Kristiina Sasínek Mäki je známou tváří české atletické scény. Její dlouhodobě vynikající výsledky poukazují na tvrdou sebedisciplínu a silnou motivaci. Dokazují to i čtyři české národní rekordy, které má na svém kontě. Zároveň z ní jde cítit, že ji běhání a tréninky doopravdy baví, a sama si myslí, že své výkony posune ještě dál. Právě se vrátila ze své již druhé olympiády v Paříži. V závodě na 1 500 metrů, kde se jí o jedno místo nepovedlo postoupit do semifinále, ale už sní o třetí olympiádě v roce 2028 a chce posunout nejen své osobní maximum, ale i český národní rekord na 1 500 metrů. Jak hodnotí svůj výkon v Paříži v porovnání s Tokiem, jak zvládá náročnou tréninkovou zátěž s malým synem Kaapem, jak se jí trénuje ve spolupráci se značkou Puma a jaké má cíle do budoucna? O tom všem jsme si povídaly jeden srpnový den.
Schůzku si dáváme v příjemné dejvické kavárně Místo, kam dorazí s tříletým synem Kaapem. Tatínek, také profesionální běžec Filip Sasínek, má zrovna trénink, tak nám bude Kaapo dělat společnost. Je moc hodný, občas zašvitoří, že by si chtěl dát ještě dortík, ale jinak je úplně klidný. Z Kristiiny také cítím klid a pohodu, zdá se spokojená. Je to teprve týden po návratu z olympiády, kde si splnila již podruhé svůj sen.
Gratuluji ke krásnému výkonu na olympijských hrách. V porovnání s Tokiem asi nebudeš tak nadšená, ale přeci jenom, pro nás smrtelníky je samotná účast super výsledkem. Jak se aktuálně cítíš a jak vnímáš zpětně svůj výkon?
Každý sportovec je smutný z neúspěchu, ale já sama si uvědomuji, že je důležité být vděčná za to, co je. Byly doby, kdy jsem na olympiádu koukala v televizi a říkala jsem si, že tam asi nikdy nepojedu se svou tehdejší výkonností. Ale samozřejmě když to vezmu sportovně, ten výsledek je, jaký je, a nebudu říkat, že tam nebylo žádné zklamání.
Jak bys porovnala OH Paříž vs. Tokio z hlediska atmosféry?
Samozřejmě úplně jiná zkušenost. Byla to moje druhá olympiáda. V Tokiu to bylo unikátní a myslela jsem si, že to bez diváků bude divné, ale nakonec to vlastně až zas tak nevadilo. V Paříži jsem pak vlastně nečekala, že to bude divácky až tak nabité.
Jak na tebe divácká kulisa působí?
Silně, protože ten dav lidí má takovou hybnost. Člověka to nabudí a přejíždí mu husí kůže po celém těle.
V Tokiu jsi zaběhla český národní rekord. A do toho jsi byla čerstvou maminkou (7 měsíců po narození syna Kaapa, pozn. redakce). Mělo právě čerstvé mateřství vliv na to, že jsi zaběhla tak skvělý čas?
V Paříži jsem nepostoupila pouze o jedno místo a byl to typově dost podobný rozběh jako v Tokiu. V první části se běželo trochu pomaleji a na konci na krev. Kdybych se probojovala do semifinále, bylo by to určitě úplně jinak. Postoupily tam totiž holky, které měly podobný nebo i horší osobák, a tam si zaběhly brutální osobák. Bylo to tím, že měly den volna po rozběhu, a ta atmosféra byla samozřejmě lepší. Takže takhle zpětně to vypadá, že se tam toho stalo o dost míň než v Tokiu, ale viděla jsem tam cestu o to jedno místo. Byla jsem navíc připravená líp než kdy jindy, odběhala jsem tréninky jako nikdy předtím. Ale tohle je prostě velká akce, kde o velkých věcech rozhodují malé rozdíly.
Ten rozdíl od toho postupového místa byl opravdu dost malý.
Navíc to bylo se Španělkou, kterou jsem v Tokiu v rozběhu předběhla. Ale tam se postupovalo na malá „q“ (tzv. malá „q“ jsou postupová místa podle času, pozn. redakce), takže ta nakonec postoupila také.
Ale v Tokiu byl jiný systém postupů.
Jo, přesně tak, tam se po odběhnutí všech rozběhů postupovalo podle časů. Tady to tak nebylo, postupovalo šest prvních a ostatní musely do opravných běhů. Čímž se vlastně ztratil celý den volna, takže i kdybych se z oprav dostala do semifinále, měla bych nevýhodu 3. závodního dne v řadě, což je u běhu na 1 500 metrů celkem náročné.
Co se týká výkonu, myslíš si, že mohlo mít vliv to, že jsi byla v Tokiu teprve 7 měsíců po porodu? Říká se, že některým ženám potom vzroste výkonnost. Ty jsi zaběhla osobák a český národní rekord…
Myslím si, že to mohlo mít vliv, ale nedokážu to posoudit, jelikož znám hodně příkladů z praxe, kdy to vliv mělo, a kdy zase žádný zvláštní. Ale myslím si, že zásadní vliv mělo i to, že jsem vlastně během těhotenství chodila spíše takové klusy a tělo si odpočinulo, nešla jsem do vyšších intenzit.
No a před Paříží jsi letos měla zase problémy s achilovkou…
Myslím si právě, že to bylo podobné, že jsem si díky tomu 3–4 týdny odpočinula. A potom jsem právě odběhala tréninky, které jsem nikdy předtím neběhala, takže jsem z přípravy měla velmi dobrý pocit.
Užila sis olympijskou atmosféru, nebo ses musela soustředit čistě na výkon?
Před závodem v Paříži jsem byla zaměřená čistě na ten výkon, a pak by se dalo říct, že jsem si to užila. Ale v Tokiu to bylo úplně jiné, tam jsme nikam vyjet nemohli, takže to bylo čistě sportovní. Navíc jsem se dostala do finále, a byla jsem tedy celou dobu zaměřená čistě na výkon. V Paříži to z hlediska „užívání si“ bylo výrazně lepší.
Jaké podmínky byly v Paříži pro atlety?
Je to olympiáda, takže bydlení je pro všechny stejné. Hotely mají sádrokartonové zdi, kde je slyšet úplně všechno. Když někdo jde na záchod, který je hned za zdí, slyšíš všechno. Ale to bylo stejné i v Tokiu, akorát tady o něco lepší. V Tokiu bylo naopak lepší jídlo. V Paříži ale byla výhoda, že se tady mohl jít člověk najíst i mimo vesnici do restaurace. Navíc tady bylo možné mít s sebou rodinu a kamarády.
Jako matku by mě zajímalo, jak tak náročnou přípravu dokážeš zvládat s malým dítětem?
Teď už Kaapo chodí do školky, takže ten dopolední trénink je vyřešený a ten odpolední se většinou střídáme s manželem.
Tvůj manžel (Filip Sasínek, pozn. redakce) je také profesionální běžec – jak náročná byla společná příprava na olympiádu, a hlavně ve chvíli, kdy se on nedostal?
Bylo to pro nás těžké v tom, že Filip měl také naději, že se na olympiádu dostane, ale bohužel s každým blížícím se týdnem zjišťoval, že na OH spíš nepojede. A to nebylo úplně jednoduché, protože ta nálada doma pak byla úplně opačná, než by být měla.
Jak vypadá takový tvůj běžný den?
Vstávám zhruba před sedmou, pak vezeme Kaapa do školky, následuje dopolední trénink, pak oběd, nějaká regenerace. Následně chvíli odpočinek, vyzvednout syna ze školky, pak je druhý trénink, kde se střídáme v hlídání, večeře a jdeme spát. Je to hodně pestré
Máš nějaké volné dny?
Volné dny mám většinou, když někam cestuji. Jinak za týden mám 2 dopoledne volná. Celé dny moc volné nemám.
Přizpůsobuješ nějak trénink svým pocitům, nebo jedeš striktně podle plánu?
Když trenér vidí, že to není zaběhnuto tak, jak by to mělo být, upravuje. Rozhodně to není tak, že by mi napsal na týden plán a jelo se striktně podle toho. Třeba teď před Paříží – já jsem letěla ve čtvrtek a o víkendu měl syn zažívací potíže, takže jsme jeli do nemocnice. Na mě to skočilo až v úterý. Naštěstí jenom v mírnější fázi a ležela jsem jenom den. Ubrali jsme tedy ten den trénink a poupravili ho před cestou.
Dle ČAS máš trenéra Pavla Trunku. Jak dlouho spolu spolupracujete?
Spolupracujeme od roku 2016 a je to můj třetí trenér. Pavlovi je 77 let, ale i přes svůj věk zvládá hodně věcí. Samozřejmě mi třeba nejezdí tréninky na kole nebo se mnou nejezdí na soustředění mimo Evropu. Ani do Paříže nejel, protože ono to sice vypadá, že to je super, ale ono se tam za ten den nachodí klidně i 20 kilometrů. To už pro něj není.
Jak sleduje tvé tréninky?
Voláme si. Nekontroluje mi Garmin, ale věří mi, co jsem odběhala.
Chodíš někdy taky běhat pro radost?
To je hodně častá otázka. Já to beru tak, že mám radost z tréninku samotného, i ten mě baví, takže to nerozděluju. Pak někdy chodím běhat s lidmi pro zábavu, že se mnou někdo běží rychleji. Ale spíš bych řekla, že si hledám hezká místo pro trénink samotný.
Kde nejčastěji běháš?
Určitě ve Stromovce. Tam je i měřený okruh, ale zase tam bývá hodně lidí, takže když chci mít čas pro sebe, jdu někam jinam. Ráda chodím na cyklostezku podél Vltavy v Troji, tam se dá běžet i 10 km možná i víc po rovině.
Tvoje nejoblíbenější vzdálenost na závodech?
Je to asi 1 500 metrů, líbí se mi ta dynamika vývoje v závodě. Samozřejmě se mi to líbí nejvíc, když mám formu a všechno jde samo, ale asi mám ráda i tu horší část, kdy se mi úplně nedaří, kdy to člověka nějakým způsobem sejme. Dokážu si z toho pak vždycky vzít něco do budoucna, protože nemůžu říct, že na sportu je všechno jenom skvělý. Je to určitě tak svým způsobem správně, že se to houpe i do těch horších chvílí.
Patnáctistovka je asi také hodně o taktice?
Tak on to běžný divák úplně nevidí, ale když sleduje trochu časomíru, pozná, že chvíli se běží pomaleji, různě se to tam přelívá a kope. A postupně se to zrychlí na tempo, kde člověk už moc netaktizuje, protože má co dělat s tím, aby to dohonil.
Co tobě vyhovuje víc? Rychlejší závod od začátku, nebo taktičtější s rychlým závěrem?
Mám ráda oboje, protože při rychlém závodě od začátku se běhají osobáky, což je skvělé, a člověk se zase dostane někam, kde ještě nebyl. Ale u toho taktičtějšího běhu s rychlým koncem člověk zase předběhne rychlejší holky, protože třeba umřou v tom sprinterském závěru. Takže pro mě je zajímavé určitě oboje.
Aktuálně jsme v redakci testovali třetí generaci bot PUMA Deviate Nitro 3, ve které běháš i ty. Jak se ti v botách trénuje a jak vůbec hodnotíš posun ve vývoji značky od začátku spolupráce?
Puma se z pohledu běžeckých bot v poslední době hodně zvedla. Za naši více než roční spolupráci jsem si našla své tréninkové oblíbence, které používám nejčastěji a v nichž zažiju právě to, že běžím a víc nevnímám. Jsou jimi zmiňované Deviate třetí generace. Běhala jsem i v předchozí generaci tohoto modelu a vnímám tam velký posun, elitky jsou lehčí a svižnější a klasické Deviate 3 jsou taky o něco lehčí než dvojky, přitom stále tlumící. Celkově tedy hodnotím tuhle už třetí řadu velmi pozitivně.
Jaké jsou aktuálně tvé cíle?
Určitě bych chtěla vydržet do další olympiády (Los Angeles, 2028, pozn. redakce) a samozřejmě vím, že to je za 4 roky. I když mi okolí neustále předhazuje, že už nejsem nejmladší, myslím si, že moje tělo je ještě silné, že bych to určitě nechtěla ještě zapíchnout. Ale zatím nevím, kterou disciplínu bych tam chtěla běžet.
A které by to případně mohly být?
Asi maraton, ale zatím nevím, jak to bude. Ve hře je i 5 000 a 10 000 metrů, ale tam musí člověk myslet i na to, že i přesto, že běží výborný čas, od čela závodu dostane třeba kolo, a to je takové demotivační. Oproti tomu je ta patnáctistovka dobrá v tom, že tam člověk fakt bojuje až do konce.
A jaké máš nejbližší cíle?
Halová mistrovství Evropy a světa. A právě mistrovství světa se bude konat v Tokiu (13.–25. září 2025, pozn. redakce), což je pro mě takové symbolické.
Jaká jsou tvá přání, čeho bys chtěla ještě v běžecké kariéře dosáhnout?
Na to se mě ptali novináři už po závodě, zda budu prodlužovat kariéru na 1 500 metrů. Já tam ale pořád nemám splněný svůj cíl – běžet 1 500 metrů pod 4 minuty. Je to pro mě taková nesplněná meta.
Takže dokud nezaběhneš pod 4 minuty, s patnáctistovkou nekončíš…
Nechci, aby se z toho stal hon na čarodějnice a já to běhala do 40 let jen proto, že to chci zaběhnout. Nějakým zdravým úsudkem, který mám na základě svých tréninků, si myslím, že na to mám. Rozhodně bych se o to nesnažila, kdyby to bylo nereálné. Takže reálné to určitě je.
Víš, kde máš aktuálně ještě limity, abys dokázala běžet rychleji?
Tohle je spíš otázka na trenéra. Jsou třeba možnosti běhat všechno rychleji nebo víc, ale za letošní sezonu to z tréninkového pohledu úplně neplatí – víc odběháno = lepší časy. A ještě se mi teda žádnou sezonu nestalo, že bych svůj nejrychlejší čas běžela v prvních závodech sezony. Většinou jsem měla ten vrchol až někdy v srpnu. Nejrychlejší čas mám někdy z května, takže to je taky věc k zamyšlení. A samozřejmě na technice běhu se dá pracovat vždycky.
Přemýšlíš do budoucna, že bys přešla na delší distance či silniční závody?
Jednou jsem si zaběhla půlmaraton z tréninku na 1 500 metrů, nijak extra jsem se na to nepřipravovala. Zaběhla jsem 1:13:51. A navíc mě ty delší tréninky docela baví. Také mi přijde, že tam nemusím vydávat takové úsilí jako při tréninku na 1 500 metrů, takže bych to tam do budoucna i viděla.
Chtěla bys někdy sama trénovat běžce?
Přemýšlela jsem nad tím a asi by mě to i bavilo, ale museli by moji svěřenci být do tréninku stejně zapálení jako já. Od malička totiž nemám z kolektivních her ve škole ráda, když se do toho musí někdo nutit. A jako trenér je důležité umět k tréninku motivovat, aby k němu svěřenec přistupoval pozitivně a s chutí.
Jak se díváš na závody pro hobby běžce, zúčastnila ses někdy takového závodu?
Běžela jsem už Birell Grand Prix 10 km a mám to ráda, protože je tam ten „vibe“ hobby běžců, kteří už jedou z domova oblečení, nachystaní na závod. Nerozcvičují se a jdou do toho po hlavě, na konkrétní závod většinou netrénují. Já si vždycky říkám, že je to asi bude hrozně bolet. Ale je to skvělý, protože to má celé úplně jinou atmosféru, než když je nás 12 profíků na dráze, kteří na sobě nenechávají znát žádnou nervozitu a nic podobného.
