Výtěžek z knihy Ti, kteří utíkají pěšky od Milana Daňka byl věnovám na pomoc legendárnímu mexickému kmenu Tarahumarů. Kniha popisuje život a historii kmene Tarahumarů, přírodních běžců, a českou výpravu na běžecký závod s nimi.
Výtěžek z prodeje knihy Milana Daňka TI, KTEŘÍ UTÍKAJÍ PĚŠKY a filmu RUN FREE je využíván k pokračování práce započaté Caballem Blankem (Micah True, 1953-2012). Podpora je určena k realizaci komunitních projektů k zachování kulturních tradic Tarahumarů – Raramuri a zlepšování životních podmínek těchto legendárních běžců, indiánských obyvatel Měděných kaňonů v Mexiku.
| Čtěte také: Úryvky z knihy Ti, kteří utíkají pěšky. Kniha se snaží na pravou míru uvést skutečnost o legendárních běžcích z mexických Měděných kaňonů. |
Za přispění vydavatele a dalších dárců (Petr Červinka, Jana Sekalová, Luboš Brabec, Daniel Orálek, Ludmila Šmídová a další) byla společně nashromážděna a zaslána na konto Norawas de Rarámuri (Přátelé běžců) již celková částká 50.000,- CZK. Ta je využita na nákup kukuřice a osiva jako cen za účast v Caballo Blanco Ultramaratonu, na podporu vzdělání a pomoc v době sucha.Pomoc přispívá k přežití hospodářství malých farem, které jsou stěžejně důležité k uchování tradiční kultury Tarahumarů.
Autor, Milan Daněk, nám odpověděl na pár otázek:
Ahoj, Milane, co Tě vlastně motivovalo k podpoře Tarahumarů?
O indiány se zajímám od dětství. Na počátku byly hry na indiány, filmy a hlavně četba knih počinaje Karlem Mayem po Setona. Nikdy jsem však nemyslel, že bych se mohl ještě setkat s nějakým kmenem opravdu žijícím původním životem. Nevěřil jsem, že tento svět ještě může existovat. Mám na mysli severoamerické indiány. No a pak přišla knížka Born to Run a senzační informace o indiánských idolech současnosti. Tehdy jsem stále nevěřil a i proto vyrazil na cestu. Přišlo setkání s Tarahumary a Caballem Blankem (Micah True aka Bílý kůň). Zjištění, že pomoc potřebují, a především pochopení smyslu a významu toho, co pro ně Caballo dělá. Jeho myšlenky a činy mě velice ovlivnily. Bylo v nich bez nadsázky poselství, které umocnila jeho nenadálá smrt.
Bude sbírka na jejich podporu pokračovat?
V našem pojetí se nejedná o sbírku. Prostředky k podpoře Tarahmarů získáváme z výtěžku prodeje filmového dokumentu RUN FREE – Poselství Bílého koně natočeného během našich dvou cest do Mexika a hlavně knížky, kterou jsem o setkání s Tarahumary a poselství napsal. Diky filmu a knížce se ozvalo i několik lidí, že by chtěli přispět i víc. Nebo třeba po skončení besedy ve Vlčatíně, což je malinkatá vesnička na Vysočině, pořadatel vyzval diváky, že pokud se jim to líbilo, mohou při odchodu nechat pro Tarahumary nějaké peníze v krabici u dveří kulturáku. Napočítali jsme pak skoro tři tisíce. K podpoře Tarahumarů se přidalo i Nakladateství Jota. Takže se nám peníze, které jsme odeslali na nadaci Nowaras de Raramuri (Přátelé běžců), podařilo zaokrouhlit na rovných 50.000,- korun. Děkuji všem, kdo pomohli. O tom, jestli budeme dál pokračovat, rozhodne zájem lidí.
Důležité je, aby skončily drogové války v Mexiku
Jak vidíš budoucnost tohoto kmene?
K lepší budoucnosti Tarahumarů rozhodně přispěje ukončení drogové války. Ta sužuje stejnou měrou původní indiánské obyvatelstvo i ostatní Mexičany. Konec téhle války je bohužel stále v nedohlednu. Druhým problémem jsou klimaticé změny, které se v posledních létech projevují ničivým suchem. Legendární mirumilovnost zatlačila Tarahumary do nehostinných Meděných kaňonů, dost nevhodné krajiny pro zemědělství malých farem. Takže k udržení tradičního a jedinečného způsobu života a kultury budou pravděpodně pomoc nadále potřebovat. Ale krajina je to zároveň neskutečně krásná. Pokud skončí válka, vrátí se turisté a místní vláda může mít k podpoře dostatek prostředků. To jsou však jen úvahy, na druhou otázku mám jasnější odpověď. Předně je nutno připomenout, Tarahumarové nejsou běžci v pojetí naší západní kutury. Běh pro ně není sportem, ale přirozenou součástí života. Jejich tradiční běžecká kultura něco jako závodění v běhu vůbec nezná. Běhají, protože je to rychlejší než chůze a jiný způsob dopravy tam prostě není. Mají své kolektivní hry a při nich běh hraje výraznou roli. Ty hry jsou záležitostí jednotlivých komunit a zjednodušeně je můžeme přirovnat třeba k fotbalu. Dobrý fotbalista musí taky dobře běhat. Vesničané hrající jejich Rarajípari při těch největších slavnostech uběhnou až tři stovky kilometrů v jednom zátahu. Výkon srovatelný se špičkovými trénovanými ultramaratoci.
Na Moravský ultramaraton bych rád pozval některé z Tarahumarů
Proč je nevidíme podobně jako africké národy na světové běžecké scéně?
Máš zřejmě na mysli tu scénu ovládanou komercí. Ta přece končí na metě maratonu. V ultramaratonech o peníze nejde. Špičkoví maratonci musí být především hodně rychlí. V rychlosti nespočívá člověku vrozená schopnost běhu, kterou Tarahumarové nikdy neztratili. Jejich jedinečnost je ve vytrvalosti běhu. Maraton je pro ně příliš krátký. V roce 1968, kdy se konala olympiáda v Mexiku, byla jejich účast na téhle trati naprosté fiasko. Ale důvodů, proč nejezdí po běžeckých závodech, je samozřejmě víc. Od nedalekého USA, kde je ultramaraton relativně hodně populární, je dělí nepropustná hranice. Chudý občan Mexika vízum jen tak nedostane. A hlavně, tradiční rovnostářská společnost není založena na osobním zisku, takový motiv neznají. Dá se však očekávat, že zájem, který po celém světě nastartovala kniha Born to Run (prý se dočká i filmového hollywoodského zpracovaní) možná částečně změní i tohle. Nechci kalkulovat, zda-li to je dobře nebo špatně. Legendární a nestárnoucí Arnulfo Quimaré – Král Měděných kaňonů běžel nedávno několik ultra ve Španělsku. Na závody jezdí Miguel Lara a dokonce i Isidora Gonzales, pasačka koz známá jako Vítr v sukních. Přiznám, že mám také sen někdy v budoucnu pozvat k nám na Moravský ultramaraton některé ze šikovných mladých tarahumarských běžců. 🙂
