Sportovní značka Kilpi představuje svůj nadupaný běžecký tým.
Najdete zde představení jejich běžců, jak se k běhání dostali, jaké mají
plány a co pro ně běh samotný znamená?
MARTIN NYTRA (1990, Praha)
Od útlého dětství hrával fotbal, tudíž běh byl nedílnou součástí každé zimní přípravy. Po ukončení aktivní kariéry byl běh jasnou volbou a z volnočasové aktivity se pomalu začala stávat obsese.
Zlomový moment nastal v roce 2014, kdy ho kamarád pozval na B7. Byla to spíše výzva nežli závod. Ovšem závod úspěšně absolvovali v čase 18:50:24 (trasa sport). Martin si zde několikrát sáhl na dno a nahlédl za oponu ULTRA běhání. Rok na to stál již na startu UTMB, trasa TDS vedoucí okolo Mont Blancu.
Trailový běh Martin vnímá jako životní styl. Rodina i práce mu dovoluje poznávat nové kouty světa a proběhat každou jeho píď. Běh vnímá jako určitý způsob vnitřní meditace, kdy si srovná všechny své myšlenky a zároveň si dá pořádně do těla.
Sám říká: „Každým dnem, kdy mohu být v horách, si žiji svůj sen.“ Závody jsou pro něj třešničkou na dortu úžasného dobrodružství, kde se utvrdíte, že to děláte správně.
Osobních projektů má v plánu ještě mnoho. V nejbližší době by si ale rád zaběhl GR20, a nastavil tak český rekord někde okolo 50 hodin.
LINDA TEKELIOVÁ (1978, Petřvald)
Běh byl její sen už na ZŠ, jejím nepřítelem bylo astma a zákaz běhání od lékaře. Běhat začala až ve 36 letech v lednu 2016, kdy se rozhodla, že zkusí Beskydskou sedmičku. S Pavlíkem Krčmářem do cíle dorazili jako ‚druhý MIX‘. „A mně tenkrát došlo, že právě běh ve dvojici na dlouhé tratě je přesně to, co mě naplňuje…“ popisuje.
Přestože běh není jediným smyslem jejího života, život jí naplňuje a přináší do něj mnohé. Stala se ambasadorkou značky Kilpi, poznává místa, kam by se nikdy nedostala autem, a také díky běhu poznala plno opravdových přátel.
Letos v červnu ji mělo čekat s parťákem trailové inferno Scenic trail 168 km s převýšením 11500 m ve Švýcarsku – záleží, zda opět nebude zrušeno, a v září pak závod B7, případně závod 100 miles of Istria.
KATEŘINA HOLLÁ LINDEROVÁ (1978, Ostrava)
Narodila se v Karviné, kde v šesti letech začala hrát závodně tenis. V 16 letech dostala tenisovou nabídku jít do Německa, kde hrála třetí nejvyšší ligu. Po maturitě na gymnáziu se přestěhovala do Ostravy a začala hrát za Baník první ligu a studovat tělovýchovu na Ostravské Univerzitě.
Zhruba dva roky po narození dcery se na popud kamaráda přihlásila na místní běžecký trailový závod na šest kilometrů, který bez speciálního tréninku vyhrála. Při té příležitosti se seznámila s komunitou běžců, absolvovala pár závodů, a tím začala její běžecká kariéra. Nejdříve běhala rychlé „desítky“ na asfaltu, pak pár půlmaratonů a trailových závodů, ale nejvíce ji to táhlo do hor.
V roce 2016 začala běhat LYSACUP a ve stejném roce i LH24, který se jí s tehdejší parťačkou podařilo ve dvojici vyhrát. „A já si v té době uvědomila, co mě vlastně naplňuje, co mě baví a co chci dělat,“ doplňuje. Loni (2020) na LH24 odběhla deset okruhů a získala čtvrté místo celkově v ženách a druhé místo v ženách nad 40 let.
ADÉLA VORÁČKOVÁ (1993, Ostrava)
K běhání se dostala náhodou před 12 lety, kdy si po příchodu na střední školu myslela, že vymění ježdění na koni za běh, jelikož jízdárna byla daleko. Nakonec dokázala zvládat obojí, a tak tomu je až do teď. V běhání si ji vzal pod křídla trenér Augustýn Šulc v klubu SSK Vítkovice, kde začala její atletická kariéra. Běhala steeplechase (3000 m překážek) a doplňkově i jiné vzdálenosti. Až po ukončení bakalářského studia vyzkoušela pro zábavu jeden překážkový závod typu OCR a nadchlo ji to natolik, že se začala zaměřovat na tento typ závodů.
„Pro mě je běh nejpřirozenější pohyb. Asi si v žádném jiném pohybu nepřipadám tak volně a svobodně,“ popisuje. Ovšem stále nepohrdne ani tréninkem na dráze, obzvlášť když se sejde s dobrou společností, třeba se Simčou Vrzalovou. Závody OCR-Spartan Race jí ukázaly různá místa na světě a běhání po kopcích.
Pokud situace dovolí, čeká ji Spartan v Morzine ve francouzských Alpách, v Dolomitech a mnoha dalších destinacích. Hlavním cílem však bude Mistrovství Evropy a světa.
Michal Činčiala (1973, Michal Činčiala)
Michal se k běhání dostal oklikou přes triatlon. Jako dítě hrál tenis, ale od konce studií na sport přibližně 15 let ‚nesáhl‘. „To se podepsalo na mé tělesné schránce, takže když se mi podařilo dosáhnout téměř sta kil, rozhodl jsem se s tím něco udělat,“ popisuje. Pomalu začal běhat a s ubývajícími kilogramy hledal výzvu. Plavání ani kolo mu nebylo cizí, tak se rozhodl zkusit triatlon a jako cíl si vytyčil hned jeden z nejnáročnějších – norský Norseman Xtreme Triathlon, který se mu napodruhé podařilo absolvovat. Poté jeho pozornost zaujaly ultramaratony. A tak se hned další rok vydal do Řecka na Spartathlon.
„Běh je pro mne prostředkem, jak si udržovat zdravou mysl i tělo. Trénink dává mému životu řád. Na závodech, které v posledních letech trvají i několik dní, je to také únik z reality všedního dne.“
V běhání mu nejde o výsledky, je však hrdý na to, že absolvoval řadu podniků, které mají ve světě ultra velké jméno. Patří mezi ně Spartathlon (2017), Ultrabalaton (2017), Ultra Milano Sanremo (2018), ikonický Badwater (2019) v Údolí smrti a také velké ultratrailové projekty – Ultra Gobi 400 (2019), americký Bigfoot 200 miler a Delirious W.E.S.T. 200 miler v Austrálii.
Z plánů to v současné době vypadá spíše na osobní výzvu podobnou jako loňských 450 kilometrů na Královské stezce ve Švédsku.
Stanislav Najvert (1972, Ostrava)
Ke sportu měl kladný vztah už od malička a v mládí hrál házenou. Pak v čerstvé plnoletosti běhal chvíli čtvrtku ve Vítkovicích, ovšem to bylo na dlouhé roky vše.
„Nějaký čas jsem pak strávil v zahraničí a pěkně se zakulatil, vlastně jsem v té době vůbec nesportoval,“ popisuje. Po návratu domů se začal více hýbat a pozvolna nabírat formu. S kamarády se vrhl do triatlonu. Snažil se trénovat hlavně kolo a plavání, běhu se věnoval málo a přesto to byla asi nejsilnější disciplína. Pak už stačilo jen pár zbytečných defektů na kole v závodě i v hlavě už měl jasno: „Bude ze mě běžec.“
Absolutně nejraději běhá v horách, užívá si výhledů a čerstvého vzduchu. Za dobrého počasí je schopný strávit v kopcích celý den. Za svůj největší úspěch považuje ten, že ve svých letech ještě běhá. 😀 Cení si také čtyř vítězství a dvakrát druhého místa na B7. Zpětně oceňuje také čtyři medaile v řadě z Mistrovství Republiky v Ultra skyrunningu.
Pokud sezona dovolí, rád by se předvedl na LHUT a B7. Také by si rád zaběhl závod v zahraničí, pokud to ale nepůjde, bude se připravovat na nějaký podzimní maraton.
Jana Slaninová (1990, AK SSK Vítkovice, Ostrava)
Atletiku začala dělat celkem pozdě, až v 15 letech. Předtím několik let závodně tancovala. Od malička nevynechala jediný ročník čokoládové tretry, a i když je z atletické rodiny a vyrůstala na stadionu, rodiče ji k tomu netlačili. Čekali, že si cestu najde sama. A to se stalo.
Své první Mistrovství republiky vyhrála jako žákyně a tehdy ji to chytlo. „Běh a celkově sport pro mě v životě znamená hodně. Hodně mi vzal, ale dal dvakrát tolik. Naučil mě, co znamená mít disciplínu a překonávat překážky, co je fair play.“ Z celého roku ji nejvíc baví závodní období. Je sprinterka a čím je trať delší, tím je pro ni náročnější. Trénuje se svou mamkou (bývalá medailistka z MS a ME Táňa Kocembová) a při běhu ráda poslouchá hudbu, hlavně při delších bězích, kdy se soustředí sama na sebe.
Jana je trojnásobnou mistryní ČR na 200 m, přičemž jejím osobním rekordem na této trati je čas 23,66. Z dalších úspěchů jmenujme semifinále na ME juniorů 2009, 200 m; 7. místo na ME do 22 let 2011, 4×100 m; 11. místo na MS 2013, 4×400 m.
Bohužel se momentálně dává do kupy po operaci kolene a dělá všechno pro to, aby se vrátila v létě zase k závodění. Pokud to situace dovolí, ráda by se na květnovém Mistrovství světa štafet s holkami ve štafetě na 4×100 m kvalifikovala na olympijské hry.
