Patříš k těm, kteří před vyběhnutím třikrát překontrolují počasí v aplikaci, aby si potvrdili, že nezmoknou? Nebo si naplánuješ výživový program na téměř každý kilometr a zároveň se ujistíš, že jsou chytré hodinky přihlášeny na STRAVĚ, aby svět věděl, kam běžíš, a mohl jsi tak své kamarády pravidelně provokovat svojí aktivitou mezitím, co oni pracují?
A není to zbytečné?
Já se na tohle všechno vykašlal. Po třídenním prodeji ve stánku na Pražském maratonu jsem byl tak nabitý pozitivní energií od startujících a hladem vypadnout ven, že jsem si během prodeje vymyslel svůj vlastní běh bez hranic. Rozhodl jsem se, že vyběhnu hned druhý den ráno a vrátím se až následující den večer. Bez plánu, kam poběžím, kolik uběhnu a kde budu spát.
Vlastně nic nepotřebuješ
Dva dny před vyběhnutím jsem si koupil svůj první běžecký batoh a hned po příjezdu ze stánkaření jsem ho začal plnit věcmi, které jsem si myslel, že budu na dvoudenní běh potřebovat.
Rychle jsem vystřízlivěl už u prvního pokusu, když jsem nemohl dopnout zip batohu a přitom zůstala polovina věcí ještě venku. Asi po hodině špekulování, co jo a co ne, jsem si vzal jen žďárák na spaní, náhradní ponožky a vestu ze syntetického vlákna, abych v noci vydržel a nebyla mi zima. Pak základní výživu a hlavně magnézium proti křečím. To všechno, včetně pití, jsem narval do batůžku a vyběhl.
Z Jablonce je to na každou stranu dobrá volba
Když budeš chtít vyběhnout někdy z Jablonce nad Nisou, musíš téměř vždy do kopce, takže je jedno, jakým směrem člověk vyrazí. Já se vydal na ten nejvyšší kopec (Černá Studnice), protože jsem věděl, že nejdříve potřebuji prokrvit mozek, abych mohl začít přemýšlet, resp. se čistit, jak se tomu nyní moderně říká, což je vždy ozdravné.
Nebudu ti popisovat, kam jsem běžel, a co jsem viděl, protože léčivost běhu je tak silná, že je jedno, kam běžíš, jestli prší, jestli běžíš sám nebo s někým, v podstatě by tě to ani nezajímalo.
Mě nejvíce překvapilo, jak se dá krásně běhoputovat po naší krajině. Že se stačí jen sbalit, mít chuť a neřešit hňupiny. Vlastně když máš pocit, že bys chtěl/a vidět oblast, o které jsi slyšel/a naposledy v zemáku na základce, stačí se jen zvednout ze zadku a za pár hodin tam doběhnout.
Kdo se nepohybuje jako vůl, je vůl
Běžel jsem pomalým tempem, ale i tak se dalo 20 km uběhnout na jeden zátah jako nic. Stačí, když se člověk jen zamyslí nad tím, v jaké životní etapě se nachází a jak s tím chce naložit. Přitom kouká po krajině, což je vždy inspirující. Než jsem to všechno vůbec domyslel, už jsem byl na nějaké další pěkné vyhlídce. Další pozitivum u nás je, že téměř každá vesnice má otevřený nějaký obchůdek s potravinami nebo hospodu. Kofolu, čaj nebo džus mají všude a mně se tak dařilo šetřit si vlastní pití v batohu na horší časy.
Bylo až zarážející, jak si se vším poradil žaludek a s ním spojené orgány. Když jsem aktivně závodil, musel jsem jíst pravidelně lehkou stravu a v dostatečném předstihu před startem. Jinak bylo téměř 100% jasné, že nebudu na trati prohánět soupeře, ale něco bude prohánět mě. Teď to bylo jiné. Po 55 km jsem byl schopný na hradě Kost spořádat šest ovocných knedlíků s bramboračkou a hned mi bylo lépe a běželo se tzv. „na pohodu”. Netvrdím, že to bylo správné, ale ta touha po borůvkách se musela nějak uspokojit, když ještě nerostou.
Chtěl jsem se někam podívat, a moje tělo to tak vzalo a nevzdorovalo.
Vysvětluji si to tím, že jsem to celé měl v hlavě nastavené trochu jinak než dříve. Nešlo totiž o výkon, ale o radost z pocitu, že mě to baví .
I svaly a šlachy byly v pohodě. Nejhorší bylo se po zastávce rozběhnout. Ale trvalo to vždy jen prvních 100 m. I po 82 km se běželo téměř samo a jen jsem tempo lehce živil. Příště si však musím lépe poradit se spaním. Celou noc jsem proklepal a téměř nespal. Byla to velká zkouška vůle, abych se nepodíval v noci na hodinky. Kdybych totiž zjistil, že klepu kosu už od 22:00, asi by mě to čekání na svítání zabilo. Takhle jsem jako indián jen tipoval, kolik asi je, a podle světla odhadoval, kdy to ráno přijde.
Volnost nade vše
Mám pocit, že když se člověk dobře připraví (materiálně) a neřeší zbytečné detaily, začne si více všímat volnosti, své jistoty a potom některé horší situace živené naším vnitřním strachem prostě nenastanou. Jsem rád, že jsem objevil nový způsob, jak poznávat zajímavé oblasti, které jsou jen pár desítek kilometrů od baráku, a hlavně, že to jde i bez zbytečných keců a výmluv.
Stačí se jen rozhodnout a vyrazit. Stejně jako já.
Jsem Bóša. Sportovec, fotograf, cestovatel.
A u cestování můj příběh nejspíš začíná. Procestoval jsem přes 45 zemí a po expedicích na kole projel přes 20 tisíc kilometrů. Jako první Čech jsem v roce 2011 projel na kole Afrikou Ugandu, Rwandu, Burundi a Tanzánii. Rok předtím objel na kole ruské Ladožské jezero.
Miluju výzvy, životní i sportovní. Baví mě sledovat, co mé tělo zvládne!
Už ani sám přesně nevím, kdy u mě dozrála myšlenka začít sám vyrábět sportovní doplňky. A proč vlastně? Vždyť je jich na trhu tolik! Ale… Nějakou dobu mi vrtalo hlavou a přemýšlel jsem během tréninků nad tím, proč na trhu chybí opravdu propracované čelenky nebo čepice z kvalitních materiálů, které jsem viděl na závodech. Proč by neměl mít i sportovec „amatér“ možnost koupit si kvalitní čelenku, ve které závodí ti nejlepší sportovci.
A tak jsem si jednoho deštivého jizerského dne řekl, že nastal čas propojit své závodní a cestovatelské zkušenosti se znalostmi o materiálech a dlouholetým testováním pro jiné sportovní značky. Vyladil jsem první produkty s kamarády sportovci a značka BOSA spatřila světlo světa! Jsem rád, že jsem s vývojem nespěchal a vyvinul něco, co vám dnes zpříjemňuje každý den.
A co doma od BOSI ještě nemáš?
– šikmé čelenky
– merino oblečení
– mikiny
– multifunkční šátky
– čepice
Více na www.bosa.cz
