Jaké jsou nešvary běhání? Víme, proč vlastně běháme? Je to pro zdraví, pro zhubnutí, pro radost nebo pro ego? Jirka Mašek nabízí další článek k zamyšlení.
Obliba běhání v posledních letech stále raketově stoupá vzhůru, což je jistě velmi pozitivní zjištění. Bohužel tato skutečnost sebou občas přinese i různá negativa, která bych osobně nazval jako nezdravé nešvary. Mnohdy tyto „nešvary“ nejsou myšleny vůbec špatně, přesto mohou mít zcela zásadní dopad na naše zdraví. Na jeden taký nešvar bych rád nyní poukázal poněkud z bližší perspektivy.
Sportujeme proto, abychom byli zdrávi
Člověk věnující se sportu se cílevědomě a dlouhodobě připravuje na důležitý závod či zápas. Občas se pak stane, že neklapne přesně to, co jsme si přáli a na co i tvrdě trénovali. Nesmutníme a řekneme si celkem logicky, vždyť je to jen sport, život jde dál a povede se příště. Jenže poslední dobou jsme svědky jistého jevu, kdy mnohdy dáváme v sázku své zdraví, jen abychom více nakrmili své nenasytné ego. Ano, je to přesně tak, jak píši, ale vidět to rozhodně nechceme, natož abychom si to ještě přiznali.
Vždycky si kladu otázku, zda je to dobře nebo ne? Jestli je to jistý způsob posilování svého sebevědomí nebo do jaké míry je to již hazard s vlastním zdravím? Nebo nastala doba, kdy již nadřazujeme obdiv a slávu nad zdraví svého těla, které není nezranitelné. Hledám odpověď na tuto otázku, která ač se zdá je naprosto jednoduchá, ale ve skutečnosti pro některé z nás se složitě hledá.
Překonávat bolest ano, ale pozor … není bolest jako bolest
Přece není normální, aby si někdo stěžoval, co vše ho bolí, jak běháním trpí, jak musí překonávat bolest a stejně nakonec jde a odtrénuje vše, co mu tréninkový plán ukládá. Jak mnozí tvrdí, poctivá příprava bolí a je třeba mnohokrát zatnout zuby a překonat ji. Jenže únava a bolest z náročného tréninku a pocit bolesti z blížícího se zranění (nebo již propuknuté) jsou zcela rozdílné pojmy. Obojí má zdánlivě podobné příznaky, jenže případné následky jsou pak zcela opačné. Tedy v případě, že do té doby nedojde k včasnému vyléčení zranění nebo odpočinku a relaxaci z namáhavého tréninku.
Vytrácí se radost ze sportování
V posledních měsících sleduji ve svém okolí, a zvláště na kamarádech běžcích či běžkyních, že je něco špatně. Vždycky jsem preferoval (a stále budu) a byl nositelem myšlenky, že běhání je především, a hlavně o radosti, uvolnění a svobodě. Při svých výbězích v terénu či na dráze, vidím tváře kamarádů, jak běhají v doslova v křečích. Radost z toho, že se mohou po práci proběhnout je někde za nimi, možná až kilometry vzdálená. Tréninkový plán na vysněný cíl se stal hlavní modlou a myšlenka je jen jediná, dokázat zdolat cíl, který jsme si vytyčili, i když je poněkud vytržen z reality. A jestli bolí koleno nebo tahá sval, no bože, to se přeběhá a bude zase dobře, jen když splním plán a cíl. Myslím, že mnozí z nás se v tomhle poznají, ale nepřiznají.
TIP: Přečtěte si také článek přemýšleli jste někdy o tom, proč vlastně běháte?
Naše ego neuspokojí jen a jen výsledky
I když jsem měl také vždy vysoké cíle, tak vždy jsem se snažil dělat sport pro radost z pohybu. Dělalo mi dobře se fyzicky namáhat, protože jsem věděl, že konám pro své zdraví, a ne pro své ego. Člověk má už od počátku věku touhu být lepší než ostatní, což je přirozená vlastnost, a proti tomu nelze nic namítat. Naopak, bez této vlastnosti bychom žili stále někde v době pravěké, a ne v současném světě. Spíše si myslím, že dnes začínáme vše až moc poměřovat výsledky a výkony. Chceme sami sobě dokázat, jak moc jsme výjimeční, jak ještě „ve svém věku“ dokážeme být trénovaní, a přitom zapomínáme na jedno podstatné a důležité. Máme na to stavěný organismus i ve velmi mladém věku nebo naopak nad čtyřicet, padesát a více let? Vůbec si nepokládáme otázku, stojí tahle námaha za to, dobrovolně si ničit naše zdraví mnohdy nesmyslnými tréninkovými dávkami? Komu to za to stojí, tak ať tak koná. Přesto všechno si myslím, že mučit své tělo přes hranu za pár lajků na Facebooku nestojí.
Nepodceňujme signály, které nám naše tělo vysílá
Každý z nás je zodpovědný za své tělo, a proto není úmyslem tohoto článku vás od svých záměrů a cílů odrazovat. Vím, že lidské tělo zvládne hodně a díky kvalitnímu tréninku dokážeme posouvat své hranice stále výš. Rozdíl je ten, že dnes se pokouší překonávat hranice stále více lidí už v tom rannějším nebo pokročilejším věku. Hlava samozřejmě chce, to víme, ale je na to připravené i naše tělo, které za ty leta už má některé součástky poněkud opotřebované? Tak na tuto skutečnost se hodně zapomíná. Nadarmo se neříká, že nejdůležitější ze všeho při sportu je poslouchat signály svého těla a vyhovět jim. Tohle není fráze ani klišé, ale stoprocentní pravda, která by se měla naprosto respektovat.
Při své vodičská činnosti se snažím všem běžcům v mém okolí vštěpovat hlavně myšlenku o radosti z běhání. Za ta léta poznám už velmi dobře, kdo se chce běháním bavit a kdo si buduje své ego. Nikomu nic nerozmlouvám, jen zdůrazňuji, že radost z běhání by neměla být závislá na výši svého osobního rekordu, ale právě na možnosti jít si třeba každý den zaběhat jen tak, bezstarostně a ve zdraví. Ego občas, a zvláště v dnešní době, to zdraví porazí, což jak uznáte, dobrý výsledem není. Takže si vždy, když začne vaše ego bouřit, vzpomeňte na začátek a myšlenku, proč jste vůbec začali běhat. Kvůli egu to rozhodně nebylo, ale zdraví asi ano.
Veškeré poznatky či názory, které v tomto článku uvádím, jsou vyzkoušeny na základě svých dlouholetých zkušeností, získaných pravidelným běháním na výkonnostní úrovni.
