdu si bednu, můžu se v ní prohrabat, pak bednu odevzdám a frčím dál. Jediné, co mě zneklidňuje, je absence plných stolů jídla, na které jsem se těšil již z minulého ročníku. Je tu jen teplá a studená voda. Říkám si, že třeba až na druhé občerstvovačce bude jídlo, a tak se nezneklidňuju.
Tuto část trasy si trochu pamatuji z loňska a běží se mi dobře. Občas nějaký prudký výšlap, rychlý seběh, nebo studená přeháňka. V Terstu jsem viděl asi nejškaredější panelák vůbec .Všechno ale krásně klape, jediné co, tak skoro pořád běžím sám. Průšvih začíná až při doběhu na druhou občerstvovačku. Nikde žádné jídlo. Jen teplá a studená voda. V tu chvíli mi dochází, proč ostatní měli plné bedny a já mám průšvih. Mám dost času na přemýšlení, jak problém s jídlem pořeším.
Už to není běžecký závod,ale spíše souboj člověka s přírodou
Cirka na padesátém kilometru, kdy jsem přeběhl do Slovinska, jsem narazil na hlavní silnici, kde v dálce stojí budova s obrovským Burgerem ve znaku. Neváhám ani minutku a za chvilku se už cpu párkem v rohlíku a druhý si beru s sebou. Kopečky mi nějak nevadí, pořád běžím sám, mrholí a občas si omylem zaběhnu mimo trasu. Takhle to jde až do setmění. Pak začíná druhé dějství. To, kdy je tma, mlha, prší a fouká vítr. Už to není běžecký závod, ale spíše souboj člověka s přírodou. Pěkný survival race. Hned na začátku tohoto zpestření mě čekaly nejvyšší kopečky celého závodu. Člověk jen stoupal po hřebeni neznámo kam a vždy, když jsem se podíval vpřed nebo do GPS, tak mě lískal ledový déšť do obličeje.
Následný sestup na občerstvovačku na 80 km by se dal vyhodnotit jako regulérní bloudění v lese. Stezka nikde, značky nikde, zato všude mlha a déšť. Koukal jsem jen na trasu v GPS a prodíral se lesem. Nic nenaznačovalo stezku. To byla vážně pruda a trvalo to věčnost dostat se na občerstvovačku. Tam jsem potkal dost běžců. Některé z mé vlny, některé z té předchozí. Rozdávala se tu polévka a bylo tu i větší zázemí. Já se tu chtěl zdržovat co nejméně, přesto 40 minut jsem tu projedl ani nevím jak. Prokousávám se pořadím a z další občerstvovačky vybíhám už jako čtvrtý.
Čeká mě nejdelší čtyřicetikilometrový úsek
Z něj mám tolik zážitků asi jako z celého zbytku závodu. Občas zabloudím, to je normální. Běžet se skoro nikde nedá kvůli počasí a stavu stezek, to je taky cajk. Vlka vazelínou plaším spolehlivě. Pak ale v deliriu dělám neplánované kolečko a běžím směrem zpět. Až když potkávám své soupeře tváří v tvář, tak vím, že jsem to trochu podělal. Větší průšvih nastává někde na hřebeni kolem deváté ráno. Podle mého plánu jsem již v sedm chtěl doběhnout na občerstvovačkuna 140. km, ale místo toho je devět hodin, já jsem v kopcích a vybila se mi GPS. Záložní plány hoří jeden za druhým. Pobíhám po hřebeni sem a tam a střídá se ve mně beznaděj s naštváním.
Počasí se už umoudřilo, zato moje chodidla jsou v jednom ohni
Po hodině zoufalství si vzpomenu na své hodinky. Měl jsem svoje Fenixi zapnuté na trasování od začátku závodu a při hlášení o vybité baterii jsem je vypnul. Teď přišla jejich chvíle. Naštěstí potvrdili svoji pověst a vydržely mě navigovat další dvě hodiny až na kontrolu. Počasí se už umoudřilo, zato moje chodidla jsou v jednom ohni. Už se mi to nechce řešit a tak se vydávám na poslední úsek cesty. Chvilku se ještě předbíhám s jedním boříkem, co mě doběhnul, ale když zabloudím, je rozhodnuto, že ho nechám před sebou. Nehledě na to, že už nevím, jak normálně došlápnout, tak spíš pomalu pajdám vpřed. Už vím, že je to kousek do cíle, přesto to trvá strašně dlouho.
Poslední kilometry u pobřeží jsou nekonečné
Sílu do žil mi vlijí až závodníci na krátké trase, kteří mají společné poslední dva kilometry. Tam hrdě vyprsím své číslo Ipertrailisty a poklusem si to štráduji na stadion. Za necelých 34 hodin si v cíli plácám s moderátorem a je z toho 5. místo mezi muži. Až příště budou někde psát, že tento trail je časově o 25 % delší, než letní traily, budu to brát více na zřetel. Teď už pomalu usínám i vsedě a jsem moc rád, že bydlím takový kousek od stadionu.
Byla to má první stomílovka, navíc v zimě, takže nemám s čím porovnávat. Pro mě docela tvrdé prostředí, těžký terén, ale organizačně zvládnuto na jedničku. Získal jsem spoustu zkušeností a přišel jsem snad jen o nehet na palci. Stále tedy převládá více pozitivních dojmů. Kdo by si chtěl zpestřit zimní přípravu a naběhat nějaké objemy, tak tento závod rozhodně doporučuji. Zvlášť při takovém závodě platí, že hlava je více jak polovina úspěchu.
