Talentová ultra běžkyně, milovnice výzev a zároveň člověk se silnou hlavou a pevnou vůlí. Koneckonců vůle a správně nastavená hlava jsou v ultra zapotřebí někdy i víc než rychlé nohy. Katka vloni doběhla druhá na Beskydské 7 a letos v lednu se jí podařilo obhájit vítězství na mistrovství republiky v zimním horském maratonu, a to i přesto, že dva týdny před startem ležela doma s nemocí. Prozradila nám, jaký je její recept na silnou hlavu, jak přistupuje k tréninku a jaké další výzvy ji lákají.
Katko, v lednu se Ti povedlo obhájit vítězství na mistrovství ČR v zimním maratonu, které se běželo v rámci LH24. Jak závod pro Tebe probíhal? Šla jsi do něj s cílem obhajoby?
Přihlásila jsem se cca 14dní před akcí, v době, kdy jsem ležela doma na nemocenské s bronchitidou a dobírala antibiotika. Byla to loterie. Loni jsem šla kombinaci Ještěd 24 i LH24 (rozmezí 14dní), tak jsem si říkala, že budu tento rok třeba alespoň odpočatá a zkusím to takhle, navíc LH mám „za barákem“ – odjet domů můžu kdykoliv.
Víc než obhajobu jsem v hlavě měla 11 okruhů, i když to z mé strany po fyzické stránce nebylo ideální. Nicméně, psychicky jsem byla připravena na dlouhou šichtu.
Na takhle dlouhém závodě není důležitá jen fyzická příprava, ale taky (a někdy dokonce hlavně) hlava. Měla jsi během závodu nějakou krizi, a pokud ano, jak jsi ji zvládla?
Nesedlo mi hned druhé kolo. Cítila jsem se dost unaveně – bolelo mě tělo, jako když má člověk chřipku. V seběhu jsem se snažila rozpoznat, zda je to jenom pocit, nebo reakce organismu na prodělaný bacil. V depu jsem se pořádně napila, hodila do sebe vývar, ½ proteinové tyčinky a usoudila, že zkusím třetí okruh. Jako vyměněná jsem ukrajovala kolo za kolem. Po šestém jsem se opět více najedla (těstoviny, palačinky, banánky v čokoládě, kyselé bonbóny), a jak to tak po jídle mívám, sedmé (kolem půlnoci) bylo pocitově utrápené, ale časově stabilní. Dále už jsem si jen promítla, že když půjdu stále konstantně a nezraním se, v 9:00 můžu být s jedenácti v depu. No, a najednou jsem se ocitla po jedenácté na vrcholu Lysé a řekla si: ,,ono to asi fakt vyjde“.
Myslíš si, že jde ta mentální příprava nějak natrénovat? A pokud ano, jak to děláš Ty? Co bys obecně poradila závodníkům, kteří běhají dlouhé závody, jak se připravit na případnou krizi?
Určitě ano. Základem je vnitřní motivace. Za mě je důležité žít v rovnováze. Být spokojený se svým osobním i pracovním životem. Pak to jde tak nějak snadněji. A krize? Zachovat klidný mindset. Buď ji přijmete jako výzvu, nebo vás rozhodí a „vyoutuje“. Je to o vnitřním dialogu.
Kdy a jak jsi vlastně s běháním začínala?
Díky rodičům. Když mi bylo 7 nebo 8, přihlásili mě do atletického oddílu. Hravou formou jsme běhali, skákali i házeli. Prvních pár závodů jsem probrečela. Postupně jsem si zvykla natolik, že jsem po škole nedělala nic jiného, než trávila čas na atleťáku (jednu dobu v kombinaci s fotbalem). Ke sportu mám tedy od malička velmi blízko.
Jak dlouho ses atletice věnovala a co Ti to dalo do dalšího sportovního života?
Závodila jsem do 17 let. Byla jsem zvyklá na systém, režim a řád, na trénink v pravém slova smyslu. Kolikrát se jednalo o 5-6 tréninkových jednotek týdně (v rámci soustředění i dvakrát denně). V pubertě (žactvo/dorost) jsem se specializovala na sprinty. Tréninkové ukazatele (testové baterie) naznačovaly, že jde příprava správným směrem. Kulové. Na závodech jsem zaklekla do startovních bloků a konec. Štvalo mě to. A hlavně mě to postupně přestávalo bavit.
Po dokončení střední školy, kdy jsem bydlela na internátu, jsem se vrátila zpět domů, do Beskyd. Tehdy se to změnilo. Začala jsem studovat vysokou školu, nejprve v Ostravě, poté dálkově v Brně. Do toho jsem chodila na brigády, trénovala děti a mládež v atletice a ve volném čase běhala ve Frýdku-Místku a okolí, případně utíkala do hor.
Čím dál víc jsem si uvědomovala, že zatímco na atletické dráze jsem se poměřovala s ostatními soupeřkami a řešily se časy, umístění, limity pro účast na MČR, v kopcích jsem limitem sama sobě. Záleží tam na spoustě faktorech, na aktuálním rozpoložení, počasí, převýšení, terénu, jídle… a to mě baví. Pokaždé je to jiné. Souvisí to také s komfortní zónou a vystoupením z ní. Navíc ta přátelská atmosféra, která mezi ultra běžci je, dělá ze závodu spíš zážitek.
Jak tedy vypadá Tvůj trénink dnes?
Již několik let tedy můj „trénink“ vypadá tak, že vyběhnu, když se mi chce. Někdy běžím kolem komína, jindy jedu do hor. Občas tomu dám 30 minut, občas i dvě až tři hodiny.
Neláká Tě vyzkoušet si nějaký delší závod i v zahraničí, třeba v Alpách? Nebo nějaký etapový závod?
Baví mě tuzemsko. Případně Slovensko či Polsko. Ale láká mě ve Francii v rámci UTMB trasa PTL (300 km, 25 000 převýšení). A Letos zkusím Big Bear’s Backyard Ultra Challenge v Žilině. Tam tak nějak tuším, že běh nebude hrát hlavní roli, ale bude to pro mě výzva.
O jaký závod se jedná?
Na tomto závodě se účastníci společně postaví na start běžeckého okruhu, který má délku přesně 6,706 kilometrů, v celou hodinu. Uběhnou celý okruh v limitu 60 minut. Na start se musí postavit znovu v celou další hodinu. Pokud běžec nedokončí okruh v časovém limitu 60 minutu, tedy se nestihne postavit na start dalšího okruhu, jeho účast v závodu končí. Vítězem se stává ten běžec, který se jako poslední postaví na start okruhu a dokončí jej. Ostatní účastníci mají technicky DNF. Koncept závodu mi zřejmě vyhovovat nebude, nesedí mi totiž dlouhé pauzy ani rovinaté cesty, ale beru to jako challenge. Zkušenost, která bude úplně jiná než ty dosavadní.
Co Ty a regenerace? Po dlouhých závodech tělo potřebuje zregenerovat, co se Ti nejvíc osvědčilo? A za jak dlouho po takovém čtyřiadvacetihodinovém zápřahu jsi schopná znovu trénovat?
První dva týdny po závodě zařazuji lehké procházky, případně klusy po rovině, v kombinaci s wellness (plavání, vířivka, sauna, masáž). Postupně přecházím na procházky/běh v terénu. Tělo si řekne.
A co strava, řešíš nějak speciálně jídelníček? A jak doplňuješ energii během tak dlouhých závodů?
Neřeším. V tom jsem odstrašující případ. Zelenina nula nula nic, pitný režim hrůza. Mám to tak, že si prostě dám to, na co mám chuť. A ještě k tomu z 90 % ve spěchu… Naštěstí se přítel snaží mé stravovací návyky změnit k lepšímu – celkově volíme kvalitnější potraviny, postupně zařazuju zeleninu (fuj) a piju víc vody.
Jaké máš další plány na letošní sezonu?
Aktuálně jsem přihlášena pouze na ten Big Bear’s Backyard Ultra Challenge, v Žilině. Může z toho být hodně kilometrů, stejně jako úplný debakl. A dále na týmový Vltava Run. Ten si, jako již tradičně, jedeme užít s bandou z Frýdku. Další plány nemám. Vyhovují mi rozhodnutí na poslední chvíli, takže u nich zůstanu.
A máš nějaký běžecký (sportovní) sen, nějaký závod nebo akci, kam by ses chtěla podívat nebo co bys chtěla zažít?
V roce 2023 jsem s kamarádkou absolvovala na Slovensku přechod Stezkou hrdinů SNP na těžko (s krosnou na zádech). Nadchlo mě to natolik, že chci určitě ještě pár takových přechodů hor zažít.
V hledáčku mám např. Stezku Českem (pár etap jsem již prošla, nicméně v kuse by to mělo větší váhu), a to jak 1 000 kilometrů po severní trase, tak 1 000 km po jižní trase. V Polsku mě láká Glówny Szlak Beskidzki (500 km, 21 545 m převýšení). A pak přechod Madeiry (100 km, 6 700 m převýšení). A již zmíněné PTL ve Francii.
