Kdy je lepší závod nedokončit a vzdát? Nabízíme desatero otázek, které vám pomůžou se rozhodnout!

Co je ještě výzva a co už je hazard?

Snad každý má rád tu správnou výzvu. Běh a trénink sám o sobě je poměrně stereotypní, a tak není divu, že většina z nás se obrací k výzvám pro jeho okořenění – ať už je to nový osobák, delší trať nebo náročný závod. Zvlášť v případě toho posledního je obtížné najít přiměřenou výzvu, tedy takovou, která je v rámci našich možností. Není lehké balancovat na tenké linii výzvy, která je dostatečně obtížná na to, aby nás vtáhla a vzbudila v nás tu správnou motivaci, odhodlání a vzrušení z představy jejího dokončení, ale zároveň nebyla kompletně mimo naše možnosti a neznamenala hazard s naším zdravím.

Jako zkušení sportovci bychom měli znát dobře své tělo a být schopni správného úsudku. Měli bychom si zvolit takovou výzvu, na kterou jsme schopní natrénovat a která je jen lehce za našimi aktuálními možnostmi tak, aby došlo k posunu, abychom si, chcete-li, sáhli na dno, ale aby to nebyl výstřel do vesmíru. Je například jasné, že pokud někdo běhá 5 kilometrů párkrát týdně, pak není moudré hlásit se hned na maraton.

Není bolest jako bolest

Vnímání těla znamená především naslouchání jeho signálům. Jako sportovci máme tu výhodu, že jsme s tělem mnohem víc sžití a máme velmi dobrou představu o tom, co naše tělo ještě zvládne a co už ne. Co je bolest svalů z únavy, kterou lehce překonáme, co je malé zranění, které nám ještě umožní běžet a co už je za hranicemi možností těla anebo by představovalo velký hazard.

Tupá a souvislá bolest nižší intensity je obvykle něco, co se dá překonat. Ostrá, pulzující a hodně silná bolest většinou naopak symbolizuje větší problém a říká nám: zastav! Rozhodně není dobré bolest ignorovat nebo utlumit prášky na bolest jen pro překonání výzvy nebo placky ze závodu. V horším případě by takové jednání mohlo vyústit v dlouhodobější zdravotní problémy a za to by nám placka ze závodu rozhodně neměla stát.

Vnímejte, co vám tělo říká

Přemáhání se je do určité míry přirozené – nakonec, každý náš trénink, chceme-li se zlepšit nebo posunout, je vlastně přemáhání. Představte si ale tělo jako gumu…když budete tahat trochu a postupně, tak se přizpůsobí a natáhne, když ale zatáhnete najedou a příliš, i guma se přetrhne. Takové přetrhnutí se může projevit jako zranění v podobě například zlomeniny, snížení imunity a nemoci, a nebo věčného strašáka v podobě přetrénování.

Vnímejte, kdy vám tělo říká, že tohle je jen nepohodlí, na které ještě stačí a zvládne ho a rychle se zase vrátí do své vitální podoby, a kdy už rozsvěcuje varovné kontrolky, že jdete přes hranu. V dlouhodobém horizontu se jedná o zhoršování výkonu, špatný spánek, deprese, výkyvy hmotnosti nebo například nepřestávající únavu. V závodě to bývá zranění, velmi ostrá a nepřestávající bolest nebo hrana kolapsu – motání hlavy, pocit na zvracení, malátnost nebo vrávorání.

Na prášky na bolest raději zapomeňte, do určité míry za ně práci odvede adrenalin a navíc často lépe než chemické substance. Adrenalin totiž velmi dobře tlumí pocit bolesti z menších zranění nebo únavy, pokud už to ale bude pro tělo moc a nebude to zvládat, pak ani adrenalin nepomůže a tělo vám zkrátka řekne, že tohle už je za hranu.

Důkladně zanalyzujte situaci, věřte ale i pocitům

Pokud v závodě váháte, zda vzdát, pak se ideálně na chvíli klidně úplně zastavte, vydýchejte se, uklidněte se a zkuste získat trochu nadhledu. Většinou jsme totiž natolik vtažení do situace, že nejsme schopni ji adekvátně zhodnotit a udělat racionální rozhodnutí. K nadhledu vám pomůže připomenout sami sobě, že je to jen závod a vlastně o nic nejde. Snažte si vybavit alespoň 5 věcí, které jsou pro vás v životě důležitější než dokončení závodu a pak zanalyzujte následující:

–        Úroveň přípravy

–        Fyzický stav

–        Mentální stav

Pokud jste opověděli ne i v jednom případě, pak stojí za zvážení, zda závod nevzdat. Pokud jste odpověděli ne ve více nebo dokonce většině případů, pak rozhodně závod ukončete.

Věčné dilema mezi uznáním, hrdinstvím a bezpečím

Závody tu budou vždy, my už možná ale ne. Jakkoliv je bolestné vzdát se cíle, když už je nadosah a zahodit veškerý trénink, přípravu a energii a emoce investované do vysněného cíle, někdy je zkrátka lepší se vzdát. Možná máte také na rameni v takových chvílích malého čertíka, který do vás šije, že je to selhání nebo dokonce zbabělost, je ale zkrátka lepší ho neposlouchat. Správně odhadnout své síly rozhodně není zbabělost, patří to naopak k přednostem.

A pokud je pro vás hrdinství skutečně priorita, uvědomte si, že hrdinové často umírají v životě brzy, protože příliš hazardují. Já mám například ráda sporty v horách, když si ale nejsem jistá, jestli se vzdát cíle a otočit to, vzpomenu si na to, kolik z mých hrdinů za poslední roky umřelo v lavinách (odpověď zní, že drtivá většina) a raději to otočím. Hrdinství ani cíl mi za to nestojí, prioritou je dělat sport, který mám ráda tak dlouho, jak jen to jde. Pokud i přes vědomí tohoto rizika zjistíte, že hrdinství je priorita, pak je to alespoň uvědomělý risk a vaše individuální vyšší hranice tolerance rizika a nikoliv ignorace nebezpečí.

Vzdali jste? Nezoufejte, to se prostě stává! Tím větší motivace a šance do příště!

Není to důvod k zoufání. Většina z nás má fobii z neúspěchu a ze selhání. Naše společnost vytváří obrovský tlak na výsledky a výkon a selhání je vnímáno velmi negativně. „Co tomu řeknou doma? Co všichni ti lidi, kterým jsem řekl, že běžím a mají držet palce?… a teď jim mám říct, že jsem to nedal?!“

Vyzdvihujeme úspěchy bez zaměření se na cestu, která k nim vedla. Naproti tomu selhání je pro mnohé velký strašák a rozhodně není dáváno na obdiv, naopak se s ním spíš tajíme, je to skoro jakési tabu naší společnosti. Nedokončení závodu nebo nesplnění cíle ale není neúspěch nebo selhání! Naopak! Mějte na paměti, že běháte jen a jen pro sebe, ne pro nikoho dalšího a ne proto, abyste jim ukázali, kolik jste doběhli nebo nedoběhli. Jen vy sami víte, kolik úsilí jste do tréninku a závodu vložili. Mějte hřejivý pocit z dobře odvedené práce a radost z běhu a nezatěžujte se myšlenkami na to, co si o vašem běhu pomyslí ostatní.

Úspěch je už to, že se o to vůbec pokoušíte! Neúspěch by byl vzdát se ještě předtím, než byste se vůbec pokusili zjistit, jestli na to máte. Ale to už jste přeci splnili! A jestli během závodu zjistíte, že ne, zkrátka to ještě není k tomu, byl to moc vysoký cíl nebo vám štěstí a okolnosti zkrátka tentokrát nepřály, takový je holt život, nejste v tom sami. Musíme se naučit s tím počítat a mluvit o tom.

A víte, kdo mimo jiné neuspěje stejně často, jako uspěje? Někdo, u koho byste to vůbec nečekali! Kilian Jornet se nechal slyšet s tím, že zvlášť v horách, když si naplánuje nějakou trasu nebo trénink neuspěje takřka v 50 % případů! Jednoduše proto, že zjistí, že počasí nepřeje, podmínky nejsou dobré nebo se na takový cíl zkrátka ještě necítí. Nemluví o tom ale jako o negativní věci, naopak. Je to pro něj další motivace a jedním ze zdrojů jeho vnitřní síly.

Nevěříte nám, že to doopravdy řekl? Podívejte se na video níže! Můžete si ho pustit na webu Salomon TV nebo na youtube. 😉