Bývalý úspěšný reprezentant v atletice a v orientačním běhu. Zatímco orienťák pro něj zůstal srdcovou záležitostí a věnuje se mu dodnes, v atletice dosáhl ještě větších úspěchů. Na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980 zaběhl nový český rekord na 5 000 metrů, který drží do dnešní doby – tedy již téměř 45 let! Pojďme si s Jirkou zavzpomínat, jak se tehdy trénovalo, a co by podle něj měli současní sportovci udělat pro to, aby jeho rekord překonali.
Jirko, moc děkuji za možnost rozhovoru, které si velmi vážím. Na úvod bych se chtěla zeptat, co pro Tebe sport dnes znamená? Sportuješ aktivně, a jak nejvíc? Trénuješ ještě svěřence? A sleduješ sportovní dění?
Sportem žiji vlastně denně. Syn Jan je atlet běžec. Syn Radim dělá Teakwondo a stejně tak vnuk, který se připravuje na mistrovství Evropy v Tallinnu. Já se chodím tak dvakrát až třikrát týdně proběhnout se psem. Stále se bavím tvorbou map pro orientační běh a jezdím na závody v orienťáku. Další náplní – dalo by se říct celoroční – je příprava a pořádání závodu Witzenmann Opavská míle. V loňském roce ho běželo 1 311 běžců všech kategorii a závod je v Opavě velkou akcí.
Dočetla jsem se, že jsi se sportem začal zhruba na střední škole a poměrně rychle se dostal na celonárodní úroveň. Čím to bylo, že tak rychle?
Asi jsem byl dobře genetický vybavený a určitě na to měly vliv i moje aktivity do 15 let. Hráli jsme různé dětské hry a tím nepřímo sportovali – po škole až do večera. Tenkrát nebyla televize běžně v rodinách, nebyly počítače, mobily a podobně. Což je nyní běžná věc v denním životě mladé populace. Na učilišti v Bruntále jsem běhal krosy a atletiku, v zimě jezdil běžky. V 18 jsem začal dělat orientační běh a po půl roce jsem se dostal do juniorské reprezentace.
Jak tehdy zpočátku vypadaly Tvé tréninky? A jakému sportu ses tehdy věnoval víc, orienťáku, nebo atletice?
Na internátu nebylo skoro žádné vyžití, a tak jsme s kamarádem Václavem Svakem (který mě vlastně přivedl ke sportu) denně sportovali. Chodili jsme běhat po okolí a náš trenér Tonda Petroš nás vedl k všestrannosti a pravidelnému tréninku. Zkusili jsme i biatlon. Zúčastňovali jsme se učňovských her a mám i medaili z učňovské olympiády. Nejradši jsem ale běhal, a to hlavně krosy v terénu. Od roku 1972 až do roku 1979 to byly orientační běhy.
Tvé vrcholné období přišlo na začátku 80. let, zejména pak v roce 1980 na Olympijských hrách v Moskvě, kde jsi běžel kvalitní čas na 10 000 metrů a v závodě na 5 000 metrů jsi vytvořil národní rekord. Věřil jsi před olympijskými hrami, že by se Ti to mohlo podařit? Asi jsi tehdy nečekal, že Tvůj rekord zůstane tak dlouho…
To jsem teda opravdu nečekal! Po roce a půl speciální atletické přípravě jsem v červnu 1980 zaběhl v Moskvě československý rekord na 10 km, a tím jsem se nominoval na olympiádu. Závod se mi tam moc nevydařil, skončil jsem druhý nepostupující. Ale dostal jsem šanci na 5 000m a využil jsem ji. Ve finále si vzpomínám jen na mezičas 8:08 na třetím km a pomyslel jsem si, že z toho zase nic nebude, ale posledních 1500m byl neskutečný úprk!
Jak tehdy před olympiádou vypadala Tvoje příprava? Kolik jsi toho zhruba naběhal?
Všichni byli mým rychlým vzestupem v atletice překvapení. Ale nebyla to náhoda. Předcházel tomu velmi náročný trénink, který probíhal hodně v terénu, a i orienťácké závody byly velmi náročné. Tratě měřily kolem 15 km a převýšení se mnohdy pohybovalo k 500m. V letech 1975 až 1978 jsem byl na základní vojenské službě v Jičíně, kam mne dostal oddíl OB, za který jsme potom běhali. Byl to normální útvar, ale měli jsme neskutečné podmínky na Dukle. Tam jsem naběhal za jeden rok 6 800 km a druhý 7 200 km. To byl základ pozdějších atletických výsledku. V Opavě mě pak trénoval Stanislav Mikeska, který mi vytvořil úžasné zázemí v tréninku i v osobním životě.
Na další olympiádu už jsi jet nemohl a věnoval ses dál už „jen“ orientačnímu běhu. Co Ti v orienťáku jde lépe – běh, nebo mapa?
Atletika pro mě byla hlavní až do roku 1987, potom jsem to začal překlápět na OB. Mimo sezónu orienťáku jsem ještě běhal silniční běhy. Nejspíše mi šel lépe běh, ale bez dobré mapy by to nešlo. Ke zlepšení mapových schopností mi určitě pomohla moje práce mapaře – deset let jsem se této práci věnoval profesionálně a jezdil i do zahraničí (Švédsko, Francie, Španělsko, Německo, Rakousko, Slovensko a Polsko). U nás v České republice jsem udělal 182 map. Díky tomu chyby při závodě téměř nedělám.
Zmiňuješ silniční běhy. Proč ses tehdy nezačal na závodní úrovni věnovat i delším tratím, jako je maraton?
Maratónů jsem absolvoval asi 15. To bylo v době po roce 1984 a všechny jsem si hradil sám. Až na výjimky. Reprezentoval jsem v Severní Koreji, v Holandsku. Tehdy to bylo složitější účastnit se akcí v zahraničí, napřed bylo potřeba vyběhat devizový příslib, vízum, hradit cestu… Prostě nic jednoduchého!
Na jaký svůj závod máš nejhezčí vzpomínky? Ať již kvůli svému výkonu, atmosféře či něčemu jinému?
Těch bude víc. Samozřejmě jedním z nich je olympiáda v roce 1980. Tam byla úžasná atmosféra! Bylo tam mnoho českých diváku a i mých známých. Úplně nejkrásnější závod jsem běžel před olympiádou na Zlaté tretře, kde ve finiši na posledních 400 m celý stadión – prý 20 000 lidí – skandovalo mé jméno a v jedné desetině byli dva olympijští vítězové a třetí by stříbrný (Jifter, Mallinovský a Kedír). Druhý byl o rok později na hodinovce, kde Ivan Uvízl překonal 30 let starý rekord Emila Zátopka.
Jak bys svoji tehdejší přípravu porovnal s aktuálními podmínkami, kdy běžci jezdí na dlouhá soustředění do vysoké nadmořské výšky a mají k dispozici nejrůznější regenerační prostředky?
Podmínky byly rozdílné, ale podle mého syna Jana jsme je my měli lepší. A já s ním musím souhlasit! Na pravidelná soustředění jsme jezdili většinou na tři týdny a za každou distanci 3 až 5 běžců – tedy pohromadě nás běhalo 12 až 15. Tedy co trénink, to vysoká kvalita. Většinou jsme jezdili do Tater, do Topolčánek nebo do Nymburka. Ale třikrát jsem byl i v teple, v Tunisu a Alžíru. Ano, dnes mají sportovci lepší vybavení a víc možností, kam vyjet do zahraničí, a to i do nadmořské výšky. Tam ale nejsem přesvědčený, že to je vždy to nejlepší. Regenerace je asi srovnatelná. Ale obrovský rozdíl vidím ve financování. My měli vše hrazené – mzdu, cestovní náklady a ubytování se stravou. Dnešní běžci, kromě úplné elity, si většinou hradí náklady sami nebo si shánějí sponzory.
Sleduješ aktuální běžeckou scénu? Vidíš někoho, kdo má potenciál Tvůj rekord překonat?
Atletiku sleduji. Založil jsem závod „Pokus o překonání rekordu na 5 km“, loni ho převzali do Prahy a nazvali ho Noc rekordů, který se letos poběží 19. 6. A je to moc pěkný závod. Na začátku září (4. 9.) v Opavě pořádáme 13. ročník Witzenmann Opavská míle, na kterém se sejde celá mílařská špička. V trenérské skupině Hakima jsou běžci, kteří rekord překonají. Uvidíme, jestli to bude letos, ale chtěl bych být u toho!
Co podle Tebe české atletice chybí, aby se naši atleti dostali zpět na vysokou evropskou (světovou) úroveň? Nebo myslíš, že to vůbec ještě je možné s rozmachem keňských a dalších afrických běžců?
To je těžká otázka. V bězích chybí větší konkurence. Bohužel zájem mladých je velmi roztříštěný a navíc, vrcholový sport bolí! Myslím si, že africkým běžcům se dá přiblížit, což ukazuje řada neafrických běžců! Sleduji norskou tréninkovou metodiku, která se mi moc líbí. Mají dobře propracovanou i stravu a regeneraci.
A co orientační běh, jak vidíš současnou českou úroveň tady?
V OB je situace výrazně lepší. Máme řadu běžců, kteří jsou schopní konkurovat světové špičce. Ale i tady je obtížné se prosadit proti orientačním velmocím ze severu, kde mají daleko větší konkurenci, a tím i více talentů.
Jak jsi říkal, u orienťáku jsi zůstal dodnes. Co se Ti na něm nejvíc líbí?
Na orientačním běhu mám nejraději to, že závody probíhají pokaždé někde jinde, na jiném místě a v jiném terénu. Navíc se kromě běhu musí intenzivně zapojit i hlava. Prostě je to velmi pestré. A orienťák je úžasný sport.
