Únavová zlomenina je takový záhadný pojem. Hodně sportovců o ní už někdy slyšelo, ale nikdo moc neví, co to je, jak se dá taková věc pořídit a hlavně, co s ní pak ne-dělat.
V prvním díle ze série tří článku jsme si o únavové zlomenině řekli jen velmi málo, spíše jsme se podívali na psychickou stránku náhlého přerušení tréninkové rutiny. Na následujících řádcích se proto zaměřím spolu s odborníkem – svým kamarádem, masérem a budoucím lékařem, M. Brindou – na to, jak únavová zlomenina (ÚZ) vůbec vzniká a kdo je nejvíce rizikovou skupinou. Poslední, třetí článek, bude vznikat v době mé rehabilitace a poskytne rady a tipy, co dělat po dlouhé pauze a jak se v pořádku vrátit zpět ke sportu.
Občas se místo označení únavová zlomenina můžeme setkat s termínem stresová zlomenina – stress fracture. Samotný název je vlastně všeříkající: únavová zlomenina vzniká, pokud je na kost vyvíjen příliš velký tlak a dojte tak k únavě kostní tkáně. Při každém pohybu, který vykonáváme, jsou kosti vystavovány zátěži. Jako příklad nám poslouží běžci nejvíce namáhané kosti bérce. Bérec je tvořen 2 kostmi – holenní (tibia) a lýtkovou (fibula). Fibula je dlouhá štíhlá kost bez nosné funkce, tibia je naopak kostí nosnou. Jedná se tedy o kosti nohy, přičemž naše dolní končetiny mají jasně dané funkce:
• statická funkce – opora ve vzpřímeném držení těla
• dynamická – při chůzi, či běhu
• adaptační – tlumení nárazů a přizpůsobení se povrchu podložky
• informační – bohaté množství proprioreceptorů a exteroreceptorů
• jemná motorika – noha jako uchopovací orgán (Čihák, 2001)
Každý jeden den, každý jeden krok je pro nohy námaha. A každá fyzická zátěž způsobuje v namáhaných kostech (ale i svalech!) mikrotrhliny, které se při správné výživě a regeneraci, tedy v dobrých podmínkách, dobře a rychle zacelují. Nicméně pokud je kost vystavena nepřiměřené zvýšené zátěži dlouhodobě, začne se na začátku malá mikroskopicky poraněná oblast rozšiřovat o další mikrotrhliny. Představte si třeba vodu kapající na jedno místo. Jedna kapka se vsákne, ale pokud bude voda kapat soustavně, vyhloubí důlek klidně i ve skále… Ještě jinak řečeno, zatížená kost se deformuje, v rámci určitých omezení je tato deformace elastická a kost se vrací do svého původního tvaru, nezměněná, jakmile je zbavena zatížení. V případě, že míra deformace stoupne nad mezní hranici, mohou v kosti vzniknout nevratné změny. Neustále se kumulují a výsledkem je poranění, které se velmi těžko odhaluje, a ještě hůře léči. Celý mechanismus vzniku takové zlomeniny je vlastně velmi jednoduchý.
Obvykle se ÚZ začíná projevovat bolestí. Z počátku je to pouze bolest při zátěži, která v klidu opět mizí. Může se projevovat jako ztuhlost v problémové oblasti, případně tupá bolest. Postupně se intenzita bolesti zvyšuje a začne se objevovat i v klidu. Zaleží na jedinci a jeho vnímání, nicméně bolest bývá poměrně velká, tupá a většinou znemožňuje pokračovat v tréninku. Nemusí být permanentní, například ráno se vzbudíte a všechno je v pořádku, ale z ničeho nic se vám podlomí noha, bolestí na ni nemůžete došlápnout. A pak to vše zase odezní stejně rychle, jako to přišlo. Často se také objeví otok. Ale! Ne všechny musí trápit bolest. Proto je ÚZ tak špatně zjistitelná.
Příklad z mého problému a mého pohledu: Při běhu bylo vše úplně v pořádku. Jeden den jsem ale měla takovou ztuhlou nohu, po doběhu se zase uvolnila, tak jsem se vyválcovala, protáhla a druhý den jsem šla běhat znovu. Když jsem se hýbala, bylo mi dobře. Pak jsem se ale zastavila a najednou jsem se nemohla rozběhnout. Noha byla jako kámen, jaksi tupě bolela. Chvíli mě bolela i večer doma, nicméně to ustalo. Myslím, že to byl třetí den a noha byla po každém zastavení tužší a tužší, nešla moc ovládat, byla těžká a velmi pomalu se rozhýbávala. Když jsem doběhla domů, najednou se mi podlomila a nemohla jsem ani stát. Pak vše ustalo a v klidu jsem opět nic necítila, ani v noci. Nicméně mi to nepřišlo normální, takže jsem si dala od běhu pauzu, dokud se nebudu cítit líp. Ani po týdnu to nebylo dobré. Dostala jsem strach a objednala se k lékaři. Než jsem se k němu dostala, rozjel se mi v lýtkovém svalu v návaznosti na nerovnoměrnou a nesprávnou zátěž a neřešený zdravotní problém krásný svalový zánět…
Kdo je rizikovou skupinou při vzniku únavové zlomeniny? ÚZ je jedním z častějších úrazů právě u běžců a cyklistů, ale může se týkat i tenistů, doskokových sportů, … v podstatě kohokoliv. Velmi často se k ní dopracujeme nepřiměřeným tréninkem. Učebnicově se tak stává u začínajících běžců, jejichž tělo ještě není zvyklé na zátěž a tělu včetně kostí je naloženo z ničeho nic příliš. V každé knize, časopisu a z každých úst se dozvíte, že zátěž se má zvedat postupně. Někdo uvádí zvyšování podle procent, někdo podle násobků vzdálenosti. Princip je snadný, pomalu a postupně. Ale sáhněme si do svědomí, opravdu to tak děláme? Opravdu jsme v klidu a nespěcháme na svoje tělo? Neženeme se bezhlavě za výkonem, bez ohledu na bolest a nepohodlí? Další často postiženou skupinou jsou ti, kdo se rozhodli v rámci předsevzetí třeba zhubnout a v očekávání rychlého výsledku opět neúměrně zvedli zátěž. Problémem může být také hektická a krátkodobá příprava na velký sportovní výkon. Například oblíbená škála 5-10-půlmaraton-maraton v rozmezí sotva pár měsíců. Ruku na srdce, maraton z gauče možná uběhnete, ale opravdu vám to dá něco víc, než zničené tělo?
Hlavní základní pravidlo u každého sportovce, ale i „normálního“ člověka je jasné a všichni bychom ho měli dodržovat: fungovat v bolesti je v pořádku, ale bolest by neměla přesahovat hranici pohodlí. Prostě, když tě něco bolí i v klidu, tak už to není v pořádku. Pokud se cítíš nejistě, je to pro tebe nová bolest, zhoršuje se, omezuje tě, jdi k odborníkovi, samo se to nespraví a rozhodně to nepřeběháš. Machrovat, že tě něco bolí, ale ty jsi drsný a běháš dál, to je leda známka hlouposti. Tečka, bez diskuze. Kam tedy zajít? Možnosti jsou dvě, fyzioterapeut a lékař. K lékaři je občas těžší se dostat kvůli dlouhým objednacím lhůtám. Pokud máš možnost jít k fyzioterapeutovi, neváhej. Může ti ulevit od nejhorší bolesti, najít cviky na zlepšení, mnoho fyzioterapeutických center má dnes už výborné vybavení a umí odhalit problém. Nicméně léky, další vyšetření a konečnou diagnózu stanovuje lékař. Nestyďte se a jděte k němu. Popište řádně své potíže, kdy se projevují, jak, jak často. Klidně sdělte svou domněnku. Je to vaše tělo, vy ho znáte nejlépe. Tak se o něj starejte 😊
Zdroje:
ČIHÁK, R. Anatomie, Praha: Grada 2001.
DUNGL, P. Ortopedie a traumatologie nohy. Praha: Avicenum, 1989.
PŘIKRYLOVÁ, J. Léčebně-rehabilitační plán a postup po úrazech bérce, hlezna a nohy. https://is.muni.cz/th/jy8vj/Kompletni_Bc_prace.pdf
Únavové zlomeniny. https://www.fyzioklinika.cz/clanky-o-zdravi/unavove-zlomeniny
Stress fractures. https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/stress-fractures/diagnosis-treatment/drc-20354063
MILNER, FERBER, POLLARD, HAMILL, DAVIS. Biomechanical Factors Associated with Tibial Stress Fracture in Female Runners. http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.879.9541&rep=rep1&type=pdf
