Alespoň jednou si tím projdeme za náš sportovní život všichni – zranění, nucená pauza, pomalé návraty. Proto se v sérii tří článků budu komplexně věnovat zranění běžce. Na následujících řádcích popíši motivaci ke sportu to, co se děje zraněnému v hlavě. Ve druhém článku se zaměřím spolu s fundovaným odborníkem – masérem a budoucím ortopedem – na únavovou zlomeninu. Ve třetím a posledním článku se společně pokusíme popsat cestu rekonvalescence a pomalého návratu zpět mezi sportující.
Všechno to začalo únavovou zlomeninou
Co mě vedlo k sepsání všech těchto slov? Vlastní zkušenost. Jsem amatérská trailová běžkyně. Nicméně už přes dva měsíce bojuji s únavovou zlomeninou lýtkové kosti, konkrétně fibuly a se zánětem lýtkových svalů. Trápím se nejen fyzicky, ale i psychicky. Moje tělo mi najednou vypovědělo službu, chybí mu každodenní sport, takže mám špatný spánek, bolí mě svaly, přerušila se menstruace, optimismus střídá pesimismus jako na horské dráze.
Na svém instagramu se snažím ukazovat sport a běh takový, jaký opravdu je: drsný, upocený, blátivý, spokojený i bolavý. Když jsem poodhalila svoje zranění a své související psychické rozpoložení, byla jsem překvapená, kolik nejen běžeckých kolegů a přátel, ale také úplně cizích lidí, se mi najednou ozvalo. Všichni máme obvykle jedno společné, nevíme, co nás čeká dál a jak se léčit a nezbláznit se z toho. A protože nejsem medicínský pracovník, tak jsem si ke spolupráci na druhém článku přizvala odborníka. Uvědomme si, že špatnou radou můžete danému jedinci uškodit, bohužel v současné době vládne sociálním sítím fenomén „hodně sledujících-velké sebevědomí-odborník na vše“. Mnoho lidí postrádá sebereflexi a má pocit, že opravdu bez patřičného vzdělání mohou trénovat, radit o výživě a velmi tak ovlivňovat druhým život a zdraví.
Snahou a cílem tohoto článku je podpořit ty z vás, kdo se trápíte nad jakýmkoliv zraněním. Rada číslo 1 tedy zní: zranění se nedají přeběhat, ale potřebují klid, léčbu a hlavně – zodpovědný přístup! A ač to může znít jako otřepané klišé, za každou takovouto nepříjemnou chvílí v životě se skrývá mnoho poznání, zkušeností a mnohdy i nalezení nové perspektivy. A ta se během několikaměsíční léčby opravdu hodí.
Proto vám dávám radu číslo 2: pokud vás něco opravdu trápí, bolí a nelepší se to, jděte k lékaři. Ke kvalitnímu lékaři. Najít někoho takového je v poslední době těžké, ale nenechte se v ordinaci odbýt. Pokud vám doktor řekne, že jste simulanti a máte si to namazat Voltarenem, pak raději hledejte dál a jděte k jinému.
Rada číslo 3 mi v prvních týdnech velmi pomohla: přestala jsem úplně sledovat běžecký svět. Vypnula jsem Stravu a jiné aplikace, na sociálních sítích jsem omezila sledování sportovních příspěvků. Sebelítost, deprivace a závist jsou v těchto dnech špatnými pány.
Sport a setrvání v pohybu se váže na motivaci. Proč to vlastně dělám? Čeho tím chci docílit? Motivace lidského chování se váže na vlastnosti osobnostní, na fyziologii organismu, na životní podmínky jedince a je ve funkčních vztazích s ostatním psychickými procesy. Pomocí motivace se snažíme odpovědět na otázku, proč se člověk chová určitým způsobem, snažíme se vysvětlit psychologické příčiny a důvody chování.
Když se dokáže člověk motivovat ke skvělým výkonům ve sportu, proč je pro něj tak těžké motivovat se v regeneraci a rekonvalescenci? Proč i ti nejlepší z nás podlehnou svodům a poruší klidový režim? Proč chceme bolest raději přeběhat, než jí naslouchat a zbavit se jí? V takovém stavu během úrazu je třeba změnit úhel pohledu na své tělo a aktivity. A také je potřeba znovu si definovat cíl. Tím pro následující týdny a měsíce nebude rychlost, nastoupané výškové metry a medaile. Mělo by to být poznání sebe sama, nalezení nových jistot, revize životního stylu a v hlavně – vyléčení se.
Všechno to jsou krásná slova. Jenže to znáte, snadněji se řekne, než udělá. Takže jaké jsou postupné možné fáze mentálního rozpoložení během doby rekonvalescence? Následující řádky budou velmi osobní, ale třeba to tak nevnímám jen já a možná jsou tak vlastně více univerzální:
Týden 1
Týden klidu, to nikoho ještě nezabilo. Za pár dní se to srovná. Hlavně, ty bláho, seď na tom zadku a vydrž (to jsem ještě nevěděla, co mám vlastně se svou levou nohou…). Objednám se k doktorovi, kvůli koroně je čekací doba skoro 3 týdny. No budiž.
Ale to nutkání jít si obout boty a vyběhnout je obrovské. Noha mě totiž nebolí, jen je lehce oteklá. Fyzicky mi v běhu na první dobrou nic nebrání.
Týden 3
Poprvé se dostávám k doktorovi, stav se zhoršil, směr pohotovost. Uf, prý jen lehký zánět svalu, pohoda, další dva týdny klidu ještě vydržím. Můžu aspoň plavat a jezdit na kole. Běžecké tenisky jsou nacpané vzadu ve skříni, aby mě nerozptylovaly.
Týden 5
Byla jsem u ortopeda. Rentgen, ultrazvuk. Řvaním jak želva nic nevyřešíš! Hergot, únavová zlomenina, všechno je v háji, celou zimu mi mrznul zadek, ošoupala jsem běžeckou dráhu na Děkance, kašlala na rodinu a dřela jak kůň a je to v háji, k ničemu! Vypínám Stravu a přestávám sledovat běžecký svět. Musím chodit o berlích. Aspoň že nemám sádru. Celý svět se spikl proti mně, bohudíky za koronu, když neběhám já, tak nikdo!
Týden 7
Magnetická rezonance. Nelepší se to, smiř se s tím, že do podzimu si nezaběháš… a ani to kolo, plavání, turistika, nic. Velký špatný. Ale aspoň je čas na lehkou jógu, udělám si nějaký kurz, víc času na práci. To půjde. Musí. Musí…
Týden 9
Tak to tak prostě je, nejsi jediná, jsou horší věci. No a? Svět nekončí. Kecy, je to k ničemu. Není, to bude v pohodě. Jen budeš mít poprvé léto bez sportu, bez cestování. Zato můžeš na plovárnu, válet se doma a číst si. A s tím posilováním rukou a zad z berlí a z činek budu mít konečně nějaké ty svaly, cool.
Týden 11
Tak jo, všichni jsou v Alpách, běhají a mají se super. Mám radost. Koukám na fotky i na Stravu. Vlastně jsem taky v kopcích, na vrchol mě vyvezla lanovka, dělám support při FKT přeběhu jednoho masivu ve Švýcarsku. Mávám, fotím, krmím. Mám funkci a poslání. Je to vlastně docela fajn. Až na ty berle a ortézu, noha se nelepší, kromě rázové vlny a fyzioterapie jsem musela odkývnout velkou ortézu. Aspoň že nemusím do sádry, to by teď v létě bylo zlo.
Týden 13
Stále berle a ortéza. Protože mě noha nikdy nebolela, tak nemohu říct, že bych cítila zlepšení. To je lehce na nervy. Když si normálně zlomíte nohu, cítíte změnu… já necítím nic.
/foto: Jan Maťátko, archiv autora/
Evu můžete sledovat i na IG jako eva_bezi
